26 Cdo 1171/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně Z. Č., zastoupené advokátem proti žalované M. č.
P., zastoupené advokátem o nahrazení projevu vůle pronajímatele s výměnou bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 210/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2006, č. j. 29
Co 218/2006-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.117,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. října 2005,
č. j. 10 C 210/2004-71, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované s
dohodou o výměně bytů specifikovanou ve výroku rozsudku; současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
21. září 2006, č. j. 29 Co 218/2006-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že
žalobkyně (nájemkyně bytu 3+1, /dále jen „byt v Praze“/ a současně vlastnice
domu v k. ú. Ž. u M.) a manželé R. T., bytem M., a I. T., (nájemci bytu 2+1,
/dále jen „byt v J.“/), uzavřeli dne 8. března 2004 dohodu o výměně bytu (dále
jen „dohoda ze dne 8. března 2004“), že dohodu ze dne 8. března 2004 odůvodnili
tím, že žalobkyně se hodlá odstěhovat do místa bydliště svého přítele (do bytu
v J.) a žalovaní do místa výkonu práce (do bytu v P.), a že žalovaná
(pronajímatelka bytu v P.) dopisy z 31. května 2004 a z 27. září 2004 neudělila
k výměně bytu souhlas proto, že byla podle jejího názoru účelová a šlo o pouhou
fiktivní výměnu. Dále zjistily, že ohledně bytu v J. uzavřeli R. T. a I. T.
nájemní smlouvu dne 6. ledna 2001, že již dne 13. ledna 2001 uzavřeli ohledně
tohoto bytu podnájemní smlouvu s L. M. na dobu určitou od 1. února 2001 do 30.
dubna 2001, že se současně dohodli na obnovování této smlouvy podle § 676
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč.
zák.“), na možnosti přenechání bytu do užívání třetím osobám a na možnosti
užívání bytu nájemci o víkendech za částku 500,- Kč, která bude placena
prostřednictvím R. L. přímo podnájemci L. M., který hradil v plné výši nájemné.
Vzaly také za prokázáno, že ohledně bytu v J. nebyla uzavřena smlouva o dodávce
a odběru elektřiny, a to ani s L. M., že po dobu asi jednoho roku manželé T. do
J. nejezdí, že od října 2004 v bytě v J. nebydlí a neplatí ani nájemné, že do
té doby tento byt užívali pouze o víkendech, že nevědí, kdo ho v současné době
užívá, a že od října 2004 dvakrát až třikrát v týdnu přespávají v bytě v P.. Na
tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že v daném případě šlo o
výměnu fiktivní, pokud ohledně bytu v J. uzavřeli manželé T. bezprostředně po
uzavření nájemní smlouvy podnájemní smlouvu, v tomto bytě od podzimu (od října)
2004 nebydlí a neplatí nájemné a nevědí, kdo ho užívá, a v předchozí době byt
užívali pouze o víkendech, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace je
podle názoru odvolacího soudu vyloučeno uvažovat o „aplikaci již citovaného
ust. § 715 věty druhé obč. zák.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky
podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V
dovolání odvolacímu soudu vytkla, že dohodu ze dne 8. března 2004 pokládal za
fiktivní, tudíž za simulovaný (předstíraný) právní úkon a tedy úkon absolutně
neplatný, „a to výlučně s odkazem na okolnosti manželů T. a jejich vztah k bytu
v J. a bez jakéhokoliv ohledu na obsah a zaměřenost vůle žalobkyně při podpisu
dohody o výměně bytů z 8.3.2004“. V této souvislosti uvedla, že dohodu ze dne
8. března 2004 uzavřela „bez jakéhokoliv prokazatelného vědomí o okolnostech,
kterými se soudy obou stupňů zabývaly k doložení údajné simulace dohody o
výměně bytů“. Takovýto postup je podle dovolatelky v rozporu s právním názorem
vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo
290/2003. Soudy tak při řešení uvedené otázky postupovaly v rozporu „s hmotně
právní úpravou občanského zákoníku i v rozporu s tím, jak řeší ve své
rozhodovací praxi tuto otázku dovolací soud“, a jde proto o rozhodnutí zásadně
právně významné. Kromě toho vzal odvolací soud při posuzování závažnosti důvodů
pro odepření souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu – v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu – v úvahu „okolnosti, které nastaly až po
uzavření této dohody;“ zde poukázala na právní názory vyjádřené v rozhodnutích
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a sp. zn. 26 Cdo 736/2003.
Zdůraznila, že v posléze uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné dovodil,
že pro posouzení oprávněnosti postupu pronajímatele jsou rozhodující důvody,
které ho v okamžiku odepření souhlasu s výměnou bytu k takovému rozhodnutí
vedly. Má také za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný,
jestliže tento soud na straně jedné dovodil, že výměna bytu je fiktivní, a na
straně druhé uvedl, že udělení souhlasu s výměnou bytu by bylo v rozporu s
dobrými mravy podle § 3 obč. zák.; pokud odvolací soud tento nepřezkoumatelný
rozsudek nezrušil (a naopak jej potvrdil), zatížil řízení vadou podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a
s právními závěry, které na jeho základě učinily soudy obou stupňů. Navrhla,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Podle názoru dovolacího soudu nemůže být zásadně právně významná otázka, že
odvolací soud vzal při posuzování závažnosti důvodů pro odepření souhlasu
pronajímatele s dohodou o výměně bytu v úvahu – v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu – „okolnosti, které nastaly až po uzavření této dohody.“ Je
tomu tak proto, že na takovém právním názoru napadené rozhodnutí vůbec
nespočívá; dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben „neexistující“ právní
závěr. Na základě zjištěných skutečností totiž odvolací soud dovodil, že v
daném případě šlo – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí – o výměnu fiktivní a že právě z tohoto důvodu je vyloučeno uvažovat
o „aplikaci již citovaného ust. § 715 věty druhé obč. zák.“ tj. zda šlo o
odepření souhlasu bez závažných důvodů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení další právní otázky vymezené v
dovolání, neboť tato otázka nebyla dosud v soudní praxi jednoznačně vyřešena.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání namítla.
Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání lze podat, je-li řízení postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 219a
odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí
není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Podle § 221
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle § 219a o.s.ř.,
vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „výměna bytu je skutečně fiktivní a udělení
souhlasu by tak bylo v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 o.z.“ Z toho však
nelze bez dalšího dovozovat, že jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a že
odvolací soud měl postupovat podle § 219a odst. 1 písm. b/ ve spojení s
ustanovením § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu z
kontextu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nelze než dovodit, že soud
prvního stupně (stejně jako posléze odvolací soud) pokládal dohodu ze dne 8.
března 2004 – z důvodů tam uvedených – za fiktivní, tedy simulovaný a absolutně
neplatný právní úkon a na tom nemůže nic změnit ani dovětek, který v této
souvislosti učinil ve vztahu k „udělení souhlasu“ s odkazem na ustanovení § 3
obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
nebyl použit opodstatněně.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde
v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Lze se ztotožnit s názorem dovolatelky, že vzhledem k právním závěrům přijatým
(s odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně) odvolacím soudem (v
případě dohody ze dne 8. března 2004 jde – z důvodů tam uvedených – „o fiktivní
výměnu bytů“), je napadené rozhodnutí založeno mimo jiných rovněž na právním
závěru, že dohoda ze dne 8. března 2004 je simulovaný (předstíraný) právní úkon
ze strany manželů T. a právní úkon absolutně neplatný, pokud manželé T.
bezprostředně po uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu v J. uzavřeli podnájemní
smlouvu, v bytě v J. od podzimu 2004 nebydlí a neplatí nájemné, nevědí, kdo
tento byt užívá, a v předchozí době byt užívali pouze o víkendech.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že
smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli
se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho
omylu, není (absolutně) neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro
nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je
důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může
úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.) – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo
826/2005, přijatý na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu konaném dne 12. prosince 2007 k uveřejnění (s uvedenou právní větou) ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z pohledu takto ustálené soudní praxe
nelze bez dalšího pokládat za správný závěr, že dohoda ze dne 8. března 2004
jako simulovaný (předstíraný) právní úkon ze strany manželů T. je právním
úkonem absolutně neplatným. Přesto však obstojí, byť z jiného důvodu, právní
závěr, že dohoda ze dne 8. března 2004 je právním úkonem absolutně neplatným.
Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o
výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel
bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce
rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 2
Cdon 291/97, uveřejněném pod č. 32 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že ustanovení § 715 obč. zák. nelze ani
analogicky uplatnit pro dohodu o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž nájemní
poměr již dříve skončil. K odůvodnění tohoto právního závěru Nejvyšší soud
především uvedl, že ustanovení § 715 obč. zák. umožňuje nájemcům se souhlasem
pronajímatelů se dohodnout o výměně bytů. Dále rovněž uvedl, že ustanovení §
715 obč. zák. je svou povahou ustanovením, jež nelze analogicky – ve smyslu §
853 obč. zák. – uplatnit pro dohody o výměně bytů uzavírané jinými osobami než
nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o výměně bytů uzavírané
osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo osobami, které nájemci
směňovaného bytu nikdy nebyly. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud
také v rozsudku ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 1997/2003, uveřejněném pod
C 2679 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 31.
května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku
2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil,
že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§ 716 obč. zák.) vstupují účastníci
dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného
nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku
jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku
nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Z
uvedeného mimo jiné vyplývá, že ke dni splnění dohody o výměně bytu zaniká
účastníkům dohody (nájemcům) právo užívat k bydlení dosavadní byt (neboť jim
nájemní poměr k dosavadnímu bytu k tomuto dni zaniká), přičemž k témuž dni jim
vzniká právo užívat k bydlení vyměněný byt (neboť k tomuto dni jim vzniká
nájemní právo k vyměněnému bytu). Účelem dohody o výměně bytu tedy je, aby
prostřednictvím této dohody její účastníci nadále uspokojovali svou potřebu
bydlení nikoli v dosavadním bytě, nýbrž v bytě vyměněném.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je mimo jiných i právní úkon (dohoda o výměně
bytu nepochybně právním úkonem je – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 387/99, a ze dne 14. června 2006, sp.
zn. 26 Cdo 154/2005), který obchází zákon. Právní úkon obchází zákon v případě,
kdy sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky
zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, neboli obchází jej. Přitom není rozhodné,
zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. o obcházení zákona, věděli
(srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C.H.BECK.
strana 233).
V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě
nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř.) manželé T. bezprostředně po uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu v J.
uzavřeli podnájemní smlouvu, v bytě v J. od podzimu 2004 nebydleli a neplatili
z něho nájemné, nevěděli, kdo tento byt užívá, a v předchozí době byt užívali
pouze o víkendech. Pak ovšem nelze ztratit ze zřetele, že ačkoliv v bytě v J.
svou potřebu bydlení prakticky neuskutečňovali, hodlali využít existujícího
(prostého) nájemního poměru k tomuto bytu tak, že prostřednictvím dohody o
výměně bytu se pokusili získat byt v P., v němž by naopak mohli svou bytovou
potřebu uspokojit. Takováto dohoda však účelu a smyslu zákona (ustanovení § 715
obč. zák.) odporuje; je proto absolutně neplatná, jak ve svém důsledku správně,
byť z jiných důvodů, dovodil odvolací soud. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a
jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni, která nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.000,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. e/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 817,- Kč představující
19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu