26 Cdo 2115/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobkyně H. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Š., o
zaplacení částky 32.490.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře
nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 82/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2001, č. j. 27 (28) Co 307/99-95,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 29. 4. 1999, č. j. 7
C 82/96-77, vyhověl žalobě a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 32.
490.- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je nájemkyní nebytových prostor,
nacházejících se v domě č. p. 38 v obci O. (dále „předmětné nebytové
prostory“), a to na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 4. 1994 (dále
„předmětná nájemní smlouva“), když současně dovodil, že tato smlouva je platná,
byť žalobkyně požádala příslušnou obec o souhlas, předpokládaný ustanovením § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., až v listopadu 1994; protože obec „platně ….
neodpověděla, nastoupila fikce, uvedená ve třetí větě citovaného ustanovení a
souhlas udělen byl“. Vzhledem k tomu (uvedl dále soud prvního stupně) je platná
i smlouva o podnájmu uzavřená dne 5. 11. 1994 mezi žalobkyní a žalovaným.
Dospěl dále k závěru, že žalovaný dluží žalobkyni na úhradě za podnájem (za
měsíce listopad 1994 až srpen 1995) částku 53. 500.- Kč, a na náhradě za
inventář a zásoby částku 21. 191, 70.- Kč, přičemž na tuto pohledávku zaplatil
žalobkyni částku 42. 201, 70.-Kč; k úhradě tak zbývá částka 32. 490.- Kč (s
příslušenstvím), k jejímuž zaplacení – v souladu se žalobním návrhem –
žalovaného zavázal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 7. 2001,
č. j. 27 (28) Co 307/99-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
na zaplacení 32. 490.- Kč s příslušenstvím zamítl; dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazováním
opakováním listinných důkazů, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k
závěru, že žaloba není důvodná. Zabýval se nejprve posouzením platnosti
předmětné nájemní smlouvy z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb. Vycházeje z právního názoru, že pojem „předchozí“, použitý v citovaném
ustanovení, je nutno vykládat ve vztahu k určitému okamžiku, kterým je okamžik
uzavření smlouvy, dovodil, že byla-li předmětná nájemní smlouva uzavřena dne
16. 4. 1994, pak nelze podmíněný souhlas obecního úřadu v O. ze dne 14. 11.
1994 považovat za „předchozí“ ve smyslu uvedeného ustanovení; předmětná
nájemní smlouva je tedy podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná. Není-
li platná předmětná nájemní smlouva (pokračoval odvolací soud), nemůže být
platná ani podnájemní smlouva uzavřená mezi účastníky. Odvolací soud uzavřel,
že se žalobkyně nemůže z titulu neplatně uzavřené podnájemní smlouvy domáhat
vůči žalovanému zaplacení jakékoliv částky, a to ani jako bezdůvodného
obohacení, když nebyla vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětné nebytové
prostory nacházejí, a neměla k těmto prostorám ani jiný právní vztah, v
důsledku kterého by mohla uplatnit majetkovou újmu po žalovaném. Pokud jde o
námitku k započtení, vznesenou v průběhu řízení žalovaným, odvolací soud
dovodil, že žalovaný tento svůj nárok (na náhradu škody ve výši 40. 000.- Kč)
neprokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení „§ 237 (míněno zřejmě „§ 238“) odst. 1 o. s.
ř., a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, jimiž odůvodnil
svoje zamítavé rozhodnutí, přičemž především namítá nesprávnost výkladu
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., který zaujal odvolací soud.
Dovozuje, že podle citovaného ustanovení měl být souhlas udělován k
„pronajímání“, nikoli k „pronájmu“, a že se neváže ke konkrétní nájemní
smlouvě, ale k pronájmu jako takovému, pokud nájemní vztah vznikl za účelem
provozování obchodu a služeb. Byl-li již jednou souhlas udělen - jako tomu
bylo v případě předmětných nebytových prostor - vztahuje se i na další nájemní
vztahy, týkající se téhož předmětu nájmu, tedy i na předmětnou nájemní
smlouvu. Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s „interpretací souhlasu uděleného
obecním úřadem dne 14. 11. 1994“ a namítá, že nastoupila fikce, upravená v § 3
odst. 2 citovaného zákona; ostatně (dle názoru dovolatelky) nemělo být toto
ustanovení v dané věci aplikováno „pro rozpor s platnou ústavou“, a věc měla
být předložena Ústavnímu soudu. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že
jí nepřísluší ani nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a vytýká mu, že „zcela
pominul, že žalobkyně jako nájemkyně řádně hradila pronajímateli nájem, ač v
důsledku poskytnutí nebytových prostor do podnájmu, tyto prostory sama
neužívala. Žalovaný sám pronajímateli nájemné neplatil a nemovitosti užíval.“
Dle názoru dovolatelky se tak žalovaný obohatil, a to na úkor žalobkyně, a
proto bylo třeba žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení. V této
souvislosti namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je „ohledně této
otázky zcela kusé,….a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“. Navrhla, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vydáno 30. 7. 2001, musel odvolací soud – v souladu ustanovením části dvanácté,
hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. - postupovat v odvolacím řízení
podle dosavadních právních předpisů; Nejvyšší soud proto dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000
(dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.),
k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že předmětná nájemní
smlouva ze dne 16. 4. 1994 je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu
obce.
Podle § 3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem
č. 302/1999 Sb. (dále opět jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) místnosti určené k
provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu
národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů – viz ustanovení § 22 věty první citovaného zákona – obce,
resp. města). Pokud národní výbor do 15-ti dnů od obdržení žádosti o věci
nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle § 3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor pokud je smlouva
uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje
náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení § 3 odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb. (v návaznosti na ustanovení § 3 odst. 2 větu druhou citovaného
zákona) v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 1928/97, a ze
dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněné pod č. 8, 11 a 12 v
příloze č. I časopisu Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 853/98, uveřejněný v sešitě č. 7 z roku 2000 téhož
časopisu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000,
pod č. 73). Dospěl přitom k závěru, že nedostatek předchozího souhlasu ve
smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. způsobuje dle § 3 odst. 4
téhož zákona absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor. K
naznačenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 20.
12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 24/2000, ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 842/2000,
a sp. zn. 26 Cdo 938/2000, v usnesení ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo
3017/2000 a v rozsudku ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000. Uvedený
závěr je vyjádřen i v odůvodnění rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12.
Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1928/97, uveřejněném v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000,
pod pořadovým číslem 11, zaujal právní názor, že z ustanovení § 3 odst. 4
zákona o nájmu nebytových prostor (odkazujícího na ustanovení § 3 odst. 2 téhož
zákona, v němž je pojem „souhlas národního výboru“ specifikován jako „předchozí
souhlas“) vyplývá, že časový prvek vyjádřený pojmem „předchozí“ nutno vykládat
ve vztahu k určitému okamžiku. Tímto okamžikem – podle § 3 odst. 4 tohoto
zákona - je uzavření smlouvy. Ta je (ustanovení § 44 věta prvá obč. zák.)
uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle ustanovení § 43c odst. 2 věty první obč. zák. pak včasné přijetí návrhu
nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde
navrhovateli.
Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu bylo též zjištění o obsahu
předmětné nájemní smlouvy, z níž se podává, že písemné projevy vůle obou
stran, se – i s podpisy nájemkyně (žalobkyně) a pronajímatelů – nacházejí na
téže listině, datované dne 16. 4. 1994. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost
skutkového zjištění, že žalobkyně požádala obecní úřad v O. o udělení souhlasu
s pronájmem předmětných nebytových prostor přípisem ze dne 7. 11. 1994, a že
přípisem ze dne 14. 11. 1994 obecní úřad žalobkyni sdělil, že jí souhlas udělí
za podmínky, že uhradí dlužné poplatky.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na výklad
ustanovení § 3 odst. 2 ve spojení s odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor,
je správný. Odvolací soud nepochybil, pokud – na základě uvedených skutkových
zjištění - dovodil, že předmětná nájemní smlouva je z hlediska citovaných
ustanovení neplatná.
Argumentaci dovolatelky, že se souhlas obce nevyžaduje ke konkrétní nájemní
smlouvě, nelze přisvědčit. Rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas
ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona o nájmu nebytových prostor, je
rozhodováním o právech a právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a
právnických osob v oblasti státní správy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněný v příloze I. časopisu
Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 12); týká se tedy vždy
konkrétního, individuálního případu (nájemní smlouvy). Byla-li pak žádost
žalobkyně o udělení souhlasu podána následně, po uzavření nájemní smlouvy, je
(se zřetelem k výše dovozenému) bezpředmětné zabývat se otázkou, zda nastoupila
fikce, předvídaná ustanovením § 3 odst. 2 větou třetí citovaného zákona.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb. nemělo být v dané věci aplikováno „pro rozpor s platnou ústavou“.
Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat ústavnost zákonů, a nevidí důvod pro
předložení věci Ústavnímu soudu České republiky. Především nelze opomenout, že
bylo-li ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb., ve
znění před změnami provedenými zákonem č. 302/1999 Sb., zrušeno od 3. 12. 1999
Sb., byl by případný návrh na zrušení citovaného ustanovení v řízení před
Ústavním soudem České republiky nepřípustný (§ 66 zákona č. 182/19993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Vedle toho Ústavní soud měl příležitost vyslovit se
k citovanému ustanovení např. ve svém nálezu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS
29/93, a ve svých usneseních ze dne 2. března 1999, sp. zn. III. ÚS 415/98 a ze
dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, avšak jeho protiústavnost zjevně
neshledal.
Pokud pak dovolatelka namítá, že odvolací soud „zcela pominul“, že žalobkyně
jako nájemkyně řádně hradila pronajímateli nájem, že žalovaný pronajímateli
nájemné neplatil ač nemovitosti užíval, a že se tak na úkor žalobkyně obohatil,
je třeba poukázat na to, že žalobkyně o tato skutková tvrzení uplatněný nárok v
žalobě neopřela (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a neučinila tak ani v průběhu řízení
před soudy obou stupňů (§ 95, § 211 o.s.ř.). Odvolacímu soudu nelze tudíž
vytýkat, že se nezabýval právním posouzením uplatněného nároku z pohledu těchto
skutkových tvrzení; dovolací soud přitom neshledává, že by odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu bylo „ohledně této otázky (rozuměno otázky posouzení nároku z
hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení) zcela kusé,….a nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů“ (tedy existenci vady uvedené v § 241 odst. 3 písm. b/ o.
s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., obsahově
konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, správný; dovolací soud proto
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně
nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady, na
jejichž náhradu by měl proti žalobkyni právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
Doc.
JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu