26 Cdo 1881/2008-171
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Praha 3, Husinecká 11a, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1) L. T., bytem XY, 2) L. T., bytem tamtéž, a 3) V. T., naposledy bytem XY, o zaplacení částky 26.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 10 C XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 42 Co XY, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalovanému 3) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2007, č. j. 10 C XY, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 26.678,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost ostatních žalovaných, výrokem II. určil, že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení za období od 15. 9. 2004 z částky 26.678,- Kč do zaplacení a poplatek z prodlení ve výši 64.485,- Kč, výrokem III. zamítl návrh, aby žalovaný 3) zaplatil žalobci poplatek z prodlení ve výši 99.315,27 Kč, výrokem IV. uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku úroky z prodlení od 29. 5. 2003 v tam specifikované výši a výrokem V. zamítl návrh, aby žalovaní 1) a 2) zaplatili žalobci poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 26.678,- Kč, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení za dobu od 15. 9. 2004 do zaplacení a poplatek z prodlení ve výši 163.800,27 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).
K odvolání žalobce a žalované 2) Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č.j. 42 Co XY, zastavil řízení o odvolání žalované 2) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., V. a VI. potvrdil (výrok III.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV., V. a VI.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zastavil odvolací řízení v části týkající se zaplacení částky 26.678,- Kč, neboť žalovaná 2) vzala se souhlasem žalobce své odvolání v tomto rozsahu zpět. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný 3) užíval byt č. 4 v domě č.p. XY v obci XY (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) na základě nájemní smlouvy č. XY uzavřené s žalobcem dne 31. 1. 1997, že v dohodě o ukončení nájemního vztahu k bytu ze dne 30.
9. 2002 a v prohlášení o uznání dluhu ze dne 2. 10. 2002 uznal svůj dluh na nájemném za dobu od 1. 1. 1997 do 30. 9. 2002 ve výši 57.050,- Kč s dodatkem „plus příslušenství co do důvodu i výše“ a zavázal se dluh uhradit, aniž by byla stanovena lhůta k jeho zaplacení. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaní 1) a 2) uzavřeli s žalobcem dne 30. 9. 2002 smlouvu o přistoupení k závazku žalovaného 3) a zavázali se splácet dluh ve výši 57.050,- Kč s dodatkem „plus příslušenství co do důvodu i výše“ v měsíčních splátkách (dohodnutých pod ztrátou výhody splátek) po 2.000,- Kč s tím, že první splátka ve výši 10.000,- Kč bude zaplacena v říjnu 2002, že žalovaní 1) a 2) spláceli dluh řádně do dubna 2003, že poté nedodržovali výši dohodnutých splátek, takže k 15.
9. 2004 zůstalo nezaplaceno 26.678,- Kč, a že dle vyčíslení poplatku z prodlení z dlužného nájemného činí výše poplatku z prodlení za dobu od 22. 7. 2002 do 14. 9. 2004 částku 64.485,- Kč. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že z obsahu listin o uznání dluhu žalovaným 3) lze učinit závěr, že uznává dluh pouze co do dlužného nájemného ve výši 57.050,- Kč, neboť dovětek „plus příslušenství co do důvodu i výše“ je natolik neurčitý a nesrozumitelný, že je dle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný.
Jelikož podle § 558 obč.zák. lze uznat také jen část dluhu, jistinu či pouze příslušenství, musí být dle názoru odvolacího soudu z „listiny“ zřejmé, v jakém rozsahu dlužník svůj dluh uznává, přičemž označení dluhu musí být určité a srozumitelné; v této souvislosti dodal, že příslušenstvím pohledávky vzniklé z nájmu bytu jsou totiž nejen poplatky z prodlení, ale také náklady spojené s uplatněním a vymáháním nájemného včetně poplatků z prodlení (§ 121 odst. 3 obč.zák.). K námitce žalobce, že příslušenství nebylo možné vyčíslit, neboť se jednalo o částku, která nebyla ke dni 30.
9. 2002 konečná a měnila se, odvolací soud uvedl, že požadavek určitosti vymezení příslušenství představovaného poplatky z prodlení by splňovalo nejen jejich vyčíslení k datu uznání závazku, ale i např. uvedení způsobu jejich stanovení a výpočtu. Shodně se soudem prvního stupně hodnotil odvolací soud také smlouvu o přistoupení k závazku žalovaného 3) uzavřenou žalovanými 1) a 2), ve které nebylo dle jeho názoru příslušenství pohledávky rovněž řádně vymezeno (v této souvislosti odkázal na své závěry, které učinil výše ve vztahu k označení příslušenství v rámci uznání dluhu) a přisvědčil též jeho závěru, že žalovaní 1) a 2) přistoupili podle § 533 obč. zák.
jen k dluhu na jistině ve výši 57.050,- Kč, a pouze v tomto rozsahu se stali dlužníky vedle žalovaného 3). Za situace, kdy se uznání dluhu žalovaným 3) nevztahovalo na poplatky z prodlení z částky 57.050,- Kč a žalovaný 3) vznesl námitku promlčení, nepřiznal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně ) žalobci poplatky z prodlení splatné do 22. 7. 2002 (tj. 3 roky před podáním žaloby dne 22. 7. 2005 – § 100 odst. 1 a § 101 obč. zák.), jakož i poplatky z prodlení vůči žalovaným 1) a 2), neboť jejich přistoupení k dluhu žalovaného 3) se poplatků z prodlení netýkalo. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovaným 1) a 2) uložil zaplatit žalobci úroky z prodlení, odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, neboť žalobce se domáhal zaplacení částky 26.678,- Kč spolu s poplatky z prodlení a zaplacení úroků z prodlení nenavrhoval (§ 153 odst. 2 o.s.ř.).
VI.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že žalovaný 3) jednoznačně uznal „celý svůj dluh“ ve výši 57.050,- Kč včetně příslušenství a uvádí, že příslušenství nemůže být v prohlášení o uznání dluhu specifikováno, neboť s ohledem na splátky je možné je dopočítat a vyčíslit až po té, když se zastaví jeho navyšování (tj. po úhradě celé jistiny), a dodává, že vzhledem k tomu, že se jedná o platby na nájemném, může být příslušenství tvořeno pouze poplatky z prodlení. V této souvislosti dovozuje, že „k uznání celého dluhu“ došlo také v případě žalovaných 1) a 2), neboť ve smlouvě o přistoupení k závazku ze dne 30. 9. 2002 se zavázali uhradit částku 57.050,- Kč spolu s příslušenstvím. Dále namítá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení poplatků z prodlení v rozporu s platnou právní úpravou a uvádí, že jelikož byla žaloba u soudu prvního stupně podána dne 22. 7. 2005, měl s ohledem na § 101 obč.zák. žalobě vyhovět ohledně poplatků z prodlení alespoň za období od 22. 7. 2002 do zaplacení, neboť dle jeho názoru nejsou promlčeny. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání podal za žalovaného 3) vyjádření advokát Mgr. Jaroslav Ličman, který namítl, že dovolání není přípustné, ztotožnil se s argumentací soudů obou stupňů a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
V dané věci dovolatel sice výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II., III., V. a VI., z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se však podává, že jeho námitky směřují toliko proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu v té části, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích pod body III. a V.
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným výrokem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že uznání dluhu žalovaným 3) a rovněž tak i přistoupení žalovaných 1, 2) k dluhu žalovaného 3) se nevztahuje na příslušenství pohledávky žalobce na dlužné nájemné, neboť vymezení příslušenství je neplatné pro neurčitost. Tvrdí především, že s ohledem na provedené dokazování je zřejmé, o jaké příslušenství se jedná a v jakém rozsahu bylo uznáno. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (v dané věci právního úkonu uznání dluhu a přistoupení k dluhu), a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala vůle žalovaných, je proto otázkou skutkovou. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dále namítá nesprávnost právního posouzení promlčení jeho nároku na zaplacení poplatku z prodlení za období od 22. 7. 2002 do zaplacení, blíže ji však nekonkretizuje, a to ani ve vztahu k jednotlivým žalovaným. Z obsahu napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že odvolací soud rozhodoval o poplatku z prodlení ve vztahu k žalovaným 1), 2) ve výroku III., jímž potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení poplatku z prodlení nikoliv z důvodu promlčení, ale z důvodů věcných – proto, že přistoupení k dluhu se na ně nevztahovalo. Pokud jde o žalovaného 3) odvolací soud ve výroku III. potvrdil rovněž výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení poplatku z prodlení za období od 6. 8. 1998 do 22. 7. 2002; o zaplacení poplatku za období od 22. 7. 2002 tedy nerozhodoval (vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nebyl napaden). Z uvedeného je zřejmé, že otázka promlčení nároku na zaplacení poplatku z prodlení za období od 22. 7. 2002 do zaplacení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Nezbývá tedy než učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným 1), 2) nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo. Žalovanému 3) nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení za podání vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, neboť vzhledem k obecnému obsahu vyjádření, nelze tyto náklady považovat za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu