26 Cdo 1941/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Táborská 350, proti žalované Ing. K. K., bytem v P., M., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Suppého 532/4, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 332/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2010, č. j. 29 Co 189/2010-81, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. srpna 2010, č. j. 29 Co 189/2010-81, potvrdil rozsudek ze dne 6. ledna 2010, č. j. 57 C 332/2008-51, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt v 1. podlaží domu v ulici M., P., sestávající se z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC a sklepní koje“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila. Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) – uplatnila (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky splnění dohody o výměně bytů podle § 715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/, a otázky její absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, resp. pro rozpor s dobrými mravy). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. nemohou založit ani výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), tj. v daném případě výtky, že „soud neprovedl navržené důkazy, tj. výslech svědků i žalované“, že „byla porušena procesní rovnost účastníků“, že „k návrhu žalované nevyslechl hlavní svědky, a to manžele O, pana K. (vlastníka domu v ulici M.) a hlavně pracovnici žalobkyně paní R.“, že „soud prvního stupně … se rozhodl žalovanou navržené důkazy neprovést, protože je považuje za nadbytečné …tím byla porušena zásada procesní rovnosti účastníků,“ a že „soudy obou stupňů neprováděly žádné důkazy“ k okolnosti, že „smluvní strany dohody v rozhodné době neměly záměr uspokojit potřebu bydlení ve vyměněných bytech“.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9.
ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v projednávané věci nešlo.
K dovolací námitce, že „soudy nepřihlédly k procesní námitce, že v téže věci již bylo jednou rozhodnuto“, lze dodat, že touto námitkou se ve svém rozhodnutí zabýval již soud prvního stupně a z důvodů v něm uvedených, s nimiž se lze ztotožnit, jí dovolací soud neshledal oprávněnou. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že dohoda o výměně bytů uzavřená dne 7. května 2003 mezi dovolatelkou (původní nájemkyní „bytu o velikosti 2+1 ve 3. patře domu M. – dále jen „vyměněný byt“) a Ing. O. O. (původním nájemcem předmětného bytu) je absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť Ing.
O. O. neměl od počátku úmysl uspokojovat svou bytovou potřebu ve vyměněném bytě (fakticky v něm nikdy ani nebydlel). Vzhledem k tomu soudy obou stupňů shodně uzavřely, že dovolatelka předmětný byt užívá bez právního důvodu. Dovolatelka správnost uvedeného právního závěru zpochybnila námitkou, že dohoda o výměně bytu může být neplatná jen podle § 49a obč. zák. (neboť byla uzavřena v důsledku jejího omylu vyvolaného Ing. O. O.). V uvedených souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že podle ustálené soudní praxe smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není (absolutně) neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může – ve smyslu § 40a obč. zák. – úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z pohledu takto ustálené soudní praxe nelze pokládat za správný závěr, že dohoda o výměně bytů ze dne
7. května 2003 je absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, resp. pro rozpor s dobrými mravy. Přesto však rozhodnutí odvolacího soudu, byť z jiných důvodů, obstojí. Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31.
května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§ 716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ke dni splnění dohody o výměně bytu zaniká účastníkům dohody (nájemcům) právo užívat k bydlení dosavadní byt (neboť jim nájemní poměr k dosavadnímu bytu k tomuto dni zaniká), přičemž k témuž dni jim vzniká právo užívat k bydlení vyměněný byt (neboť k tomuto dni jim vzniká nájemní právo k vyměněnému bytu). Účelem dohody o výměně bytu tedy je, aby prostřednictvím této dohody její účastníci nadále uspokojovali svou potřebu bydlení nikoli v dosavadním bytě, nýbrž v bytě vyměněném (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.
března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08/). K právnímu nástupnictví v nájemních vztazích k vyměňovaným bytům dochází realizací dohody o výměně bytu oběma (všemi) jejími účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, uveřejněný pod C 6093 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedeného logicky vyplývá, že předpokladem toho, aby nastaly právní účinky, jež má na mysli ustanovení § 715 obč. zák., je realizace dohody o výměně bytu.
Není-li taková dohoda realizována, k výše uvedenému právnímu nástupnictví nedojde a nadále trvají dosavadní nájemní vztahy k vyměňovaným bytům, neboť předpokladem účinnosti dohody o výměně bytu je právě její faktická realizace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 4396/2007, uveřejněný pod C 7538 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř.) dohoda o výměně bytů nebyla realizována oběma účastníky. Pak ovšem nenastaly právní účinky dohody o výměně bytů podle § 715 obč. zák., resp. k právnímu nástupnictví v nájemních vztazích k vyměňovaným bytům nedošlo, a nadále proto trvá dosavadní nájemní vztah dovolatelky k vyměněnému bytu. Jestliže odvolací soud vzhledem k uvedenému dovodil, že dovolatelka předmětný byt užívá bez právního důvodu (nesvědčí jí právo nájmu k předmětného bytu, a to ani na základě dohody o výměně bytu ze dne 7.
května 2003), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. října 2011 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu