26 Cdo 1734/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce T. H., zastoupeného JUDr. Oskarem Matouškem,
advokátem se sídlem Mělník, Krombholcova 327, proti žalovanému B. V., o určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 10 C 316/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. září 2010, č. j. 22 Co 267/2010-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č.j.
22 Co 267/2010-106, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu
prvního stupně) ze dne 16. 12. 2009, č.j. 10 C 316/2009-83, ve výroku I. o věci
samé, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď daná žalovaným
žalobci dopisem ze dne 13. 7. 2009 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu bytu o
velikosti 2+1 s příslušenstvím v 2. patře domu č.p. 654 v P., k.ú. K. (dále též
„předmětný byt“, resp. „byt“), je neplatná, ve výroku II. o nákladech řízení
jej změnil tak, že jejich výše činí 8.211,- Kč, jinak jej rovněž potvrdil. Dále
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Výpověď
splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a že uplatněný výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném po novele
provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn, neboť
žalobce (nájemce předmětného bytu) platí nájemné a zálohy za služby spojené s
užíváním bytu toliko ve výši 2.651,- Kč měsíčně, ačkoliv byly jednostrannými
úkony žalovaného (pronajímatele) zvýšeny v roce 2007 na částku 2.817,- Kč, v
roce 2008 na částku 3.918,- Kč a v roce 2009 na 5.630,- Kč. Dále podrobně
zdůvodnil, proč (stejně jako soud prvního stupně) neshledal důvodnou námitku
žalobce, že mu jednostranné zvýšení nájemného nebylo řádně doručeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje v postupu odvolacího soudu (soudu prvního
stupně), který ve věci rozhodl předčasně, neboť řízení nepřerušil a nevyčkal na
vydání rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 28
C 522/2009, v němž se domáhal určení neplatnosti zvýšení nájemného za rok 2009,
2010 a 2011. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v názoru odvolacího
soudu, že mu oznámení o zvýšení nájemného za rok 2007 a 2008 bylo řádně
doručeno. V tomto směru mu vytýká, že vycházel toliko z nepřímých důkazů
(zejména tvrzení žalovaného a výpovědí svědků) a že nevzal v potaz, že žalovaný
dle svého tvrzení údajně vkládal oznámení o jednostranném zvýšení nájemného pro
roky 2008 a 2009 do původní poštovní schránky na dveřích předmětného bytu,
která je však od 70. let minulého století nefunkční (zůstal po ní pouze otvor,
který však ústí mezi vnější a vnitřní část dveří, nikoliv až do bytu), což bylo
žalovanému známo. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo
zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11) jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že
brojí proti závěru odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn.
Činí tak námitkou, že mu nebylo řádně doručeno oznámení žalovaného
(pronajímatele) o jednostranném zvýšení nájemného, která však ve skutečnosti
směřuje proti skutkovému závěru, resp. hodnocení důkazů (zejména svědeckých
výpovědí). Jak je však již výše uvedeno, dovolací soud k těmto okolnostem
naplňujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. při posuzování
přípustnosti dovolání nepřihlíží. Ostatně odvolací soud (soud prvního stupně)
správně vycházel z toho, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních
úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je
doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1
obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve
smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost
nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i
soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného
hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či
telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní
schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové
zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s
obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak
učinit (srov.: Komentář občanského zákoníku autorů JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol., C. H. Beck
Praha 2004, 9. vydání, dále například rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005,
sp.zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod C 3314 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jakož i jeho rozhodnutí z 19. 11 2008, sp.zn. 26 Cdo 238/2008 a z 22.
9 2010, sp.zn. 26 Cdo 4074/2009).
Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že řízení
nepřerušil a nevyčkal vydání rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti
jednostranného zvýšení nájemného, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v
úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou
postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a
ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS
1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v
posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního
práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není
proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního
významu. Ostatně řízení, na něž dovolatel poukazuje, se netýkají zvýšení
nájemného pro období, za něž byla dána Výpověď.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným,
dovolací v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., jakož i o
skutečnost, že žalovanému (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu