26 Cdo 1970/2025-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dion Holding s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Dismanova 2625/6, IČO 27595668, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované Galerii hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Staroměstské náměstí 605/13, IČO 00064416, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o oprávněnost výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 176/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 29 Co 32/2025-73, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč k rukám JUDr. Karla Codla, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala určení, že není oprávněná a je neplatná výpověď z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, a to prostoru č. 1 v 1. NP a prostoru č. 44, 45, 46, 47, 48, 49 a 50 v 2. NP, vše v objektu č. p. 189, ulice Karlova, or. č. 2, Praha 1, jenž je součástí pozemku parc. č. st. 143 v k. ú. Staré Město, obec Praha, tak, jak je zapsáno na LV č. 122 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha, sepsaná žalovanou dne 30. 1. 2024 a doručená žalobkyni dne 30. 1. 2024 (dále jen „objekt“, „předmětné prostory“ a „Výpověď“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 29 Co 32/2025-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a pro tento nedostatek v dovolacím řízení nelze pokračovat. K argumentaci obsažené ve „vyjádření se k žalobkyně k vyjádření žalované k dovolání žalobkyně“ ze dne 6. 8. 2025 přitom dovolací soud nepřihlížel, neboť vymezení důvodu dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, jež dovolatelce uplynula dne 25. 6. 2025 (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
5. Ačkoliv se totiž dovolatelka snaží formulovat otázku „hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu“, směřují veškeré její námitky ke zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně) vycházejícího především ze zřizovací listiny žalované, podle něhož byla žalovaná jakožto příspěvková organizace hlavního města Prahy při hospodaření se svěřeným majetkem svého zřizovatele (k němuž patří též objekt) oprávněna vypovědět nájemní smlouvu ze dne 30. 8. 2007, ve znění pozdějších dodatků, jíž byly žalobkyni pronajaty předmětné prostory, na jehož základě – ve spojení s ostatními skutkovými zjištěními – odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že Výpověď není neoprávněná. Výtka nesprávného právního posouzení věci tedy vychází z kritiky správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Vyjádřeno jinak, dovolatelka ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením provedeného dokazování, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.; přitom skutkovým stavem, tak jak jej zjistily soudy nižších stupňů, je dovolací soud vázán. Úspěšně napadnout pak nelze ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
6. Pro úplnost lze již jen dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
7. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení [uplatněný výtkami, že odvolací soud „pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedeným dokazováním prokázány“, a že za situace, kdy ze zřizovací listiny žalované vyplývá její oprávnění nájemní smlouvy toliko uzavírat, nikoli je měnit či ukončovat, nebylo v řízení tvrzeno ani prokazováno, že by měla k podání Výpovědi svolení (rozhodnutí) zřizovatele], neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
8. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení, a proti nákladovému výroku II napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá jakékoli odůvodnění. Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ani přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti, resp. právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 o. s. ř.), neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 9. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu