26 Cdo 2087/2019-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. G., bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovanému A. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Spálená 108/51, o určení výše nájemného z bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 210/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018, č. j. 13 Co 266/2018-242, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Němce, advokáta se sídlem Postupice 58, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. března 2018, č. j. 14 C 210/2014-218, určil výši nájemného z tam specifikovaného bytu počínaje 4. červencem 2014 částkou 18.000,- Kč měsíčně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 13 Co 266/2018-242, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé a změnil v nákladovém výroku II. tak, že jejich výše činí 190.905,- Kč a splatnost je do dvou měsíců od právní moci rozsudku, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I., jak avizoval), k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím zpochybnil správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky výše měsíčního nájemného z bytu. Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že s přihlédnutím k provedenému dokazování nejsou učiněná skutková zjištění natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.) pak lze uvést následující.
K dovolací námitce, že odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by v souladu s ustanovením § 213 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř. důkazy jím provedené zopakoval, případně dokazování v potřebném rozsahu doplnil, dovolací soud zdůrazňuje, že povinnost uvedená v § 213 odst. 2 o.s.ř. stíhá odvolací soud jen tehdy, hodlá-li z provedených důkazů učinit vlastní (jiná) skutková zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 21.
května 2015, sp. zn. 30 Cdo 3054/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 15. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 3538/15/). V daném případě však o tuto situaci nešlo, neboť ve skutečnosti se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem (neodchýlil se od něj) a pouze dodal, že nebylo ani na místě zjišťovat srovnatelné nájemné v daném místě podle § 3 odst. 1 písm. b/ nařízení vlády č. 453/2013 Sb., tedy na základě prokazatelného doložení výše nejméně 3 srovnatelných nájemných (navíc – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – ani o srovnatelné nájemné v daném případě nešlo), jestliže již bylo zjištěno ze znaleckého posudku zpracovaného za tímto účelem podle § 3 odst. 1 písm. a/ nařízení vlády č. 453/2013 Sb. Zbývá dodat, že postup odvolacího soudu, jenž
zdůvodnil, která skutková zjištění soudu prvního stupně jsou pro právní posouzení věci z hlediska hmotného práva podstatná a která nikoliv, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008, či z 20. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 2478/2013).
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovy námitky proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí. Zde však – z důvodu stručnosti – nezbývá než uvést, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 1486/2016/), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
P o u č e n í :Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu