USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Insolvency Project v.o.s., se sídlem v Hradci Králové – Slezské Předměstí, Bieblova 1110/1b, IČO 28860993, insolvenční správkyně dlužníka Bosser Food s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Hlubočepech, Pod Habrovou 445/3, IČO 28896181, zastoupené Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalovanému Pavlovi Bechyně, bytem v Praze 5, Radlická 2343/48, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Aleny Bechyňové, bytem v Rousínově – Rousínovci, Kalouskova 690/32, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, o zaplacení 1.835.380 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 368/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 21 Co 293/2022-370, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.311,60 Kč k rukám Mgr. Kateřiny Kavalírové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Vedlejší účastnice a žalobkyně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Vedlejší účastnice a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 21 Co 293/2022-370, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 6. 2022, č. j. 15 C 368/2020-264, kterým uložil žalovanému zaplatit 1.835.380 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 26. 9. 2020 do zaplacení, náklady řízení ve výši 136.354,90 Kč (společně s vedlejší účastnicí) a soudní poplatek, to vše do 3
dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, a proto ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
3. Předně je třeba zdůraznit, že zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek (ohledně znaleckého posudku, ocenění předmětných nemovitostí a rozsahu stavebních prací), nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
4. V soudní praxi není pochyb, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud věcnou správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). Odvolací soud se závěrem znaleckého posudku zabýval a dospěl k závěru, že je náležitě odůvodněn, podložen obsahem nálezu, a znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat. Závěry posudku nejsou ani v rozporu s výsledky ostatních důkazů a jeho zjištění odpovídají obsahu spisu.
5. Námitkou, že odvolací soud neprovedl výslech znalce (nepostupoval v souladu s § 127 o. s. ř.) a znalecký posudek je nepřezkoumatelný, vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou a uplatnil tak rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.).
6. Dovolateli lze přisvědčit, že podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) se právní poměry, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, a vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Toto ustanovení dopadá rovněž na nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy (práva a povinnosti vzniklé z právního vztahu) uzavřené do 31. 12. 2013 (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1039/2023). Provedl-li nájemce (společnost Bosser Food s. r. o.) na nemovitostech žalovaného (pronajímatele) stavební úpravy na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy uzavřené v roce 2012 (před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), pak nárok z bezdůvodného obohacení, jakož i jeho případné promlčení, se řídí právní úpravou účinnou v době založení příslušného právního důvodu (tj. § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud tedy nesprávně (stejně jako soud prvního stupně) odkázal na § 2991 o. z. Uvedená nesprávnost však neměla vliv na věcné řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení.
7. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vznesení námitky promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy, která již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a kterou odvolací soud posoudil v souladu s touto ustálenou judikaturou, od níž dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani v této věci.
8. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba vždy učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (k tomu srovnej rozsudky ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud může tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Soud prvního stupně i soud odvolací se ovšem možným rozporem uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného s dobrými mravy zabývaly (při posouzení dalších skutečností pro závěr o důvodnosti žaloby) a dospěly k závěru, že (i kdyby byl nárok promlčen) jsou zde dány výjimečné okolnosti, jež ospravedlňují tak intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněný pod číslem 47/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tedy uzavřít, že nalézací soudy se s otázkou slučitelnosti námitky promlčení předmětného práva s dobrými mravy náležitě vypořádaly. Při závěru, že žalobkyně nezavinila marné uplynutí promlčecí doby, zohlednily, že žalovaný neposkytoval žalobkyni jakožto insolvenční správkyni potřebnou součinnost, nepředal jí požadované dokumenty týkající se společnosti Bosser Food s.r.o. a přihlédly také k tomu, že proti žalovanému bylo vedeno trestním řízení z důvodu porušení povinnosti v insolvenčním řízení.
10. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak vyhovění žalobě), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2019, uveřejněný pod číslem 62/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Obstojí-li právní názor, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, je bezpředmětné přezkoumávat správnost dalších právních názorů (zda došlo k promlčení nároku z bezdůvodného obohacení a zda na jeho posouzení měla být použita odlišná právní úprava), jenž byly dovoláním také účinně napadeny, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv.
12. Nad rámec těchto závěrů lze jen pro úplnost dodat, že výše bezdůvodného obohacení byla správně určena, vycházely-li soudy ze závěru, že výše náhrady neodpovídá hodnotě vynaložených prostředků či provedených prací (investic), nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdílu mezi hodnotou věci před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019). A konečně i zjištění ceny věci je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010), a proto námitky žalovaného vůči ocenění pozemků znalcem směřují do skutkových zjištění odvolacího soudu.
13. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 5. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu