USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Valporta, a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1269/29, IČO: 04263944, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1/R. M., bytem XY, zastoupenému opatrovnicí H. M., bytem XY, a 2/ K. M., bytem XY, obou zastoupených Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 260/2014, o dovoláních žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 17 Co 201, 202/2020-760, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč k rukám Mgr. Pavla Hrtúse, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. března 2020, č. j. 39 C 260/2014-466, ve spojení s usnesením ze dne 8. dubna 2020, č. j. 39 C 260/2014-471, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený žalobkyni předat „byt č. 4 o velikosti 2+kk a výměře 50,4 m2 nacházející se v 1. patře (2. NP) domu č. p. XY, jenž je součástí pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, na adrese XY“ (dále jen „byt č. 4“ a „dům“), rozhodl o odměně ustanoveného zástupce prvního žalovaného (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). Na zjištěném skutkovém základě uzavřel, že žalovaní jsou doposud (společnými) nájemci jiného bytu v domě, konkrétně bytu č. 6 (dále jen „byt č. 6“), a že jim současně svědčí rovněž právní titul k užívání bytu č.
4. Byt č. 4 jim totiž poskytla původní žalobkyně jako byt „náhradní“ na dobu, kdy v důsledku rekonstrukce domu nemohli užívat byt č. 6, a užívají ho do současné doby jen proto, že žalobkyně jim neoprávněně brání v opětovném nastěhování do bytu č. 6, přestože rekonstrukce domu byla již v mezidobí dokončena. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. září 2020, č. j. 17 Co 201, 202/2020-563, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I.
tak, že uložil žalovaným povinnost byt č. 4 vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a ve výroku II. ohledně výše odměny ustanoveného zástupce; jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.). K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 22. února 2022, č. j. 26 Cdo 3385/2021-712 (dále jen „zrušující rozsudek“), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 2. června 2022, č. j. 17 Co 201, 202/2020-760, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku V. a změnil ve výroku III. ohledně výše náhrady nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky II. a III.). Na zjištěném skutkovém základě – shodně jako ve svém předchozím rozsudku – především dovodil, že žalovaným v současné době nesvědčí (společné) nájemní právo k bytu č. 6, neboť uvedený byt se již v domě fyzicky nenachází (§ 2226 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.
z.“). Zároveň shledal, že zánikem nájmu k bytu č. 6 jim zanikl i právní titul k užívání bytu č. 4, jenž pro ně vyplýval z ustanovení § 2210 odst. 3 o. z.; byt č. 4 tudíž v současnosti užívají bez právního důvodu. Poté však rovněž dovodil, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je výkon práva žalobkyně na vyklizení bytu č. 4 (§ 1040 odst. 1 o. z.) v rozporu s dobrými mravy a lze ho tudíž považovat za zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
V této souvislosti zdůraznil, že okolnost, že žalovaní nyní užívají byt č. 4 bez právního důvodu, způsobila původní žalobkyně výlučně svým nepoctivým jednáním; v rámci ohlášené rekonstrukce totiž provedla v domě stavební úpravy výrazně většího rozsahu, než byly potřebné k odstranění jeho havarijního stavu, čímž způsobila zánik bytu č. 6 a současně porušila příslib, který dala žalovaným svým dopisem z 9. prosince 2013, že po dokončení rekonstrukce se budou moci do uvedeného bytu vrátit (a to právě z bytu č. 4, jejž jim poskytla jako dočasnou náhradu ve smyslu § 2210 odst. 3 o.
z.). Související námitku žalobkyně, že žalovaní nechtějí stávající situaci řešit a nejsou ochotni přistoupit na smírná řešení, která jim navrhla, pokládal za irelevantní s odůvodněním, že nemůže nic změnit na tom, že nastalou situaci nikterak nezavinili. Současně se vyjádřil též k další její námitce, že po žalovaných požaduje vyklizení bytu č. 4 také proto, že jí za jeho užívání hradí neúměrně nízké částky. Zde uvedl, že ani probíhající soudní řízení, ani zamítnutí vyklizovací žaloby není na překážku tomu, aby se odpovídajícího protiplnění za toto užívání (včetně úhrad za poskytované služby) vůči nim domáhala v jiném soudním řízení.
Odkázala-li pak v této souvislosti na výpovědní důvod upravený v § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z., považoval tento odkaz za nepřípadný, jelikož v daném případě byl nájemní poměr k bytu č. 6 ukončen jinak než výpovědí, přičemž ani při skončení nájmu bytu výpovědí pronajímatele není vyloučeno, že následná vyklizovací žaloba bude zamítnuta, bude-li v okolnostech případu možné spatřovat zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.). Proto rozsudek (v pořadí druhý) soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání všichni účastníci řízení. Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku totiž plyne, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní judikatura, a z 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněné pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech žalovaných však napadený rozsudek žádnou procesní újmu nezpůsobil, neboť odvolací soud jím (jeho výrokem I.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na vyklizení bytu č. 4 zamítnuta. Žalovaným tudíž nebyla v odvolacím řízení způsobena žádná újma zhojitelná v dovolacím řízení; naopak bylo dosaženo nejpříznivějšího výsledku, který pro ně mohl být v projednávané věci založen výrokem rozhodnutí o věci samé.
To ostatně nepopírají ani samotní žalovaní, jelikož z obsahu jejich dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že brojí – za současného zachování rozhodnutí o zamítnutí vyklizovací žaloby – toliko proti jeho odůvodnění (proti posouzení předběžné otázky zániku bytu č. 6, resp. nájemního poměru k tomuto bytu). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není podle § 236 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Přitom posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, jak požadují žalovaní svým dovolacím návrhem, nýbrž se může projevit právě jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29.
listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, uveřejněné pod č. 6/2002 časopisu Soudní judikatura). Za tohoto stavu tudíž Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b/ odmítl. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) pak není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež dovolatelka uplatnila námitkou, že napadený rozsudek je z tam uvedených příčin nepřezkoumatelný a zároveň nepřesvědčivý), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Nad rámec uvedeného dovolací soud výjimečně dodává, že rozsudek odvolacího soudu je pochopitelný a srozumitelný a nelze ho považovat za nepřezkoumatelný už proto, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom samotná „nepřesvědčivost“ odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, i kdyby byla dána, nemůže být tzv. jinou vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010). Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku vyložil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o.
z. a v § 8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. I v poměrech nynější právní úpravy je tudíž využitelné (byť přiměřeně) stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v tom smyslu, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.
s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby („pro tentokrát“). Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. V poměrech souzené věci také nelze opomenout, že ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z.), je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá.
Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, na něž odkázala dovolatelka v dovolání, či z 15. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 2791/2014, a z 21. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1687/2016). Z ustálené judikatury dovolacího soudu pak současně vyplývá, že k okolnostem významným pro posouzení, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena, patří rovněž okolnost, zda se mu za užívání jeho majetku (bytu) dostává odpovídajícího protiplnění (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12.
října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010, z 26. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a ze 17. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2620/2013). Při úvaze, zda jsou dány podmínky, aby vyklizovací žaloba byla za použití § 8 o. z.
zamítnuta („pro tentokrát“), odvolací soud správně zohlednil okolnosti, za kterých žalovaní pozbyli (společné) nájemní právo k bytu č. 6 a návazně i užívací titul k bytu č. 4 (v podrobnostech k těmto okolnostem dovolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění zrušujícího rozsudku), jejž nyní užívají bez právního důvodu. Dovolací soud přitom nemá důvod ani v současné fázi řízení cokoli měnit na svém dřívějším stanovisku, že tyto okolnosti silně prospívají žalovaným, a sdílí též názor odvolacího soudu, že dovolatelčiny námitky, jimiž poukazovala na aktuální postoj žalovaných k řešení stávající situace, jsou v tomto směru irelevantní, neboť nemohou nic změnit na tom, že nastalou situaci nezavinili.
Současně dodává, že uvedené v plném rozsahu platí i ve vztahu k okolnostem zdůrazňovaným v dovolání, jež měly vypovídat o nezbytnosti rekonstrukce domu a chování žalovaných před jejím zahájením a v jejím průběhu. Ani tyto okolnosti totiž nesvědčí nic o tom, že by žalovaní nesli byť částečnou vinu na ztrátě svého užívacího práva k bytu č. 4 a že by tudíž bylo poctivé jen – a pouze – z důvodu absence tohoto užívacího titulu trvat na jejich bezpodmínečném vyklizení daného bytu. I přes okolnosti zdůrazňované v dovolání tedy odvolací soud vymezil hypotézu ustanovení § 2 odst. 3, resp. § 8 o.
z. v intencích shora uvedené judikatury (vztahující se sice k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., avšak použitelné i při aplikaci současné právní úpravy). Při posouzení věci podle citovaných ustanovení pak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nelze mu úspěšně vytýkat, že větší váhu přiznal okolnostem na straně žalovaných, které podle jeho názoru převážily i nad relativně nízkou úplatou, kterou údajně poskytují za užívání bytu č. 4 a za poskytované služby; jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není tedy zjevně nepřiměřená.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu