26 Cdo 1822/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně K. ž., a. s., proti žalovanému Z. M., zastoupenému
advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 4 C 1/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 24 Co 361/2002-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 23. ledna 2001, č. j. 24 Co 626/2000-72, zrušil v pořadí první
(vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Berouně (soudu prvního stupně) ze dne
31. května 2000, č. j. 4 C 1/98-56, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V citovaném zrušujícím rozhodnutí vyslovil odvolací soud závazný právní
názor (226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), že byl-li byt poskytnut do nájmu
babičce žalovaného M. H., která nebyla zaměstnancem pronajímatele a ani osobou,
která má v bytě bydlet proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektu nebo
znemožněn výkon jejího zaměstnání, a nezavázala-li se navíc M. H. ani k
zajišťování prací, na které byl nájem bytu vázán, lze nájemní smlouvu ze dne 1.
dubna 1992 pokládat za „obecnou smlouvu o nájmu bytu ve smyslu § 685 a
násl. OZ“ (nejde o „smlouvu o nájmu služebního bytu“); za této situace nelze
otázku dalšího nájmu bytu po smrti babičky žalovaného posuzovat „podle
ustanovení § 713 OZ (které se vztahuje na případy, kdy se jedná o
služební byt), nýbrž podle ustanovení § 706 odst. 1 OZ (upravující obecně
přechod nájmu bytu po smrti nájemce)“. Pro úplnost zbývá dodat, že v pořadí
druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2001, č. j. 4 C
1/98-84, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 20.
listopadu 2001, č. j. 24 Co 464/2001-98, pro nepřezkoumatelnost (podle § 221
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a věc mu byla opětovně vrácena k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 18. března
2002, č. j. 4 C 1/98-108, opětovně zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena
povinnost vyklidit „služební byt o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v přízemí domu čp. 79 v K. D. – P.“ (dále
jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č.
j. 24 Co 361/2002-132, v pořadí třetí (zamítavý) rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených
důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu a
pronajímatelkou bytů v něm se nacházejících, že rozhodnutím bývalého Městského
národního výboru v B. ze dne 23. března 1990 o přidělení podnikového bytu (dále
jen „rozhodnutí ze dne 23. března 1990“) byl babičce žalovaného M. H. (v něm
uvedené nesprávné křestní jméno F. bylo úředně opraveno) přidělen předmětný byt
s odkazem na ustanovení § 24 zákona č. 41/1964 Sb., že dne 1. dubna 1992
uzavřela žalobkyně s babičkou žalovaného M. H. ohledně předmětného bytu nájemní
smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992“), že babička
žalovaného nebyla v té době zaměstnankyní žalobkyně a že nájemní právo k bytu
jí bylo takto zřízeno poté, co zemřel její manžel jako nájemce bytu a
zaměstnanec žalobkyně. Dále zjistil (zejména ze svědeckých výpovědí A. H., V.
S., J. K., H. V., matky žalovaného V. Š., J. P. /zaměstnankyně žalobkyně/, J.
Č. /souseda žalovaného/, J. M. /otce žalovaného/), že žalovaný žil dlouhou dobu
v předmětném bytě se svou babičkou, že z tohoto bydliště dojížděl do zaměstnání
do P., že v bytě pobýval i v den smrti babičky (v ten den v ranních hodinách z
něj odjel do zaměstnání) a že jinou možnost bydlení neměl. Na uvedeném
skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především
dovodil, že nebyla-li M. H. v době přidělení bytu, tj. ke dni 23. března 1990,
a ani později zaměstnankyní žalobkyně, „pak jí přidělený byt (bez ohledu na
právní důvod přidělení) nemohl mít ve vztahu k ní charakter bytu podnikového“.
Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992 není neplatná pro
nesrozumitelnost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.) a že – vzhledem k výše
uvedenému – byla způsobilá založit jen obecný nájemní vztah k předmětnému bytu
podle § 685 a násl. obč. zák. Poté uzavřel, že na žalovaného přešlo ve smyslu §
706 odst. 1 věty první obč. zák. právo nájmu bytu, neboť splňoval – vedle
předpokladu neexistence vlastního bytu – i další předpoklad normovaný citovaným
ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad žití s nájemkyní v
den její smrti ve společné domácnosti. Proto žalobu (v konečném důsledku)
zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu
soudu vytkla, že – za předsednictví jiného předsedy senátu – bez dalšího
potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv byl postižen
stejnými vadami (závěr, že žalovaný žil ve společné domácnosti s babičkou v den
její smrti, postrádal jakékoliv odůvodnění) jako jeho druhý rozsudek, který byl
– právě pro tyto vady – odvolacím soudem zrušen. Současně uvedla, že výpovědi
svědků navržených žalovaným nejsou objektivní vzhledem k blízkému vztahu svědků
se žalovaným, že navíc jsou rozporuplné a že odvolací soud – z důvodů uvedených
v dovolání – „zcela subjektivně“ přistupoval i ke svědeckým výpovědím J. P. a
J. Č. Ačkoli žalovaný podle žalobkyně za této situace neunesl důkazní břemeno,
spokojil se odvolací soud s jeho tvrzením o spolužití v bytě a o společném
uhrazování nákladů, tedy s nepodloženým konstatováním o bydlení žalovaného s
babičkou a s názorem, že z chování žalovaného i babičky bylo zřejmé, že
žalovaný je v bytě babičky „doma“; má zato, že odvolací soud neposoudil danou
věc objektivně a nepřihlédl k důkazům, z nichž nelze dovodit bydlení žalovaného
v bytě babičky. Podle dovolatelky nevzal odvolací soud na vědomí ani to, že po
smrti M. H. byl byt přidělen zaměstnankyni paní K., která se však do něj v
důsledku jeho obsazenosti žalovaným nemohla nastěhovat. Odvolacímu soudu také
vytkla, že vyložil pojem společná domácnost volněji a tudíž v rozporu s
ustanovením § 115 obč. zák., a namítla, že o společnou domácnost jde v případě
soužití dvou a více fyzických osob trvalého rázu a že pro naplnění tohoto pojmu
nepostačí občasné návštěvy či přespání, přechodné ubytování, výpomoc v
domácnosti apod. Podle žalobkyně odvolací soud při hodnocení rozhodnutí ze dne
23. března 1990 nepřihlédl k tomu, že organizace „byly při nakládání s
podnikovými byty omezeny a vázány na příslušné správní úřady“. Je-li předmětný
byt v jejím vlastnictví a je-li určen k ubytování jejích zaměstnanců, jde podle
jejího názoru o služební byt podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.
Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), jednající prostřednictvím osoby uvedené v § 21
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a 4
o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí
třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím –
rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Lze pouze připomenout, že pro účely přípustnosti dovolání
podle citovaného ustanovení je směrodatné, že rozhodování soudu prvního stupně
bylo usměrněno závazným právním názorem odvolacího soudu; je ovšem nerozhodné,
že tento právní názor byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí, které
bezprostředně nepředcházelo rozsudku soudu prvního stupně potvrzenému napadeným
rozsudkem.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
– shledal, že dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.
a/, b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny.
Existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odůvodnila
dovolatelka konstatováním, že v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně byl
potvrzen přesto, že trpěl stejnými vadami jako jeho druhý rozsudek, který byl –
právě pro tyto vady – odvolacím soudem zrušen. Podle žalobkyně postrádal
jakékoliv odůvodnění závěr soudu prvního stupně, že žalovaný žil ve společné
domácnosti s babičkou v den její smrti. Podle názoru dovolacího soudu soud
prvního stupně v rozsudku ze dne 18. března 2002, č. j. 4 C 1/98-108, řádně
vyložil, které skutečnosti (významné pro posouzení naplněnosti předpokladu žití
s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti) má za prokázány a které
nikoliv, o které důkazy (zejména svědecké) opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil (srov. odůvodnění citovaného rozsudku).
Takto zjištěný skutkový stav věci pak posoudil podle § 706 odst. 1 věty první
obč. zák. a dovodil, „že na žalovaného přešel nájem bytu podle § 706 odst. 1
občan. zák., neboť je vnukem nájemkyně M. H. a v den smrti s ní v bytě žil a
nemá vlastní byt“. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, nelze dovozovat, že řízení bylo – z důvodů namítaných
dovolatelkou – postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti napadenému
rozsudku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,
5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve
skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá
skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů
odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi
hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle
jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi
skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový
stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad
uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího
důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva
ze dne 1. dubna 1992 není smlouvou o nájmu služebního bytu, že ji lze pokládat
za (obecnou) smlouvu o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. a že za
této situace připadá v úvahu (není za použití § 709 obč. zák. vyloučena)
aplikace ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. o přechodu nájmu bytu.
Poté půjde rovněž o odpověď na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze
usoudit, že žalovaný žil se svou babičkou v den její smrti ve společné
domácnosti, tedy zda je naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve
společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.
Pojem „služební byt“ není v občanském zákoníku nijak vymezen.
Ustanovení § 685 odst. 3 obč. zák., jde-li o kritéria služebního bytu a
podmínky, za nichž lze uzavřít smlouvu o nájmu služebního bytu, odkazují na
zvláštní zákon; v souvislostech dané věci nelze opomenout ani ustanovení § 871
odst. 4 obč. zák., podle něhož se osobní užívání bytů sloužících k trvalému
ubytování pracovníků organizace, tj. bytů dříve podnikových, vystavěných v
podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a služebních
(§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského
zákoníku - citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 nařízením
vlády č. 258/1995, kterým se provádí občanský zákoník - srov. § 7 vládního
nařízení), změnilo (dnem 5. března 1992, tj. ke dni účinnosti zákona č.
102/1992 Sb.) na nájem služebního bytu pouze tehdy, splňovaly-li tyto byty
kritéria stanovená zákonem pro služební byty; pokud tyto podmínky nebyly
splněny, změnilo se takové osobní užívání na nájem (§ 871 odst. 4 obč. zák.) -
srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července
1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku
1998 časopisu Soudní judikatura. Tímto „zvláštním zákonem“, resp. „zákonem“, je
zákon č. 102/1992 Sb., jehož bude použito – vzhledem k době, o níž v dané věci
jde – ve znění před novelami provedenými zákony č. 227/1997 Sb. a č. 126/1998
Sb. (dále opět jen „zákon č. 102/1992 Sb.“). Služebními byty podle tohoto
zákona byly byty vymezené objektivně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a/ až c/
zákona č. 102/1992 Sb. a subjektivně ustanovením § 7 odst. 2 a 3 zákona č.
102/1992 Sb.
Služební byty podle § 7 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona se vyznačují
vázaností na ubytování osob, u nichž je výkon práce podmíněn nutností bydlet v
určitém objektu, a prostorovou souvislostí bytu s tímto objektem. Jsou to např.
byty domovnické, byty určené pro ubytování různých provozních zaměstnanců,
např. ve školách, sociálních zařízeních apod.
Pro určení služebních bytů podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č.
102/1992 Sb. je rozhodující vlastnický nebo nájemní vztah právnické nebo
fyzické osoby, pro ubytování jejichž pracovníků byt slouží, k domu nebo bytu;
jinými slovy řečeno byt nebo dům, v němž se byt nachází, musí být ve
vlastnictví (nájmu) té právnické nebo fyzické osoby, pro ubytování jejíchž
pracovníků je určen.
Smlouvu o nájmu služebního bytu uvedeného v § 7 odst. 1 písm. a/ a b/
zákona č. 102/1992 Sb. lze uzavřít, jestliže se nájemce zavázal zajišťovat
práce, na které je nájem tohoto bytu vázán (§ 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb.).
Pro služební byty podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. je
rozhodující, aby celý dům, v němž se tyto byty nacházejí, byl určen výhradně k
ubytování osob uvedených v tomto ustanovení (např. vojáků z povolání a
občanských pracovníků vojenské správy), a to v souladu s předpisy platnými v
době, kdy o jeho výstavbě a určení bylo rozhodováno (srov. § 2 odst. 1 dnes již
zrušeného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Určující zde není
subjekt vlastnického práva k domu; může jít tedy i o domy, které přešly do
vlastnictví obcí.
Závěr, že nebyla-li babička žalovaného M. H. v době přidělení bytu, tj.
ke dni 23. března 1990, a ani později zaměstnankyní žalobkyně, „pak jí
přidělený byt (bez ohledu na právní důvod přidělení) nemohl mít ve vztahu k ní
charakter bytu podnikového“, nebyl dovoláním zpochybněn. Za takové zpochybnění
nelze pokládat dovolací námitku, že odvolací soud při hodnocení rozhodnutí ze
dne 23. března 1990 nepřihlédl k tomu, že organizace „byly při nakládání s
podnikovými byty omezeny a vázány na příslušné správní úřady“.
Z obsahu spisu vyplývá, že babička žalovaného M. H. nebyla v době
uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1992 zaměstnankyní žalobkyně a že
nájemní právo k bytu jí bylo takto zřízeno poté, co zemřel její manžel jako
nájemce bytu a zaměstnanec žalobkyně. Dovolací soud zastává názor, že byla-li
(v rámci smluvní volnosti účastníků) nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992
uzavřena ohledně bytu jinak splňujícího znaky služebního bytu podle § 7 odst. 1
písm. a/ či b/ zákona č. 102/1992 Sb. s babičkou žalovaného jako nájemcem,
který se nezavázal pro pronajímatele zajišťovat práce, na něž je nájem bytu
vázán (§ 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb.), pak ve vztahu k ní nešlo, jak
správně dovodily soudy obou stupňů, o smlouvu o nájmu služebního bytu; dovolací
soud se ztotožňuje s názorem, že za této situace muselo ve vztahu k ní jít o –
obecný – nájem bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. Proto je správný rovněž
právní závěr, že v projednávané věci připadá v úvahu (není za použití §
709 obč. zák. vyloučena) aplikace ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč.
zák. o přechodu nájmu bytu.
Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a
nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými
nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v
den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. V § 706 odst. 1
obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že institut přechodu nájmu je svým
charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch
taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu
zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně
pronajmout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněné pod
č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Z konstantní
judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96,
14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26
Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 557/99) také vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě
první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání
bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka
spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je
třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití
se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti,
svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě,
žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, jak správně namítla
žalobkyně, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu
přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v
nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala
odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994,
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502). Byť doba soužití
nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák.,
předcházející nájemcově smrti, není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o
dobu natolik dlouhou, aby bylo možno – se zřetelem k dalším rozhodným
okolnostem konkrétního případu – učinit závěr, že mělo jít o příslušnost
(trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. Závěru, že byla naplněna
podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a
osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku ani
skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném
zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout
ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26
Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
Žalobkyni se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, že žalovaný žil
dlouhou dobu v předmětném bytě se svou babičkou, že z tohoto bydliště dojížděl
do zaměstnání do Prahy a že v bytě pobýval i v den smrti babičky (v ten den v
ranních hodinách z něj odjel do zaměstnání). Ve světle toho, co je ohledně
předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ve smyslu §
706 odst. 1 věty první obč. zák. uvedeno v předchozím odstavci, obstojí – s
přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci – právní závěr, který odvolací
soud v tomto směru učinil, tj. závěr, že žalovaný žil s nájemkyní předmětného
bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Lze uzavřít, že ani dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř nebyl použit opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu
přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října.2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu