I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č.j. 13 Co
578/2003-167 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4.
2003, č.j. 9 C 137/2001-134, jímž tento soud uložil žalovanému, aby do patnácti
dnů od právní moci rozhodnutí vyklidil nemovitosti – objekt bydlení evid. č.
107 V. R. na st. p. č. 443 o výměře 21 m2, katastrální území H., st. p. č. 443
o výměře 21 m2 - zastavená plocha, katastrální území H., parcelu č. 2575 o
výměře 997 m2 - pastvina, katastrální území H. a parcelu č. 2581 o výměře 114
m2 - vodní plocha - vodní nádrž umělá, katastrální území H., zapsaných na LV č.
130 pro obec H., katastrální území H. u Katastrálního úřadu v K. V. a vyklizené
pak předal žalobci. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl
dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení věci, správně zjistil skutkový
stav a správně jej také posoudil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal vyklizení označených nemovitostí
žalovaným s tvrzením, že je jejich vlastníkem na základě kupní smlouvy uzavřené
mezi účastníky dne 17. 4. 1998. Vklad práva byl podle této kupní smlouvy
povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 23. 11. 2000 s účinky vkladu ke
dni 2. 10. 1998. Žalovaný popřel platnost uzavření kupní smlouvy jednak pro
nedostatek vůle na jeho straně uzavřít kupní smlouvu, když jeho vůlí bylo
uzavření zástavní smlouvy k zajištění údajné půjčky mezi účastníky, a jednak
proto, že od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 1. 7 .2002 s poukazem na
ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože kupní cena za nemovitosti mu nikdy
zaplacena nebyla. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolací důvody žalovaného
nejsou dány. Je toho názoru, že obrana žalovaného, že jeho vůlí nebylo uzavřít
kupní smlouvu, ale pouze smlouvu zástavní, jíž by zajistil pohledávku žalobce
za žalovaným, neobstojí, neboť jak bylo zjištěno, žalovaný v souvislosti s
půjčkou žalobce uzavíral dvě samostatné smlouvy, jednak smlouvu o půjčce jejíž
součástí byla zástavní smlouva, a to dne 17. 4. 1998, a téhož dne další
smlouvu, a to předmětnou kupní smlouvu. Kupní smlouva je v písemné formě a
obsahuje prohlášení smluvních stran, že byla sepsána podle jejich pravé a
svobodné vůle prosté omylu, na důkaz čehož byly připojeny vlastnoruční podpisy
obou stran. Tato smlouva pak navíc byla podepsána před notářem. Odvolací soud
za situace, kdy žalovaný je zcela způsobilým k právním úkonům, je toho názoru,
že musel vědět, co podepisuje, obzvlášť když před notářem srozumění s obsahem
listiny potvrdil svým podpisem. Ani tvrzení žalovaného, že z celé transakce
neměl prospěch a že z jeho strany mělo jít o formu pomoci třetí osobě, nemůže
zpochybnit platnost uzavřené kupní smlouvy, která obsahuje všechny náležitosti
rozhodné pro právní úkon ve smyslu ust. § 588 a násl. občanského zákoníku,
neboť pokud tak žalovaný učinil, musel si být vědom možných účinků takto
uzavřeného právního úkonu a je povinen nést důsledky toho, k čemu se zavázal.
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení
žalovaného od smlouvy učiněné dopisem ze dne 1. 7. 2002 je neplatné, neboť mezi
účastníky možnost odstoupení dohodnuta nebyla a důvod uváděný žalovaným pro
odstoupení od smlouvy není důvodem způsobilým (§ 48 odst. 1 občanského
zákoníku).
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 10. 5. 2004, daným na poštu dne 21. 5. 2004, napadl žalovaný
rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle
ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam a podle žalovaného spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel označil dovolací důvod zákonným ustanovením a odkázal
nesprávně na ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (správně jde o ust. § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zároveň požádal o odložení vykonatelnosti
napadených rozhodnutí, neboť budou-li vykonána předtím, než bude rozhodnuto o
dovolání, hrozí dle jeho názoru nebezpečí vzniku nenapravitelných škod.
V dovolání žalovaný zejména namítal, že kupní smlouva ze dne 17. 4. 1998 je pro
rozpor se zákonem neplatná, neboť skutečným smyslem jejího uzavření bylo
sjednání tzv. propadné zástavy. Jedná se o právní úkon trpící nedostatkem
vážnosti vůle a nedostatkem poměru projevu a vůle. Vůle dovolatele byla
utvářena pohnutkou zajistit pohledávku prostřednictvím nemovitostí a nikoli
převod těchto nemovitostí. Z pohnutky a zamýšleného hospodářského cíle pak lze
dle dovolatele usuzovat na jeho vůli, když vůle musí s pohnutkou a cílem
korespondovat, neboť pohnutka a cíl jsou podnětem k utváření vůle. Odvolatel
dále uvádí, že z provedeného dokazování vyplývá, že vůle žalovaného zajistit
pohledávku byla žalobci dobře známa, neboť sám žalobce žádal po žalovaném
zajištění pohledávky, nikoli prodej nemovitostí; účinkem jednání
žalobce i žalovaného mělo tedy být zajištění pohledávky.
Dovolatel ve svém dovolání dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a
to rozsudek ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a rozsudek ze dne 25. 7.
2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001, z nichž dle něj vyplývá, že právní názor, že v
rámci smluvní autonomie lze sjednat cokoli, je zjevně nesprávný, neboť - jak z
povahy věci vyplývá – meze smluvní autonomie jsou představovány rozporem se
zákonem. Ten může mít i podobu obcházení zákona či ujednání, která jsou v
rozporu s účelem zákona. Kupní smlouva, jejíž skutečným smyslem je sjednání
tzv. propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva, a je tedy pro
rozpor s účelem zákona absolutně neplatná. Absolutně neplatná je také kupní
smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka zástavního věřitele
byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví zástavy. Je-li pak dle
dovolatele v řízení prokázáno, že účelem ujednání účastníků bylo zajistit
pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 4. 1998, musí být předmětná kupní
smlouva ze dne 17.4.1998 shledána absolutně neplatnou. Samotný obsah předmětné
kupní smlouvy i samotná tvrzení účastníků dostatečně vypovídají o úmyslu a vůli
zúčastněných. Dle dovolatele jsou obě rozhodnutí soudů v příkrém rozporu s
hmotným právem a rozhodováním dovolacího soudu. Dovolatel je toho názoru, že
výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu lze bezezbytku aplikovat i v tomto
sporném řízení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen
advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř a advokátem bylo dovolání také
sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Vady řízení uvedené v § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním
názorem odvolacího soudu ( jednalo se o jeho první
rozhodnutí).
Přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, a proto
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých
napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel
napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel spojuje zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost dovolání) s otázkou platnosti
předmětné kupní smlouvy, když je toho názoru, že tato byla uzavřena zjevně v
rozporu s účelem zákona, neboť jejím skutečným smyslem bylo sjednání propadné
zástavy a dále proto, že tento právní úkon trpí zásadním nedostatkem vážnosti
vůle a nedostatkem poměru projevu a vůle.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní
právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění
dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle,
jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v
sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např.
rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10
.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě 3 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. 5. 2004.
sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Otázka k čemu směřovala v daném případě vůle
účastníků kupní smlouvy, je proto otázkou skutkovou. Zpochybňuje-li dovolatel
závěr odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem,
který netrpí žádnými právními vadami způsobujících jeho neplatnost, a to ani
nedostatkem vůle žalovaného k jeho uzavření (neboť uzavíral smlouvu v písemné
formě, jejímž obsahem bylo rovněž ujednání, že smlouva byla sepsána podle
pravé, svobodné a omylu prosté vůle obou stran, což bylo před notářem stvrzeno
vlastnoručními podpisy obou stran) poukazem na to, co bylo obsahem vůle
účastníků a jak měla být jejich vůle interpretována, napadá správnost
skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Pokud by tedy dovolatel namítal, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
je třeba uvést, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení měnit a tato
námitka je na místě pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. § 237
odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V
případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (ze dne 5. 9.
2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001)
řeší v daných případech problematiku absolutní neplatnosti smluv, jejichž
obsahem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, což není řešený případ.
V daném případě, byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, která obsahuje
všechny podstatné náležitosti (§ 588 a násl. občanského zákoníku) a nejde ani o
smlouvu, která by obcházela zákon nebo s ním byla v rozporu nebo byla v rozporu
s dobrými mravy. Rovněž nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena v tísni.
V předmětné kupní smlouvě byla v čl. III. dohodnuta smluvní cena ve
výši 600. 000 Kč s tím, že „tato kupní cena představuje závazek
prodávajícího ze smlouvy o půjčce ze 17. 4. 1998 a realizací této kupní smlouvy
se tento závazek vyrovná“.
Z uvedeného ujednání je zřejmé, že z něho nevyplývá vůle účastníků sjednat
propadnutí zástavy, ale obsahuje způsob vyrovnání (započtení) vzájemných
pohledávek (pohledávky z půjčky na základě smlouvy ze dne 17. 4. 1998 a kupní
ceny dle kupní smlouvy ze dne 17. 4. 1998).
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná,
včetně výše uvedeného ujednání o způsobu úhrady kupní ceny, nelze tomuto
posouzení vytýkat, že by bylo v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v
dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl proti
dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu