26 Cdo 1988/2020-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovanému J. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení částky 844.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 376/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020, č. j. 15 Co 486/2019-175, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se změněnou žalobou domáhá, aby mu žalovaný zaplatil částku 844.560,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnil zejména tvrzením, že žalovaný se na jeho úkor (resp. k jeho škodě) bezdůvodně obohatil tím, že mu nezaplatil obvyklé nájemné za období od 6. prosince 2015 do 31. prosince 2017 z tam specifikovaných společných částí tam uvedeného domu, které neoprávněně zabral v rámci výstavby dvou bytových jednotek v tomto domě, jíž provedl na základě – podle něj částečně neplatné – smlouvy o výstavbě z 15.
června 2011 (dále jen „smlouva o výstavbě“). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 15 Co 486/2019-175, potvrdil usnesení ze dne 16. září 2019, č. j. 15 C 376/2017-161, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) nepřipustil, aby do řízení vstoupilo jako vedlejší účastník na jeho straně Bytové družstvo XY ulice č. XY, družstvo, "v likvidaci", se sídlem v XY, IČO: XY (dále jen „Družstvo“). Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle § 237 o.
s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř. “), neboť nastolenou otázku přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení (§ 93 odst. 1 a 2 o. s. ř.) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, či z 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015 /na posléze uvedené rozhodnutí odkázal i dovolatel v dovolání/, uveřejněná pod č. 74/2015 a 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ustálena v názoru, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil.
O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – též v poměrech souzené věci. Zastává přitom názor, že se nikterak neprotiví ani závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu z 8.
prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, na nějž dovolatel v dovolání rovněž poukázal (v této souvislosti lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014). Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže při posouzení přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení (§ 93 odst. 1 a 2 o. s.
ř.) konstatoval, že rozhodnutím o podané žalobě na peněžité plnění nebude nijak dotčeno právní postavení Družstva, jehož vstup do řízení „navrhl“ dovolatel svým podáním z 12. září 2019 (viz č. l. 149 spisu). Ostatně dovolatel v dotčeném podání a ani později v průběhu řízení srozumitelně nevysvětlil, jaký konkrétní (pozitivní) dopad by právnímu postavení Družstva přineslo jeho vítězství v předmětném sporu (z jeho vágní zmínky o tom, že v případě jeho úspěchu v dané věci se „akcesoricky i členům Družstva“ dostane „morální, ale také i majetkové satisfakce“, nic konkrétního v tomto směru dovodit nelze).
Uvedené pak v plném rozsahu platí i ve vztahu k prohlášení Družstva z 11. září 2019 (viz č. l. 154 spisu). Přípustnost vedlejšího účastenství Družstva v daném sporu konečně neodůvodňuje ani dovolatelův poukaz na to, že v řízení má být řešena též otázka částečné neplatnosti smlouvy o výstavbě, jejíž posouzení – podle něj – může mít dopad i do majetkové sféry Družstva jako jedné ze stran této smlouvy. Z toho, že uvedená otázka má být v tomto řízení řešena pouze jako otázka předběžná (nejde o otázku, která má být řešena přímo ve výroku meritorního rozhodnutí), čehož si byl – s přihlédnutím k obsahu dovolání – vědom i dovolatel, je totiž zřejmé, že závěr vzešlý z jejího posouzení nebude představovat výsledek předmětného soudního řízení.
Případný zájem Družstva na výsledku posouzení zmíněné předběžné otázky tudíž není způsobilý doložit jeho právní zájem na výsledku řízení, jak vyžaduje ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. V uvedené souvislosti navíc nelze ani opomenout, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí (závaznost, nezměnitelnost), zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24.
května 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16/). Jinak řečeno, posouzení předběžné otázky vyjádřené toliko v odůvodnění soudního rozhodnutí není závazné ani pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř. a contrario), natož pro vedlejší účastníky. I kdyby tedy byla v projednávané věci vyřešena předběžná otázka částečné neplatnosti smlouvy o výstavbě v souladu s dovolatelovým názorem, na právní postavení Družstva (uvažováno i z hlediska případných dalších /budoucích/ soudních sporů, v nichž by vystupovalo již jako účastník řízení – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23.
června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, uveřejněný pod C 7498 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) by to nemohlo mít žádný vliv. Nad rámec řečeno dovolací soud pro úplnost dodává, že v poměrech souzené věci neshledává ani jakýkoli přirozenoprávní či hodnotový přesah, pro nějž by bylo namístě výjimečně připustit vstup vedlejšího účastníka do řízení, jak naznačil Ústavní soud v již zmíněném nálezu z 8. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03. Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu