26 Cdo 1603/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované P. e., a. s.,
zastoupené advokátem, o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením
smlouvy o dodávce elektřiny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
11 C 125/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. listopadu 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č.j. 25 Co
348/2003-68, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2001, č.j.
11 C 125/2000-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 2. 2001, č.j. 11 C
125/2000-34, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1.
2001, č.j. 11 C 125/2000-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 2. 2001,
č.j. 11 C 125/2000-34, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované
byla uložena povinnost udělit žalobci souhlas vlastníka nemovitosti s uzavřením
smlouvy o dodávce elektřiny do bytu č. 12, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I.
kategorie, ve 4. patře domu v P. (dále jen „předmětný byt“), na dobu neurčitou
a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního
stupně se nejprve zabýval předběžnou otázkou, zda na žalobce přešlo právo nájmu
z původní nájemkyně (matky žalobce), která zemřela dne 24. 3. 1999. Z
provedeného dokazování vzal za prokázáno, že žalobce nevedl se svou matkou
společnou domácnost v den její smrti, pouze za ní dojížděl na návštěvy a také v
době, kdy jej matka pro svůj zdravotní stav potřebovala, nikoli však natrvalo.
Dovodil, že žalovaný není povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o dodávce
elektrické energie, neboť žalobce není nájemcem předmětného bytu a právo nájmu
na něho podle ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 709 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepřešlo, protože předmětný byt byl bytem
podnikovým, posléze služebním, a dům, v němž se nachází předmětný byt, je určen
převážně k ubytování pracovníků žalované.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 11. 2003,
č.j. 25 Co 348/2003-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a změnil ve
výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na
náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle
odvolacího soudu bylo nejdříve třeba posoudit, zda na žalobce přešlo právo
nájmu předmětného bytu, který v současně době užívá. Pro posouzení této
předběžné otázky bylo nezbytné se nejprve zabývat povahou předmětného bytu. Z
rozhodnutí Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství, ze
dne 15. 9. 1987, zn. OBH-Sm-952/87/Zch., vyplývá, že předmětný byt byl přidělen
k užívání jako byt podnikový podle § 19 písm. c) zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty (dále jen „zákon o hospodaření s byty“) a jeho původním
nájemcem (ještě před matkou žalobce) byl F. A. (na základě rozhodnutí téhož
orgánu ze dne 2. 9. 1980 o přidělení podnikového bytu). Odvolací soud proto
uzavřel, že předmětný byt měl charakter podnikového bytu ve smyslu tehdy (tj. v
době přidělení předmětného bytu matce žalobce) platného § 66 zákona o
hospodaření s byty a od 1. 1. 1992 (po novele občanského zákoníku provedené
zákonem č. 509/1991 Sb.) splňoval i podmínky služebního bytu podle § 7 odst. 1
písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. Z tohoto důvodu se užívací právo matky žalobce
k předmětnému bytu v souladu s ustanovením § 871 odst. 4 obč. zák. k 1. 1. 1992
změnilo na nájem služebního bytu. Proto po smrti matky žalobce nemohlo přejít
právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., neboť to občanský zákoník
ve svém ustanovení § 709 v případě služebních bytů vylučuje. Zcela nadbytečně
se pak soud prvního stupně zabýval splněním obecných předpokladů přechodu nájmu
dle § 706 odst. 1 obč. zák. Žalobci tedy nesvědčí žádný právní důvod k tomu,
aby se na žalované mohl domáhat udělení souhlasu vlastníka nemovitosti k
uzavření smlouvy o odběru elektrické energie.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam dovolatel přičítá právnímu
posouzení charakteru předmětného bytu jako bytu služebního. Jako dovolací důvod
žalobce výslovně uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele
předmětný byt ztratil charakter bytu podnikového ve smyslu § 66 zákona o
hospodaření s byty již tím, že byl přidělen matce žalobce, která nikdy nebyla
pracovníkem žalované, respektive jejího právního předchůdce, čímž přestal být
bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků. Jestliže předmětný byt
nesplňoval zákonnou definici služebního bytu ani po novele občanského zákoníku
podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (předmětný byt totiž neslouží
k ubytování pracovníků právnické osoby, která je vlastníkem domu, ve kterém se
tento byt nachází), pak se podle § 871 odst. 4 obč. zák. přeměnilo užívání
tohoto bytu na nájem bytu matky žalobce, a soud se měl tedy správně zabývat
tím, zda jsou splněny podmínky přechodu nájmu na žalobce ve smyslu § 706 odst.
1 obč. zák. Pokud odvolací soud dovodil, že na žalobce nepřešlo právo nájmu
bytu, bylo na místě skutkový stav posuzovat podle § 713 odst. 1 obč. zák.,
který stanoví, že jestliže služební byt po smrti nájemce užívají dále osoby
uvedené v § 706 odst. 1 (žalobce), nejsou povinny se z bytu vystěhovat do
zajištění tam uvedené formy bytové náhrady. Jestliže tedy odvolací soud i z
pohledu ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. považoval za jediný důvod zamítnutí
žaloby neexistenci nájemního vztahu, jde rovněž o nesprávné právní posouzení
věci. Proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud tedy posuzoval, zda přípustnost dovolání v dané věci
vyplývá z řešení v dovolání formulovaných právních otázek, jež dovolatel
pokládá za zásadně právně významné. Šlo tedy o řešení otázek, zda přidělením
bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace osobě, která takovým
pracovníkem není, pozbývá byt této své povahy, zda okolnost, že byt užívala
osoba, jež nebyla pracovníkem žalované, vylučovala závěr, že jde o služební
byt ve smyslu § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., a zda pro případ,
že žalobce není nájemcem bytu, měla být věc posouzena z hlediska ustanovení §
713 odst. 1 obč. zák. zakládajícího právo bydlet v bytě do zajištění bytové
náhrady osobám, které užívají byt po smrti nájemce služebního bytu.
Prvou ze shora uvedených právních otázek řešil odvolací soud v souladu
s ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že přidělením bytu trvale určeného pro
ubytování pracovníků organizace osobě, která není pracovníkem organizace,
neztrácel byt uvedenou povahu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, pod pořadovým číslem 49, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 716/2002, uveřejněný v
časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, pod pořadovým číslem 109, případně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 820/2004). Tato
otázka tedy zásadní právní význam nemá.
Druhá z uvedených otázek dosud v ustálené judikatuře dovolacího soudu
vyřešena není. Její posouzení odvolacím soudem lze však považovat za správné.
Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., kterým se mění, doplňuje a
upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
102/1992 Sb.“) jsou byty služebními byty ve vlastnictví nebo v nájmu
právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a
rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob,
které slouží k ubytování jejich pracovníků.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že charakter uvedených bytů jako bytů
služebních je dán jednak existencí vlastnického nebo nájemního vztahu právnické
či fyzické osoby k bytu nebo k domu, v němž se byt nachází, jednak účelovým
určením takovýchto bytů pro ubytování pracovníků právnické nebo fyzické osoby;
obě podmínky přitom musí být splněny současně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1653/2003). Oba uvedené znaky jsou znaky
objektivními, pojícími se s předmětem nájmu – bytem, nikoli s jeho subjektem –
nájemcem, tedy nezávisejícími na okolnosti, zda nájemcem bytu ve skutečnosti je
zaměstnancem pronajímatele. Ve prospěch tohoto názoru svědčí i judikaturou
formulovaný závěr, že ukončení pracovního poměru nájemce služebního bytu u
pronajímatele nepůsobí změnu charakteru bytu jako bytu služebního ve smyslu §
7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97 a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1953/99), na rozdíl od bytů přechodně služebních dle § 8 citovaného zákona,
které pozbudou své povahy, jestliže nájemce přestal být vojákem z povolání nebo
příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže se nájemcem stala jiná osoba (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001).
Jestliže tedy soudy obou stupňů vyšly z (dovoláním nezpochybněného a z výše
uvedených důvodů též nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že předmětný byt
nikdy neztratil účelové určení pro ubytování pracovníků žalované, pak okolnost,
že ke dni 1. 1. 1992 byla jeho nájemcem matka žalobce, která nikdy nebyla
zaměstnancem žalované (jejích právních předchůdců), nemůže vést k závěru, že
předmětný byt nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 102/1992 Sb. Správný je tudíž i závěr, že na žalobce nemohlo přejít
právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák.
Nelze však upřít opodstatnění námitce dovolatele, že se odvolací soud
nezabýval posouzením věci z hlediska ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. Podle
tohoto ustanovení jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho
manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1 (tj.
rovněž syn), nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn
přiměřený náhradní byt; v odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí
náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě
i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování. Podle § 712a
obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k
vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a
povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700
až § 702 odst. 1 obč. zák. Ustanovení § 712a obč. zák. je třeba analogicky (§
853 obč. zák.) použít i na práva a povinnosti osoby bydlící v bytě do zajištění
bytové náhrady ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák.
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že
žalobci proto, že není nájemcem bytu, nesvědčí žádný právní důvod k tomu, aby
se na žalované mohl domáhat udělení souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření
smlouvy o odběru elektrické energie, aniž se zabýval otázkou, zda takovým
právním důvodem není právo na bydlení v bytě dle § 713 odst. 1 obč zák. s
přihlédnutím k § 712a obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž
nesprávné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení soudy obou stupňů nepřehlédnou, že zákon č. 222/1994 Sb., z
jehož ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) potřebu souhlasu žalované s uzavřením
smlouvy o dodávce elektřiny dovozovaly (odvolací soud jej chybně označil jako
zákon č. 229/1994 Sb.), byl zrušen zákonem č. 458/2000 Sb. Posoudí též, zda
vůbec lze soudním rozhodnutím nahradit souhlas vlastníka nemovitosti s
uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny za situace, kdy tento vlastník je
subjektem totožným s dodavatelem elektřiny, s nímž má být taková smlouva
uzavřena.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu