26 Cdo 1894/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr.
Miroslava Feráka ve věci žalobce B. d. D. 1222, zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) T. S. a 2) I. S., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 386/2002, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 11 Co
348/2006-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 11 Co
348/2006-96, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. května 2006,
č.j.
26 C 386/2002-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 5. 2006,
č.j. 26 C 386/2002-73, zamítl žalobu o přivolení k výpovědi žalobce z nájmu
žalovaných k „bytu č. 6, nacházejícímu se ve 3. podlaží domu č.p. 1222 v P. 7 –
H., D. u. 49a“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
29. 11. 2006, č.j. 11 Co 348/2006-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem
prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalující družstvo vzniklo vyčleněním z
B. d. Ž. (§ 29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům), že je
vlastníkem domu čp. 1222, že se žalovaní stali jeho členy na základě dohody o
převodu členských práv a povinností ze dne 16. 6. 1997, že s žalovaným 1) byla
dne 16. 6. 1997 uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu, že se žalovaní do
bytu nenastěhovali, že jsou nájemci dalšího bytu o velikosti 1+1 v P. 6, ul. T.
4/680 (a podle zjištění odvolacího soudu ještě i nájemci bytu o velikosti 2+1 v
P. 6, v Z. a. 20), že více bytů (menší plochy) pořídili pro uspokojení budoucí
bytové potřeby svých dětí, že v období od července 2002 do prosince 2002
neplatili nájemné a služby, že žalovaný 1) uhradil dlužné nájemné ve výši
12.600,- Kč dne 10. 2. 2003 (až po podání žaloby), že dne 8. 12. 2003 byl
předmětný byt otevřen za asistence Policie ČR, protože nebyl uzavřen kohoutek u
vodovodní baterie v koupelně a došlo k vytopení místností v bytě a průsaku vody
do spodních pater, že v červnu 2005 došlo k podmáčení stropu nájemnice V. V.,
že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) proto, že
neplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce, dále proto, že předmětný byt
bez vážných důvodů neužívají, a dále i proto, že mají více bytů.
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že žalovaným vznikl podle
ustanovení § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do
30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), společný nájem družstevního bytu se
společným členstvím v družstvu. Při úvaze o aplikaci § 711 odst. 1 písm. g) a
h) obč. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedená ustanovení jsou v
rozporu s ústavním zákonem a podal návrh na jejich zrušení Ústavnímu soudu ČR,
který jej zamítl nálezem ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03. Oba soudy
pak vycházely ze závěrů uvedených v nálezu, a to že „obecné soudy mohou vzít
zvláštnosti nájmu družstevního bytu v úvahu při naplňování dispozice
výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. a podle § 711 odst. 1
písm. h) obč. zák., tj. při hodnocení toho, zda lze po nájemci spravedlivě
požadovat, aby užíval pouze jeden byt a při posuzování vážných, resp. závažných
důvodů, pro které nájemce byt neužívá nebo ho užívá jen občas a že k dispozici
mají i ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Uzavřely, že s ohledem na specifikum nájmu družstevního bytu, který je odvozen
od členského vztahu nájemce v družstvu a od jeho majetkové účasti v družstvu,
přičemž členská práva a povinnosti jsou podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“),
volně převoditelná a převádějí se za tržní cenu, musí nájemce – člen družstva
stejně jako vlastník bytové jednotky (na rozdíl od nájemce nedružstevního bytu)
vynaložit k zajištění své bytové potřeby určité nemalé prostředky. Přitom nejde–
li o „hromadění bytů“ v rozporu s obecnými zájmy, je na vůli a finančních
možnostech každého, v kolika družstvech se bude chtít majetkově účastnit, stát
se jejich členem a nájemcem družstevního bytu. Jestliže tak žalovaní učinili
proto, aby v budoucnu (vzhledem ke stále narůstajícím cenám za bydlení)
zajistili bytovou potřebu svých dětí, je to s přihlédnutím ke specifiku nájmu
družstevního bytu uznatelný důvod, který je třeba zohlednit v rámci úvahy o
naplnění požadavku, „zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jeden
byt“. Uvedenou okolnost je třeba uznat i jako vážný důvod pro zatímní neužívání
bytu. S námitkami, že neužíváním bytu dochází ke vzniku škod na domě, se soudy
vypořádaly tak, že v takovém případě vzniká odpovědnost žalovaných podle obecné
úpravy o odpovědnosti za škodu. Oba soudy dovodily, že nebyly naplněny
výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., že žalovaní mají
dva byty a že byt bez vážných důvodů neužívají. Naproti tomu výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., shledaly za naplněný, protože žalovaní
dlužili nájemné za šest měsíců. Uzavřely však, že přivolení k výpovědi z nájmu
z předmětného bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč.
zák., když přihlédly k tomu, že žalobce upozornil žalované na neplacení
nájemného až po šesti měsících, a to dopisem adresovaným žalovanému 1) na
adresu předmětného bytu, ačkoliv věděl, že žalovaní se v předmětném bytě
nezdržují a byla mu známa faktická adresa bydliště žalovaných, že nájemné
nebylo placeno nedopatřením, že žalovaní dlužné nájemné uhradili ihned poté, co
se o vzniklém dluhu dozvěděli, a že po celou dobu trvání nájmu platili řádně
nájemné a v současné době je nájemné placeno řádně
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností ani
důvodností se nezabýval. Namítal, že výkladem soudů nemohou být obecně platné
předpisy „vynulovány“. Nesouhlasil se závěry, že měl při řešení věci postupovat
podle stanov družstva, a namítal, že členská práva a povinnosti člena bytového
družstva je třeba posuzovat nejen podle stanov družstva, ale zejména a
především podle toho, co je zakotveno v obecně platných právních předpisech.
Nesouhlasil ani s tím, aby byla popřena pravidla přijatá zákonem jen s ohledem
na ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech. Poukazoval na to, že není
jisté, zda nezletilé děti žalovaných budou chtít v předmětném bytě bydlet.
Namítal, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem okolnostem, které v řízení
vyšly najevo. Z korespondence družstva a žalovaných a z nepřímých důkazů vyšlo
najevo, že předmětný byt byl dlouhodobě užíván ke komerčním účelům pod záminkou
„pověřování osob správou předmětného bytu“, a že se jednalo o skrytý podnájem.
Jen pro nedostatek důkazů nemohl uplatnit další výpovědní důvod, a to
přenechání bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele. Zdůrazňoval, že
žalovaní již nejsou hlášeni k trvalému pobytu na adrese T. 4/660 v P. 6, ale na
adrese Z. a. 20 v P. 6, a jsou tedy nájemci nejméně již třetího bytu, čímž je
jejich bytová potřeba nepochybně saturována. Vytýkal soudům, že nezohlednily,
že žalovaní předmětný byt neužívají dlouhodobě, že neprovádějí v bytě kontroly
a tím přispívají ke vzniku škod ostatním členům družstva, že neplatili nájemné
po dlouhou dobu a že dosud nezaplatili poplatek z prodlení z dlužných částek.
Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen „a věc byla vrácena soudu I.
stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že se ztotožňují se závěry soudů
obou stupňů. Dovolání považují za nedůvodné a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.),
se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení –
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z
těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení
v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. také dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. [jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková
zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědních důvodů ve smyslu § 711
odst. 1 písm. g) a h) obč. zák.]. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována [podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní. Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje mimo jiné rovněž správnost
(úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při
posouzení naplněnosti výpovědních důvodů § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák.,
nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno jednak na právním závěru, že – z
důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního
stupně – výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. nebyly
naplněny, a dále na právním závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d) obč. zák. byl naplněn, avšak přivolení k výpovědi z nájmu z bytu je v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle obsahu dovolání – § 41 odst. 2 o.s.ř. – napadl dovolatel svými námitkami
správnost všech shora uvedených právních závěrů odvolacího soudu. Protože
odvolací soud se od ustáleného řešení všech těchto otázek odchýlil, lze –
vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní
právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně
právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou
výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných.
Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů,
že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo
více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)
bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce
jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k
domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod.
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. také vyplývá, že výpovědní důvod
podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě
požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe
– a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – se ustálila
v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k
němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska –
nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním
pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt
(§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k
bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či
kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý
byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého
bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou
(více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové
situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2000,
sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu
Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi
nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.
2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura). Ústavní soud České republiky pak v nálezu ze dne
28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 výslovně neuvedl, že by pro odlišnosti
institutu nájmu družstevního bytu nebylo možno aplikovat na družstevní byty
ustanovení o zániku nájmu bytu výpovědí podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Poukázal na to, že platná právní úprava poskytuje dostatečný prostor k tomu,
aby zvláštnosti nájmu družstevního bytu mohly být vzaty v úvahu při naplňování
dispozice výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. tj. při
hodnocení toho, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze
jeden byt. V úvahu musí soud vzít i ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle
něhož výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
Podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel vypovědět
nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce byt bez vážných důvodů
neužívá a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá, že naplnění tohoto
výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce neužívá byt vůbec nebo ho užívá jen
občas a pro tento stav nejsou dány vážné (závažné) důvody. Zda jsou naplněny
zákonné podmínky tohoto výpovědního důvodu, soud posuzuje k okamžiku doručení
výpovědi z nájmu bytu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99). O neužívání, popř. občasné užívání
bytu jde tehdy, je-li byt zcela nebo převážně opuštěn. Vážnými (závažnými)
důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které
brání nájemci, aby byt užíval (popř. aby ho užíval soustavně, nikoli pouze
občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být
posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), s přihlédnutím k okolnostem konkrétního
případu. Takovým důvodem může být zejména nájemcův výkon zaměstnání mimo obec,
v níž se byt nachází, či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů
pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda
vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván
jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy
nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem
na řádném využití bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, nebo ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99).
V nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, Ústavní soud České republiky
rovněž uvedl, že platná právní úprava poskytuje dostatečný prostor i k tomu,
aby zvláštnosti nájmu družstevního bytu mohly být vzaty v úvahu i při
naplňování dispozice výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
tj. při hodnocení vážných resp. závažných důvodů, pro které nájemce byt neužívá
nebo ho užívá jen občas. Také v tomto případě musí vzít v úvahu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 711 odst.1 písm. g) a h) obč. zák. patří k právním normám
s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Jak již
bylo uvedeno výše, je třeba uvedené pojmy posuzovat především z objektivního
hlediska s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
Jestliže však odvolací soud v projednávané věci dovodil, že na žalovaných nelze
spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt, přestože družstevní byt vůbec
neužívají, stav bytu řádně nekontrolují a v důsledku toho vznikají ostatním
nájemcům škody – v daném případě opakované zatékání vody, po delší dobu z něho
neplatili nájemné, a netvrdí vážné důvody pro neužívání bytu, pak nelze mít za
to, že by vymezil hypotézu ustanovení § 711 odst.1 písm. g) a h) obč. zák.
způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře a shora uvedenému nálezu Ústavního
soudu.
S přihlédnutím k neplacení nájemného a opakovaným škodám je pak i vyloučena
úvaha o rozporu výpovědi s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení odvolacího soudu o naplněnosti výpovědních důvodů podle
§ 711 odst.1 písm. g) a h) obč. zák. tak není správné.
Dovolatel podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o.s.ř. – napadl rovněž závěr
odvolacího soudu, že přivolení k výpovědi z nájmu z předmětného bytu podle §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1
obč. zák.
Judikatura soudů je ustálena v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák.; soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku
doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení
nájemného po dobu delší než tři měsíce [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.].
Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít
význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998, sp. zn.
2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v
sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura)].
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu) je okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil
pronajímateli dluh na poplatku z prodlení, právně významná pro posouzení, zda
výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je
či není v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit vždy po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje
nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z
nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být
podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva
dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v
rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele (rozhodnutí
uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996).
Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení
neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k
závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je
naplněn, žalobu však zamítl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu
je v rozporu s dobrými mravy. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. vyšel správně ze skutkového zjištění, že před vyhlášením rozsudku soudu
prvního stupně žalovaný 1) uhradil dluh na nájemném, pro který mu byla dána
výpověď z nájmu bytu (v částce 12.600,- Kč), a správně nepřehlédl ani
skutečnost, že od února 2003 do rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní platili
nájemné řádně a včas. Naproti tomu již (nesprávně) nepřihlédl k poměrům na
straně pronajímatele, kterému vznikla majetková újma neomluvitelná tím, že
nájemci „zapomněli“ zaplatit nájemné, jak dovodily soudy,
a přehlédl též, že žalovaní nezaplatili příslušenství pohledávky v podobě
poplatku
z prodlení.
Za těchto okolností není jeho právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
správné; nelze tedy – za této situace – pokládat za správný odvolacím soudem (i
soudem prvního stupně) přijatý právní závěr, že výpověď z nájmu bytu podle §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy.
Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené
rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu