20 Cdo 714/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného E. R., zastoupeného JUDr. Sylvou Vartovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Musogorského 14, proti povinnému I. R.,
zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, náměstí
Svobody 829, pro 96.200,- Kč, o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce
co do částky 73.700,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5Nc
656/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2010, č. j. 40Co 706/2010-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 5Nc 656/2006-120, k
návrhu povinného částečně zastavil exekuci ohledně částky 76.700,- Kč podle §
268 odst. 1 písm. g) a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále
též jen „o. s. ř.“), nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 27. 10. 2006, č. j.
5Nc 656/2006-10, k uspokojení pohledávky oprávněného na dlužném výživném ve
výši 96.200,- Kč. Pokud jde o výživné do konce roku 2002, soud prvního stupně
nepovažoval za logické, aby se oprávněný - zastoupený matkou - v červenci 2005
domáhal u Okresního soudu v Karviné ve věci výkonu rozhodnutí vedené pod sp.
zn. 50E 707/2005 dlužného výživného za období od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2005,
nikoliv za předchozí období, ačkoliv se jednalo o výživné ve výši 28 700,- Kč,
a zaplacení výživného za předchozí období se domáhá až nyní. Navíc tvrzení o
pohledávce na výživném za období únor až květen 1999 je v rozporu s potvrzením
o převzetí plateb výživného podepsaného matkou oprávněného. Soud prvního stupně
měl též za prokázané zaplacení dlužného výživného za období leden 2003 až srpen
2005 ve výši 48 000,- Kč, které povinný zaslal (na základě povinným
předloženého dokladu) k rukám L. S. (dcery povinného), neboť matka oprávněného
ji označila v návrhu na výkon rozhodnutí jako osobu oprávněnou k přijímání
vymoženého výživného. Svědecké výpovědi L. S. o vrácení této částky zpět
povinnému soud prvního stupně neuvěřil, neboť nebyla schopna předložit doklady
o vrácení peněz, a dále přihlédl při hodnocení věrohodnosti k výpovědi svědkyně
i k její závislosti na matce oprávněného, protože bydlí v jejím bytě.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci shora
označeným rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuci zastavil
částečně pro částku 2.600,- Kč a zamítl návrh povinného na částečné zastavení
exekuce pro částku 74.100,- Kč. Po dílčím zopakování důkazů dospěl k odlišným
skutkovým zjištěním. Za prokázané zaplacené výživné vyhodnotil pouze částky
převzaté matkou oprávněného proti jejímu podpisu dne 27. června 1999, 5. dubna
1999 a dne 16. května 1999 v souhrnné výši 2.600,- Kč za období únor až květen
1999. Ohledně platby 48.000,- Kč odvolací soud uvěřil (na rozdíl od soudu
prvního stupně) L. S., že tuto částku po jejím přijetí povinnému vrátila. Za
podstatné však odvolací soud považoval, že nebyla zmocněna k převzetí výživného
mimo prováděný výkon rozhodnutí v té době nařízený. Uvedl dále, že pro
rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce není rozhodné ani to, že
oprávněný neměl poskytnout povinnému po jeho zletilosti řádně součinnost (žil v
Kanadě). Věřitel je povinen poskytnout součinnost dlužníku při splatnosti
pohledávky, nikoliv již při vymáhání pohledávky vykonatelné podle exekučního
titulu. V takovém případě je na povinném, jakým způsobem svůj dluh uhradí
(včetně splnění dluhu uložením do soudní úschovy). K námitce povinného, že
podání návrhu na exekuci a její provádění je v rozporu s dobrými mravy,
odvolací soud dodal, že „o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě
výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování)
účastníků občanskoprávních vztahů“. V exekučním řízení se o takový výkon práv
nejedná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo
535/2002).
Usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým byl zamítnut jeho návrh na částečné
zastavení exekuce pro částku 74.100,- Kč, napadl povinný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací
důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Namítá, že výživné oprávněnému řádně platil, a to nejdříve v hotovosti
k rukám matky oproti písemnému potvrzení, následně poštovními poukázkami do
místa trvalého bydliště matky. Po zahájení prvního výkonu rozhodnutí uhradil
dluh ve výši 48.000,- Kč k rukám L. S., jako zmocněnkyni matky; ta mu nikdy
peníze nevrátila. Od února 2003 se oprávněný s matkou zdržoval trvale v Kanadě,
jejich adresa povinnému nebyla známa, a proto neměl možnost svoji vyživovací
povinnost dobrovolně plnit. Oprávněný ani jeho matka s povinným nekomunikovali
a pro neposkytnutí součinnosti se tak sami dostali do prodlení podle § 522
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen obč. zák.). Po dosažení zletilosti oprávněného odpadlo určení platebního
místa exekučním titulem (mělo být plněno k rukám matky), a pokud nedošlo k
dohodě o novém platebním místě, stalo se jím bydliště povinného podle § 567
odst. 1 obč. zák., zde si měl proto oprávněný výživné vyzvedávat. Opětovně
namítl, že předmětný návrh na exekuci je vzhledem ke všem okolnostem šikanózní,
oprávněný jej před jeho podáním k zaplacení výživného nevyzval, a proto podání
návrhu na exekuci a její vedení je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná
ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7
zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst. 1
písm. c) a odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve
znění pozdějších předpisů, není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu,
že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro
zaplacení výživného ve výši 74.100,- Kč není dán.
Povinný předně brojí proti hodnocení důkazů týkajících se placení výživného;
hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s
jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému
svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1.
vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5). Ve vztahu k výpovědi
svědkyně L. S., jíž odvolací soud uvěřil v tom, že částku 48 000,- Kč povinnému
vrátila, je však rozhodující, že nebyla oprávněna k převzetí peněz oprávněným
mimo nařízený výkon rozhodnutí, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 50E 707/2005 (č. l. 46-48 spisu) byla pouze zmocněna k
přijímání již vymoženého plnění od plátce mzdy povinného. Je proto na povinném
(pokud tvrdí, že mu částka svědkyní nebyla vrácena), aby se jejího vrácení
domáhal po L. S. Tento právní závěr odvolacího soudu je proto správný.
K námitce nesoučinnosti oprávněného s plněním dluhu povinným se Nejvyšší soud
vyjádřil v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 404/2004 a dovodil,
že „povinnost součinnosti nelze dovozovat ani z ustanovení § 522 obč. zák.,
podle něhož věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění
nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu, neboť touto
součinností se míní součinnost v době stanovené ke splnění, tedy v době
splatnosti pohledávky, nikoliv v době, kdy již byla splatná pohledávka
přisouzena a kdy je – proto, že nebyla dobrovolně plněna povinnost vyplývající
z vykonatelného rozhodnutí – prováděna exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003)“. Shodný právní závěr přijal
Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 21. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1606/2005.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti prodlení
věřitele u již přisouzené peněžité pohledávky, je správný.
Ani tvrzení povinného, že exekuční titul ztratil svoji účinnost zletilostí
oprávněného, neboť zaniklo platební místo k úhradě výživného k rukám jeho
matky, neobstojí. V usnesení ze dne 20. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011,
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „neúčinný titul je takový, který zůstává v
platnosti, avšak nemůže být pokladem pro vymáhání jím uložené povinnosti. Zákon
o rodině (jak je uvedeno výše) váže trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem
na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit. Z toho vyplývá jednoznačný
závěr (který nečiní v rozhodovací praxi soudů potíže), že rozhodnutí popřípadě
dohody o úpravě výživného pro nezletilé dítě účinnosti po dosažení zletilosti
oprávněného dítěte nepozbývají“. Povinností povinného proto bylo platit výživné
přímo k rukám oprávněného (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3.
2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010). Ustanovení § 567 obč. zák. aplikovat nelze.
Pokud jde o námitku, že podání návrhu na exekuci s ohledem na vylíčené
skutečnosti je šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, pak Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67, formuloval
závěr, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat
pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování)
účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je
aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení -
posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a
povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce
není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti
poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že
povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna
dobrovolně. Dovolací soud neshledává důvod se od této judikatury odchylovat.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím
uplatněných důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání
jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s.
ř. zamítl.
Podle zprávy soudního exekutora ze dne 6. 3. 2007 (č. l. 79 spisu) exekuce byla
již ukončena, a proto dovolací soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Oprávněný měl v dovolacím řízení úspěch, a proto by měl podle § 142 odst. 1, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. na jejich náhradu právo;
oprávněnému však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly; této procesní
situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu