26 Cdo 1910/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) A. K., a b) F. K., zastoupených advokátkou, proti
žalované Š. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp.zn. 7 C 221/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2006, č. j. 19 Co 209/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokátky do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2005,
č. j. 7 C 211/2004-27, uložil žalované vyklidit nejpozději do 1. 8. 2005
„bytovou jednotku č. 1273/8, zaps. na LV 8073 pro obec a k.ú. P., v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O., katastrální pracoviště P., v domě č.
p. 1273, zaps. na LV č. 5799, bytový dům na parc. č. 2266, ve druhém podlaží
domu, sestávající se z kuchyně, předsíně, WC a sklepa“; dále rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 4.
2006, č. j.7 C 221/2004-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že
žalovaná je povinna vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt číslo jednotky
1273/8, zapsaný na LV 8073 pro obec a k.ú. P., v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro O., katastrální pracoviště P., v domě č.p. 1273,
zapsaný na LV č. 5799 bytový dům na parcele č. 2266, ve druhém podlaží domu,
který se sestává z kuchyně, předsíně, pokoje, WC a sklepa, a to do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co
doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že
předmětný byt byl bytem družstevním, že jeho nájemcem a členem družstva byl
původně F. H., s nímž žalovaná v bytě žila jako jeho družka od roku 1984, že
jmenovaný dne 17. 12. 1995 zemřel a dědicem členského podílu v družstvu se stal
jeho syn F. H. mladší, který dne 23. 4. 2004 převedl členská práva v družstvu
na žalobce, kteří posléze získali byt do společného jmění manželů, že žalovaná
je podílovou spoluvlastnicí (z jedné poloviny) obytného domu č.p. 227 v obci
U., a že odmítá byt vyklidit, ačkoliv s ní nebyla po smrti jejího druha
uzavřena nájemní smlouva. Odvolací soud shledal správným právní závěr soudu
prvního stupně, který dovodil, že žaloba je podle § 126 odst. 1 občanského
zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále
jen „obč.zák.“) opodstatněná, neboť žalovaná užívá předmětný byt bez právního
důvodu, a že její povinnost k vyklizení nelze vázat podle § 3 odst. 1 obč.zák.
na zajištění bytové náhrady. Odvolací soud dále konstatoval, že výkon práva
žalobců není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), neboť žalované
nesvědčí právní titul k užívání bytu, navíc se sama chová způsobem, který je v
rozporu s dobrými mravy (neprovádí základní údržbu bytu) a má možnost bydlení v
domě v U., o němž nebylo prokázáno, že by byl neobyvatelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodnila je tím, že
„řízení je postiženo vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, když nebyly provedeny navržené důkazy, důležité pro
náležité a odpovídající rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.)“. Za
otázku zásadního právního významu označuje jednak skutečnost, že „v dané věci
se jedná o bytovou jednotku, která má nyní (zřejmě stále) charakter
družstevního bytu“, z čehož je dovozován právní závěr, že na žalovanou nemohlo
přejít smrtí původního nájemce právo nájmu podle § 706 odst. 1 obč.zák. a proto
je „zásadně poškozena, ačkoliv k tomu neexistuje, mimo stávající právní úpravy
v ust. § 706 odst. 1 a § 706 odst. 2 obč.zák., žádný racionální důvod“, jednak
otázku, zda se soud „v případě žaloby na vyklizení bytu má zabývat otázkou
charakteru bytu, délky bydlení, rodinných, sociálních, finančních a zdravotních
poměrů osob, které mají být vyklizeny, stejně tak jako otázkou dobrých
mravů….“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se těmito otázkami
nezabýval a vyjadřuje přesvědčení, že nemá-li zajištěno lidsky důstojné
bydlení, bylo by její vyklizení bez zajištění bytové náhrady ze strany žalobců
výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp.zn. 22 Cdo 1630/2002); dovolává se dále „nálezu pléna Ústavního soudu,
publikovaného pod č. 231/2000 Sb.“, z něhož vyplývá, že právo na bydlení je
základním lidským právem, a proto před ním nelze upřednostnit právo vlastnické.
Poukazuje rovněž na „rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“, podle níž je
analogické použití § 712 obč.zák. na místě i v případě, bylo-li zaniklé právo
užívat byt odvozeno od rodinně právního vztahu, tedy i vztahu obdobného –
vztahu druha a družky. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření vyvraceli argumenty dovolatelky o
neexistenci vlastního bytu, poukazovali na její vlastnický podíl k domu v U., v
němž je její syn hlášen k trvalému pobytu a na to, že předmětný byt poškozuje,
neboť ho neudržuje; navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (jak vyplývá z
porovnání obsahu výroků rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně,
odvolací soud toliko upřesnil předmětný byt a lhůtu k vyklizení).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit,
neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji též dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Pokud jde o první právní otázku, s níž dovolatelka spojuje zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí, nezakládá označená otázka přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť na jejím posouzení napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; ostatně sama dovolatelka nenamítá
nesprávnou aplikaci uvedených zákonných ustanovení nebo jejich nesprávný výklad.
Pokud jde o další (druhou) z otázek označených za zásadně právně významnou, z
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká chybnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního
stupně) zabýval posouzením věci dle § 3 odst. 1 obč.zák. a na základě
zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost
je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru,
že žalobcům nelze odepřít ochranu jejich vlastnického práva domáhat se
vyklizení žalované z bytu užívaného bez právního důvodu, a to bez bytové
náhrady, ve lhůtě 15 dnů počítané od právní moci rozsudku.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností
významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je
třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným
dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26
Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Pro úplnost lze poukázat na to, že judikatura dovolacího soudu (srov. např.
jeho rozsudky ze dne 21. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2588/99, a ze dne 29. 5. 2002,
sp.zn. 28 Cdo 492/2002 uveřejněné pod C 323 a C 1267 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 3 a 18) je ustálena v názoru, že osoba užívající byt
toliko na základě souhlasu nájemce, je po zániku tohoto právního důvodu bydlení
povinna byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění
náhradního bytu; ustanovení § 712 a § 713 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853
obč. zák.) použít nelze. Námitka dovolatelky, že ustanovení § 712 obč. zák.
mělo být analogicky aplikováno vzhledem k tomu, že mezi ní a zemřelým nájemcem
bytu existoval vztah obdobný rodinně právnímu, je nepřípadná. Družský poměr
totiž nelze klást na roveň rodinně právnímu vztahu mezi manžely (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp.zn. 26 Cdo 2272/2006). Rovněž
tak nepřípadný je odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo
1630/2002, který se týkal skutkově odlišného případu, kdy navíc na straně
vyklizovaných šlo o rodinu s nezletilými dětmi.
Pokud pak dovolatelka namítá existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je
třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě
však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
a zavázal žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání
muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst.
2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 30. 8. 2006) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,-Kč, jež stojí vedle odměny
(§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 30. 8.
2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.
r.
předsedkyně senátu