USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 695/24, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, o zaplacení částky 51.667 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 406/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 72 Co 337/2021-324, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce [společenství vlastníků jednotek (dále též jen „Společenství“)] se doplněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaný (vlastník tam specifikované bytové jednotky a garáže, jež se nacházejí v jednom z domů spravovaných žalobcem – dále jen „byt“, „garáž“, společně též „jednotky“, a „dům“) zaplatil z titulu nedoplatku z vyúčtování příspěvků vlastníka a poskytovaných služeb souvisejících s užíváním jednotek za rok 2015 (dále jen „Vyúčtování“) částku 51.667 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení); současně požadoval zaplacení úroku z prodlení žalovaného se zaplacením částky 4.110 Kč [představující měsíční zálohu na služby a příspěvek vlastníka (žalovaného) na správu domu a pozemku za jednotky] ve výši 0.1 % denně od 16. 12. 2015 do 18. 8. 2016, tj. částky 1.015,17 Kč (dále jen „kapitalizovaný úrok z prodlení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 52 C 406/2018-279, zastavil řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 51.667 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do 18. 8. 2016 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 51.667 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a o zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 72 Co 337/2021-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku o věci samé ohledně částky 51.667 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zrušil jej ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že podmínkou úspěšnosti žaloby na zaplacení nedoplatku z vyúčtování nákladů na služby spojené s užíváním bytu je, že toto vyúčtování bylo provedeno řádně a žalovaný s ním byl seznámen. Vyúčtování musí obsahovat minimálně údaj o ceně za každou službu a množství dodané služby [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů], neboť vlastník jednotky by měl být z obsahu vyúčtování schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí není řádným vyúčtování a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku z něj plynoucího. Za správný proto považoval právní názor soudu prvního stupně, že žalobcem vyhotovené Vyúčtování není řádné, a tudíž splatné. Ztotožnil se též s jeho závěrem, že žalobce po zákonném poučení neprokázal, že by způsob určení výše záloh a příspěvků na správu domu a pozemku schválilo shromáždění Společenství dne 18. 10. 2011. Konečně nepřihlédl k žalobcovu tvrzení, že výše příspěvků byla stanovena na shromáždění konaném dne 9. 10. 2013, neboť šlo z pohledu § 205a o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) o nepřípustnou novotu. Ve věci samé ohledně zamítnutí částky 51.667 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Dovolání žalobce proti potvrzující části výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) z dále uvedených důvodů přípustné.
6. Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, a rozhodnutí v něm uvedená, či usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014) vysvětlil, že z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace má zvláštní postavení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o.
s. ř. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud, neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy; to platí i tehdy, nastala-li za řízení před soudem prvního stupně koncentrace řízení skončením přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci, popř. uplynutím lhůty poskytnuté účastníkům k doplnění tvrzení a důkazních návrhů.
Vada řízení, spočívající v porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1740/2017). O tuto situaci však v souzené věci nejde. Dovolatel byl totiž řádně poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. již soudem prvního stupně, a to (jak ostatně sám v dovolání uvádí) na jednání konaném dne 10.
1. 2020 a dne 22. 6. 2021. K tvrzení, že výše příspěvků na správu domu a pozemku byla schválena shromážděním Společenství dne 9. 10. 2013, jež dovolatel uplatnil až po koncentraci řízení již před soudem prvního stupně, a poté v odvolání, tudíž odvolací soud nebyl oprávněn přihlédnout. Dovolací soud přitom ani neshledal, že by poučení poskytnutá dovolateli na zmíněných jednáních byla neurčitá či nesrozumitelná, a to především s ohledem na předmět řízení a dovolatelem od samého počátku uváděnou argumentaci, či že by mu neposkytovala dostatečnou lhůtu ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní.
7. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci nemohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost, nejde-li o výjimky stanovené zákonem (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016). Podle tohoto ustanovení (§ 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř.) k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 682/2014).
8. V posuzované věci dovolatel v podání ze dne 15. 2. 2021 (viz č. l. 167 spisu), tj. poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, tvrdil, že žalovanému na počátku roku 2021 opětovně zaslal Vyúčtování služeb za rok 2015, avšak nyní včetně protokolu o zaměření bytu, který obsahuje koeficienty použité pro přepočet podlahové plochy na započitatelnou podlahovou plochu (§ 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb.). Soud prvního stupně přitom v této souvislosti uvedl, že protokol o zaměření bytu, jenž nadto není datován, předložil žalobce až po koncentrací řízení na jednání konaném dne 9. 6. 2020, a z tohoto důvodu má také pochybnost, že by byl součástí Vyúčtování již od počátku. Odvolací soud pak k takto uplatněné odvolací námitce nepřihlédl. Lze tudíž přisvědčit dovolateli, že soudy obou stupňů se procesně korektním způsobem s jeho tvrzením nevypořádaly, neboť doručoval-li Vyúčtování opětovně až po koncentraci řízení, jde nepochybně o novou skutečnost, již dříve (předtím, než vůbec nastala) uplatnit nemohl (§ 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř.). V této souvislosti však současně nelze přehlédnout, že jde o totéž Vyúčtování, doplněné toliko o koeficienty pro přepočet podlahové plochy bytu ve formě protokolu o zaměření bytu; nereaguje tedy na další soudem prvního stupně označené nedostatky, jež zapříčinily jeho „neřádnost“. Vyjádřeno jinak, ani takto doplněné Vyúčtování by z pohledu ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo možno považovat za řádné, a nemohlo by proto vyvolat splatnost nedoplatku v něm vyčísleného [k tomu srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3010/20), a konkrétně pak ve vtahu k pravidlům pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, a ve vztahu k ostatním poskytovaným službám viz závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2181/2022]. V konečném důsledku tedy rozhodnutí odvolacího soudu i z hlediska takto namítaného dovolacího důvodu obstojí.
9. Dovolatel rovněž namítá, že shledal-li odvolací soud Vyúčtování vadným, měl mu přiznat jeho nárok na úhradu nákladů za služby spotřebované v souvislosti s užíváním jednotek z titulu bezdůvodného obohacení. K tomu lze uvést následující.
10. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3841/17)]. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
11. V souzené věci odvolací soud uzavřel, že Vyúčtování nebylo provedeno řádně, a proto doposud nenastala splatnost v něm vyčísleného nedoplatku. Za této situace mu ovšem nelze úspěšně vytýkat, že měl dovolateli požadované plnění i přes to přiznat z titulu bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 2991 o. z.). S přihlédnutím k výše citované judikatuře by totiž bylo namístě o bezdůvodném obohacení uvažovat až tehdy, nešlo-li by o nárok Společenství na zaplacení nedoplatků vzešlých vlastníku jednotek z vyúčtování a kromě toho nárok na vydání bezdůvodného obohacení vychází z jiného skutku (skutkového děje) než žalobou uplatněný nárok na zaplacení nedoplatků z Vyúčtování. Navíc povinnost žalovaného poměrně přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku (§ 1180 o. z.) a platit zálohy na služby (§ 1181 odst. 1 o. z.) slouží ke „krytí“ plnění poskytovaných vlastníku jednotky z titulu (povinného) členství ve společenství vlastníků jednotek, tedy plnění podložených právním důvodem, jejž právní řád nepochybně uznává. Skutkové okolnosti vyplývající z obsahu spisu tudíž nikterak nesvědčí o tom, že by se žalovaný na úkor dovolatele bezdůvodně obohatil.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu