26 Cdo 2051/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné M. B., B., zastoupené Mgr. Annou Gottliebovou,
advokátkou se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, proti povinné V. V., D.,
zastoupené Mgr. Janem Matesem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 4, Při trati
1084/12, pro 183 761 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 47 EXE
5943/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 10. 12. 2013, č. j. 14 Co 899/2013-52, ve znění opravného usnesení ze
dne 19. 12. 2013, č. j. 14 Co 899/2013-58, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 14 Co
899/2013-52, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2013, č. j. 14 Co
899/2013-58, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 18. 3. 2013, č. j. 47 EXE 5943/2011-31,
zamítl návrh povinné na odklad a zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož
soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 47 EXE 5943/2011-15. Uzavřel, že oprávněná
nevyslovila souhlas s prodloužením splatnosti dluhu, povinná neměla ponechat
splacení dluhu tzv. na poslední chvíli, proto návrh na nařízení exekuce nelze
považovat za šikanózní. S ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, se soud prvního stupně již nezabýval
otázkou součinností oprávněné. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil. Oprávněné uložil zaplatit
povinné na nákladech řízení před soudem prvního stupně 10 962,60 Kč, na
nákladech odvolacího řízení 13 101,90 Kč a soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi, Exekutorský úřad Plzeň-město na nákladech exekuce 7 865,- Kč. Vyšel ze zjištění, že povinná zvolila jako způsob úhrady svého závazku čerpání
peněz z účelově poskytnutého hypotečního úvěru z důvodu, že neměla k úhradě
dluhu peněžní prostředky. Téměř měsíc před splatností dluhu požádala oprávněnou
prostřednictvím Ing. Č. o zaslání čestného prohlášení s úředně ověřeným
podpisem, ve kterém by oprávněná uvedla číslo svého účtu a udělila souhlas se
zasláním (čerpáním) peněžních prostředků v tam uvedené lhůtě. Tato lhůta byla
stanovena jako maximálně možná doba, do níž je banka oprávněna na účet
oprávněné peněžní prostředky zaslat. Odvolací soud uzavřel, že byť se nejednalo
o povinnost stanovenou právním předpisem či dohodou účastníků, jednalo se o
součinnost požadovanou důvodně. Oprávněná požadavku nevyhověla neprodleně, její
požadavek, aby výplata byla provedena nejpozději do 31. 7. 2011, nebyl namístě. Jednalo se totiž o ryze administrativní lhůtu pro úvěrující banku, koncipovanou
pouze jako maximálně možnou dobu, do níž trvá souhlas oprávněné s tím, aby
banka na její účet dlužnou částku poskytla. Oprávněná se svým jednáním výrazně
podílela na vzniklém prodlení, a to ještě v době stanovené k plnění. Poskytnutím součinnosti by přitom nebyla nijak zasažena její práva. Odvolací
soud dospěl k závěru, že jednání oprávněné v kontextu s posláním a prioritou
soudního řízení a s účelem exekuce nelze hodnotit než jako zjevné zneužití
práva na soudní ochranu. Provedení exekuce je neslučitelné se zásadami
exekučního práva; je tak dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nedostatek její
součinnosti při plnění dluhu povinnou nelze považovat za důvod k zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Za otázky, které dosud nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, považuje tyto:
a) Zda oprávněná je povinna poskytnout povinné jakoukoliv součinnost,
kterou povinná požaduje, anebo jen takovou, která je objektivně potřebná ke
splnění závazku povinné.
b) Zda se jedná o dostatečnou součinnost věřitele pro splnění závazku
povinné, když oprávněná sdělila písemně číslo účtu, souhlas s výplatou
peněžního závazku na uvedený účet, a to s ověřeným podpisem oprávněné, formou
čestného prohlášení. c) Zda se jedná o důvodně požadovanou součinnost věřitele – oprávněné
pro splnění peněžního závazku povinné, když povinná navíc požaduje písemné
vyjádření souhlasu oprávněné se lhůtou zaplacení peněžního závazku, která
přesahuje lhůtu stanovenou pravomocným rozhodnutím – exekučním titulem. d) Zda lze považovat za „výrazný způsob podílení se na prodlení“ jednání
oprávněné, která za situace, kdy lhůta k plnění stanovená exekučním titulem
činí šest měsíců, poskytne povinné součinnost 14 dnů poté, co je povinnou o
součinnost požádána, tedy jednání oprávněné, která poskytne součinnost v době,
která odpovídá necelým 8 % z celkové stanovené lhůty k plnění exekučním titulem. e) Zda prohlášení oprávněné, kde je uvedeno, že oprávněná souhlasí s
vyplacením částky stanovené pravomocným rozhodnutím ve lhůtě nejpozději do
konkrétního dne, přičemž tento den následuje až po uplynutí lhůty k plnění
povinnosti povinné stanovené exekučním titulem, znamená prodloužení této lhůty
k plnění. f) Zda je rozhodným důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. to, že ještě v době stanovené k plnění nebyla poskytnuta
oprávněnou součinnost v rozsahu požadovaném povinnou ke splnění dluhu. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení. Povinná ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že oprávněná čestné
prohlášení dodala až o tři roky později na základě prohraného soudního sporu. Za irelevantní považuje odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, neboť řeší součinnost po splatnosti
pohledávky. Uvedla, že úvěrovou smlouvu začala sjednávat několik měsíců před
datem splatnosti pohledávky a oprávněnou o součinnost požádala až v okamžiku,
kdy vše bylo připraveno k podpisu smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
oprávněné zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože odvolací soud se při řešení otázky součinnosti
oprávněné při provádění exekuce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné.
Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003,
uveřejněném pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní
stížnost, podanou proti tomuto rozhodnutí, Ústavní soud usnesením ze dne 13.
ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 358/04, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost),
vyslovil právní názor, že důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. není, jestliže oprávněný neoznačí účet pro případ, že
se povinný rozhodne zaplatit vymáhanou pohledávku v průběhu výkonu rozhodnutí.
Nedostatek součinnosti oprávněného může být důvodem k zastavení výkonu
rozhodnutí jen tehdy, jde-li o nedostatek součinnosti při provádění exekuce, a
to jejího konkrétního typu, jenž sám součinnost oprávněného vyžaduje (např.
výkon rozhodnutí odebráním věci).
K námitce nesoučinnosti oprávněného s plněním dluhu povinným se Nejvyšší soud
vyjádřil rovněž v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 404/2004,
usnesení ze dne 21. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1606/2005, či usnesení ze dne
30. října 2013, sp. zn. 20 Cdo 714/2013, kdy uzavřel, že nedostatek součinnosti
oprávněného při provádění exekuce není důvodem pro zastavení exekuce (s výše
zmíněnou výjimkou).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že se oprávněná
podstatně podílela na vzniklém prodlení ze strany povinné a že její jednání je
třeba hodnotit jako zneužití práva na soudní ochranu, tedy exekuce je
nepřípustná a je třeba ji zastavit, není správný.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř., usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s.
ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta
první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude
rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu