30 Cdo 5309/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce
V. K., zastoupeného JUDr. Romanem Matulou, advokátem se sídlem v Brně,
Masarykova 7, proti žalované REMET, spol. s.r.o., IČ: 00207675, se sídlem v
Brně, Vídeňská 11/127, zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem
v Rosicích, Palackého nám. 19, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp.zn.
6 C 749/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. května 2008, č.j. 16 Co 350/2006-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2008, č.j. 16 Co
350/2006-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud I. stupně) rozsudkem ze dne 31. května
2006, č.j. 6 C 749/2001-176, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. srpna
2006, č.j. 6 C 749/2001-193, určil, že „kupní smlouva ze dne 20.9.1999, podle níž byl
povolen vklad práva rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-město, č.j. V11-8654/99 s účinky vkladu ke dni 23.9.1999, kterou Spofort Autolakovna, spol. s.r.o. se sídlem v Brně, Vídeňská 127 prodala žalovanému nemovitosti, a to
stavbu na pozemku parc. č. 487/4 – občanská vybavenost a stavbu na pozemku
parc. č. 557/2 – občanská vybavenost v obci B., k.ú. P., je vůči žalobci právně
neúčinná“ (výrok I.) a současně uložil žalovanému nahradit žalobci náklady
řízení ve výši 5.175,- Kč (výrok II.). Po provedeném řízení soud I. stupně
uzavřel, že „mezi dlužníkem žalobce (firmou Spofort Autolakovna) a žalovaným
musely existovat silné vazby, jinak by nebylo možno rozumově zdůvodnit, proč by
žalovaný ručil za závazky tohoto žalobcova dlužníka svým vlastním nemovitým
majetkem“, že „žalovaný musel vědět o neuspokojených finančních závazcích
Spofortu vůči jiným osobám, průkazně z Hospodářských novin, jak ostatně sám
uvedl v písemném vyjádření k žalobě“ a že „odpůrčí žaloba je tedy důvodná“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“), který v
odvolacím řízení – jak plyne z protokolu o jednání ze dne 14. května 2008 (viz
č.l. 200 a násl.) – žádné dokazování neprováděl, v záhlaví označeným rozsudkem
ve výroku I. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení,
že předmětná kupní smlouva ze dne 20.9.1999 je vůči žalobci neúčinná. Současně
rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou
stupňů ve výši 12.792,50,- Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že „soud I. stupně sice provedl
řádné dokazování, provedené důkazy podle odůvodnění napadeného rozhodnutí
hodnotil jednotlivě, nicméně z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, zda všechny
důkazy hodnotil i v jejich vzájemné souvislosti“, že „odůvodnění napadeného
rozsudku je nepřesvědčivé a neodpovídá zcela ani zákonným požadavkům ve smyslu
ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.“, že „odůvodnění postrádá jasné a přesné
uvedení toho, které skutečnosti (a na základě jakých důkazů konkrétně) má soud
za prokázané a které nikoliv“, že „závěry soudu jsou zčásti i spekulativní a
nemají oporu v žádném
z provedených důkazů“, že „hodnocení výpovědi svědkyně T. neodpovídá její
zaprotokolované výpovědi, tak, jak je před soudem I.
stupně uvedeno“, že „z
písemného vyjádření žalovaného učiněného jeho tehdejším prokuristou nelze
uzavřít, že by žalovaný měl vědomost o tom, že dlužník žalobce, tedy firma
Spofort Autolakovna, má v úmyslu žalobce zkrátit“, že „nic takového nebylo
zjištěno ani z ostatních důkazů v řízení provedených, přičemž důkazní břemeno v
daném sporu nesl právě žalobce“, že
„k vyhovění odpůrčí žalobě je třeba splnění všech zákonných předpokladů“, a
konečně že „provedenými důkazy byla prokázána jen existence pohledávky žalobce
vůči společnosti Spofort Autolakovna, nebyly však současně prokázány dva další
zákonné předpoklady pro vyhovění odpůrčí žalobě, a to úmysl dlužníka
společnosti Spofort Autolakovna zkrátit žalobce jako svého věřitele a především
vědomost žalovaného o tomto úmyslu jmenované firmy žalobce zkrátit“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm všechny
zákonem předvídané dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2. písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(241a odst. 3 o.s.ř.). Zejména namítá, že „odvolací soud nepostupoval podle
ustanovení § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř., ač evidentně v několika směrech převzal
jiná hodnocení soudem I. stupně provedených a zhodnocených důkazů, ať již
důkazů listinných nebo výpovědí jednotlivých svědků“, že „markantní je to
např. při jeho zcela odlišném hodnocení skutkových tvrzení žalovaného z jeho
písemného vyjádření ve věci ze dne 12.2.2002, v přístupu k hodnocení svědecké
výpovědi svědkyně T. a v jeho výhradách ohledně spekulativních dílčích
skutkových závěrů soudu I. stupně“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že
„přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů na základě nesprávného právního
posouzení věci, když posuzoval úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky
toliko ve vztahu k žalobci a nikoli k ostatním věřitelů obecně, což je z
hlediska povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní zcela kvalitativně odlišné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského osudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst.
1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání
je opodstatněné. Z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny. V daném případě ovšem dovolatel ve svém
dovolání vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, důvodně vytkl. Jednalo se o jinou vadu
spočívající v absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem, který přestože
neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování, tyto důkazy, které byly
provedeny v řízení před soudem I. stupně, jenž z nich činil skutková zjištění
zásadně významná pro právní posouzení věci, hodnotil a na tomto hodnocení
dospěl k jinému právnímu závěru, v jehož důsledku změnil rozsudek soudu I.
stupně.
Jinou vadou řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového
základu než soud I. stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2
o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně,
případně dokazování doplnil.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud I. stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud I. stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
I. stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud
I. stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování
skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je
povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud
I. stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu
vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které
dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu
věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno
žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst.
5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke
skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §
205a nebo § 211a.
I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. a ustálené judikatury soudů
není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně,
neznamená to, že
od skutkových zjištění, která soud I. stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení
a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit.
Pokud má pochybnosti
o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud I. stupně založil své
skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení §
213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich
věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu
zjištěného soudem I. stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu
se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi
reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově
argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se
odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud I. stupně na
základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s
výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal
si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in
www.nalus.usoud.cz).
Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení
§ 213 odst. 1 o.s.ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a
ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění, jež soud I. stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s §
211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a
často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které – ač nejsou
bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v
protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby,
plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
Ustanovení § 213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského
soudního řízení, podle něhož soudem I. stupně zjištěný skutkový stav sice může
doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již
soudem I. stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy,
které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne
14.4.1966, sp.zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001,
ev. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.2003, sp.zn. 21 Cdo
372/2003).
Proto chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o
skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů, výslechu dovolatele a
svědků, učinil soud I. stupně, jenž na jeho podkladě dospěl k závěru, že
předmětná kupní smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, bylo nezbytné, aby
způsobem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkazy, měl-li
za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil
soud I. stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil
(§ 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz,
provedený v řízení před soudem I. stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou
nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem – jak vyplývá z protokolu o
jednání před odvolacím soudem ze dne 14. května 2008 (viz č.l. 200 a násl.) –
odvolací soud nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem
uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
spočívající v tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou)
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl shledán
opodstatněným.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá rovněž se všemi argumenty, které
dovolatel uplatnil v tomto dovolání a jež tímto rozhodnutím nebyly konzumovány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v.
r.
předseda senátu