26 Cdo 2669/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem Brno,
Dominikánské nám. 1, proti žalované I. L., zastoupené JUDr. Janou Pejchalovou,
advokátkou se sídlem Brno, Smetanova 8, o vyklizení bytu, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 283/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2010, č. j. 19 Co 302/2009-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j.
49 C 283/2008-22, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 19, o velikosti
1+1, ve 3. podlaží domu č.p. č.or. 16, na ulici M. v B. (dále „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“ ); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 1.
2010, č. j. 19 Co 302/2009-35, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce (vlastník předmětného domu)
uzavřel s žalovanou dne 12. 9. 2008 nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu
určitou do 31. 10. 2008, že byt jí byl poskytnut jako přístřeší poté, kdy její
předchozí nájemní poměr zanikl výpovědí žalobce pro neplacení nájemného a že ho
užívá spolu se svými třemi nezletilými dětmi, o něž pečuje po smrti jejich otce
sama. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaná užívá předmětný byt bez
právního důvodu. Zatímco však soud prvního stupně za použití ustanovení § 3
odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006
Sb. (dále jen „obč.zák.“) žalobu zamítl (rozpor výkonu práva žalobce s dobrými
mravy shledal v tom, že ačkoli jde o obec, nijak neřeší situaci žalované a
nepřihlíží k tomu, z jakého důvodu se do této nepříznivé sociální a finanční
situace dostala, přičemž zdůraznil, že žalovaná je samoživitelkou pečující o 3
nezletilé děti, má snahu najít si zaměstnání a hradit řádně běžné nájemné,
jakož i splácet vzniklý dluh), odvolací soud dovodil, že je na místě žalobě
vyhovět. Konstatoval, že finanční situace žalované nebyla spolehlivým způsobem
zjištěna (nebyla doložena výše jejího příjmu v době, kdy byla zaměstnaná, zda a
v jaké výši pobírala dávky státní sociální podpory, kdy byly doplaceny sirotčí
důchody a v jaké výši jsou pobírány) a nelze proto bez dalšího přisvědčit jejím
tvrzením. Současně vyslovil názor, že je třeba přihlédnout nejen k poměrům
žalované, ale též žalobce. Poukázal na to, že žalovaná byla nájemkyní jiného
jeho bytu, na kterém vázl dluh na nájemném, a že právě v souvislosti s jeho
vyklizením jí poskytl předmětný byt jako přístřeší. Žalovaná přitom
neprokázala, že by své dřívější závazky vůči žalobci uhradila, takže po něm
nelze spravedlivě požadovat, aby byl nucen proti své vůli nadále přenechávat
žalované předmětný byt k užívání, není-li u ní záruka, že bude řádně plnit
svoje povinnosti nájemce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř a uplatnila v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má za to, že věc měla
být posouzena podle § 3 odst. 1 obč.zák. a odvolacímu soudu vytýká, že při
posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení nezohlednil skutečnosti, pro něž
jí byl předmětný byt poskytnut jako přístřeší (rozsudkem Městského soudu v Brně
ze dne 21. 8. 2006, č.j. 44 C 212/2004-52), a jež dosud trvají, ani to, že po
celou dobu nájmu platila stanovené nájemné a byt řádně užívala. Uvádí, že do
prodlení s placením nájmu v délce dvou měsíců se dostala až po podání žaloby na
vyklizení, neboť nedostala sirotčí důchod na dvě ze svých tří dětí a nemohla
tak nájemné platit; po jejich zpětném vyplacení tento dluh obratem uhradila.
Odvolací soud měl rovněž zohlednit to, že pronajímatelem není soukromý
vlastník, ale obec, jejíž povinností je postarat se o své sociálně slabé občany
(zejména tehdy, snaží-li se svou situaci řešit). Namítá, že pokud odvolací soud
považoval některá její tvrzení za neprokázaná, měl ji o tom poučit a současně
vyjadřuje názor, že za této situace bylo namístě, aby rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil za účelem doplnění dokazování. Dovolatelka dále
popisuje svoji sociální situaci a důvody, jež vedly k neplacení nájemného v
původním bytě a k následné výpovědi a uvádí, že vzniklý dluh splácí dle svých
možností. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V doplnění dovolání, doručeném soudu
prvního stupně dne 30. 4. 2010, dovolatelka své dovolání doplňuje o ,,tvrzení“,
že jí rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2006, č.j. 44 C
212/2004-52, bylo přiznáno právo na náhradní ubytování, přičemž z rozhodnutí
„NS ČR“ ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2350/2007, výslovně vyplývá, že
náhradní byt nebo náhradní ubytování musí být poskytnuto na dobu neurčitou.
Žalobce tak poskytnutím náhradního ubytování na dobu určitou a následnou
žalobou na vyklizení jednal v rozporu se zákonem; jeho žaloba na vyklizení měla
být tedy z tohoto důvodu zamítnuta.
Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem
je v souladu s právními předpisy a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že posléze uvedené vady
dovolatelka uplatňuje námitkou, že pokud odvolací soud považoval některá její
tvrzení za neprokázaná, měl ji o tom ,,poučit“, a že bylo namístě rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit za účelem doplnění dokazování.
Dovolací soud se – z důvodů, které budou uvedeny dále – nejdříve zabýval
otázkou správnosti právního posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalovaná užívá
předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.
Podle § 126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3.
2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo
2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo
2686/2003) vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního
důvodu, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na
jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn.
Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný
žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v
rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením
delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení
na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím
žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je nutno učinit
po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se
použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho
rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které
mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby
mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
V poměrech projednávané věci dovolatelka ve prospěch aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč.zák. argumentuje svými sociálními a rodinnými poměry, řádným
placením (s výjimkou dvou opožděných plateb) nájemného z předmětného bytu,
snahou zaplatit dluh na nájemném z předchozího nájemního vztahu a dovolává se
povinnosti obce (žalobce) postarat se o své sociálně slabé občany. Uvedené
okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu
(užívaného bez právního důvodu) podle § 3 odst. 1 obč.zák. Je třeba především
poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností
nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč.zák.) a nejde tudíž o
žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli, a který by
mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí
sjednané doby nájmu. Z uvedeného hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem
je obec či jiný subjekt.
Pokud dovolatelka poukazuje na povinnosti obce (žalobce), je třeba uvést, že i
když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela
přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel, a to zejména za situace,
kdy se jí nedostalo za užívání jejího majetku (bytu) odpovídajícího
protiplnění. O takovýto případ šlo i v souzené věci, kdy žalované byl předmětný
byt poskytnut jako bytová náhrada (svého druhu) po zániku jejího předchozího
nájemního vztahu z důvodu neplacení nájemného. Po žalobci tedy nelze
spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva
(práva domáhat se vyklizení předmětného bytu). Žalovaná si přitom musela být od
počátku vědoma, že jde o nájemní poměr na dobu určitou, který zásadně skončí
uplynutím sjednané doby nájmu. Ke skutečnosti nově namítané v doplnění dovolání
(tj. že jí podle tam citovaného rozsudku svědčilo právo na náhradní ubytování,
tedy na bytovou náhradu na dobu neurčitou) nebylo možno přihlédnout (§ 241a
odst. 4 o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému tedy odvolací soud nepochybil, pokud – v souladu s
ustálenou judikaturou – zohlednil při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč.zák. též oprávněné zájmy žalobce (vlastníka) a žalobě vyhověl. Se
zřetelem k uvedenému nemohly mít namítané vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), vztahující se k okolnostem, jež nebyly z hlediska právního posouzení
věci rozhodné, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace
správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o.s.ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu