26 Cdo 2119/2024-425
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Teplárny Brno, a. s., se sídlem v Brně, Lesná, Okružní 828/25, IČO 46347534, zastoupené JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, proti žalované J. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zaplacení 1 271 541 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 210/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 68 Co 44/2024-379, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 68 Co 44/2024-379, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 2023, č. j. 31 C 210/2020-353, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 271 541 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 12. 2017 do zaplacení, a ve výrocích II, III, IV a V zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 351 395 Kč s úroky z prodlení s tvrzením, že jde o náklady, které musela vynaložit za žalovanou za odčerpání a odvoz těžkých topných olejů (dále jen „TTO“) ze skladovacích kapacit, jež měl pronajaty její právní předchůdce Jan Vinduška.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) poté, co byl jeho rozsudek ze dne 9. 11. 2021, č. j. 31 C 210/2020-108, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 68 Co 31/2022-130, rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 31 C 210/2020-353, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 315 260 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. z částky 315 260 Kč od 21. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 2 036 135 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. z této částky
3. Zjistil, že dne 1. 7. 2009 žalobkyně (pronajímatelka) a právní předchůdce žalované Jan Vinduška, IČO 13919342 (nájemce), uzavřeli smlouvu o nájmu skladových kapacit č. Z/09/205 (dále též jen „Smlouva“), jejímž předmětem byla spolupráce obou smluvních stran, spočívající v umožnění užívání části volných skladových kapacit žalobkyně k uskladnění málo sirného těžkého topného oleje a poskytování i dalších služeb související s uskladněním a využitím skladových kapacit. Skladové kapacity jsou popsány jako zásobní nádrž (provozní označení č. 2) a palivové hospodářství.
V článku IV odst. 2 strany dohodly cenu za stočení a dopravu do nádrže jedné tuny TTO ve výši 46 Kč bez DPH. Stejnou cenu dohodly i pro zpětné čerpání topného oleje z pronajaté nádrže do železničních cisteren. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s možností výpovědi i bez udání důvodu, výpovědní lhůta byla sjednána v délce 6 měsíců. V článku VII odst. 4 strany sjednaly, že v případě ukončení nájmu skladových kapacit, ať již z důvodu okamžitého odstoupení od smlouvy nebo v případě uplynutí výpovědní lhůty, je nájemce povinen zajistit v termínu do 60 dní úplné vyčerpání TTO ze skladových kapacit a zajistit jejich přepravu z areálu.
Pronajímatelka je povinna tuto činnost nájemci umožnit a poskytnout mu v případě potřeby svou součinnost za úplatu. Podle článku VII bod 6 změnu smlouvy je možno provádět dodatky smlouvy, které budou odsouhlaseny smluvními stranami. Dne 9. 3. 2017 zástupci smluvních stran jednali o ukončení skladování a následném odvozu TTO. Žalobkyně požadovala, aby TTO byl z nádrže odvezen nejpozději ke dni 25. 6. 2017, neboť k tomuto datu měla skončit platnost revize předmětné nádrže. K dohodě o úhradě nákladů s tím spojených nedošlo.
Jelikož doba stáčení a odvozu TTO byla předpokládána v délce 2 měsíců, žalobkyně zahájila odvoz TTO začátkem měsíce dubna 2017 a celkem vyčerpala 6 853,47 tun TTO. K úplnému vyčerpání a odvozu TTO došlo ke dni 29. 6. 2017, kdy byl sepsán protokol o předání skladových prostor žalobkyni. Nájemní vztah byl ukončen dohodou ke dni 30. 6. 2017. Podle závěrů znaleckého posudku na vyčerpání a odvoz TTO žalobkyně vynaložila 395 412 Kč na personální náklady, částku 416 653 Kč na tepelnou energii, částku 6 896 Kč na elektrickou energii, 422 640 Kč na dopravu, 415 200 Kč na provoz parovodu a částku 286 500 Kč na čištění nádrže a potrubí, celkem 1 943 301 Kč.
4. Po právní stránce soud prvního stupně Smlouvu posoudil jako smlouvu o nájmu nebytových prostor podle § 720 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“), a § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podle smlouvy byla žalovaná povinna v případě ukončení nájmu zajistit úplné vyčerpání TTO ze skladových kapacit a zajistit jejich přepravu z areálu do 60 dnů, tuto lhůtu ale nevyužila. Žalobkyně přistoupila k vyčerpání TTO a vyčištění nádrží v rámci sjednané Smlouvy, která byla v té době platná a účinná, a k úplnému vyčerpání a odvozu TTO došlo ke dni 29. 6. 2017. Nepřisvědčil proto argumentaci žalobkyně, že požadovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, naopak dovodil, že postup žalobkyně je třeba podřadit pod článek IV odst. 2 Smlouvy, který stanovil cenu za stočení a dopravu do nádrže jedné tuny TTO ve výši 46 Kč bez DPH, tedy za 6 853,47 tun TTO celkem 315 260 Kč. V této části tak shledal žalobu důvodnou a ve zbývající části ji zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 68 Co 44/2024-379, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 271 541 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 21. 12. 2017 do zaplacení (dále jen „měnící výrok“), jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok II), náhradě nákladů řízení státu (výroky III, IV) a náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok V).
6. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ne však s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že podle článku VII odst. 4 Smlouvy měla žalovaná povinnost do 60 dní od ukončení smlouvy zajistit úplné vyčerpání TTO ze skladových kapacit a zajistit jejich přepravu z areálu, přičemž sama skutečnost, že k tomu docházelo ještě před ukončením nájmu, neznamená, že by se nejednalo o plnění této povinnosti vztažené ke skončení nájmu. Ze Smlouvy je zřejmé, že (běžný) režim stáčení TTO po dobu jejího trvání byl jiný než režim stáčení TTO v souvislosti s jejím ukončením, čemuž odpovídá úprava práv a povinností účastnic ve dvou samostatných článcích. Ani okolnost, že úplata za žalobkyní poskytnutou součinnost při ukončení smlouvy nebyla sjednána, neznamená, že by se měla analogicky převzít výše úplaty sjednané za stáčení TTO žalobkyní po dobu trvání smlouvy. Naopak je zjevné, že cena 46 Kč bez DPH za stočení jedné tuny TTO v článku IV odst. 2 byla stanovena za výslovně sjednanou povinnost žalobkyně, kdežto v článku VII odst. 4 výše úplaty chybí. Povinnost provést vyčerpání TTO stíhala žalovanou, přičemž žalobkyně se zavázala, a to (jen) v případě potřeby, poskytnout žalované za úplatu součinnost. Za situace, kdy žalovaná svou povinnost vyklidit předmět nájmu v souvislosti s jeho skončením neplnila, a sjednanou povinnost tak namísto ní zcela provedla žalobkyně, nelze uvažovat o součinnosti žalobkyně při plnění povinnosti žalované vyklidit předmět nájmu, ale o vyklizení předmětu nájmu žalobkyní namísto žalované. Při tomto vyklizení žalobkyni vznikly náklady, jež žádá po žalované refundovat, tedy plnila za jiného a má se jí dostat finanční protihodnoty toho, oč se žalovaná obohatila tím, že se její majetková sféra předpokládaným způsobem nezmenšila, když náklady na vyskladnění a zajištění odvozu TTO nesla namísto ní žalobkyně. Oprávněným shledal nárok žalobkyně na úhradu částky 366 912 Kč (personální náklady), 416 653 Kč (tepelná energie), 6 896 Kč (elektrická energie), 422 640 Kč (doprava) a 373 700 Kč (provoz parovodu), celkem 1 586 801 Kč, od níž odečetl částku 315 260 Kč pravomocně přiznanou soudem prvního stupně.
7. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
(dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vytýkala odvolacímu soudu, že uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení, ačkoli mezi účastníky byla uzavřena smlouva, která v době vyskladňování stále platila, a uplatněný nárok vyplývá právě z této smlouvy. Měla za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013. Poukázala také na to, že žalobkyně, aniž žalovanou upozornila, zrušila technologii na ohřev páry umístěné u nádrže, a proto také k nahřátí nádrže, potřebné pro čerpání mazutu do železniční cisterny, musela použít výtopnu Špitálka vzdálenou 6 km, a to je důvod nepřiměřených nákladů spojených s vyskladněním a manipulací s TTO. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování vztahu mezi nárokem ze smlouvy a bezdůvodným obohacením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Soudní praxe je ustálena v názoru, že institut bezdůvodného obohacení se uplatňuje subsidiárně a že k předpokladům vzniku závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení náleží rovněž neexistence zvláštní úpravy, která má přednost. Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat také teprve v situaci, v níž nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014, a v něm citovanou judikaturu).
11. V projednávané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 1. 7. 2009 žalobkyně (pronajímatelka) a právní předchůdce žalované Jan Vinduška, IČO 13919342 (nájemce), uzavřeli smlouvu o nájmu skladových kapacit – zásobní nádrže a palivového hospodářství. Uvedená smlouva je smlouvou nájemní podle § 663 obč. zák. a jelikož byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, řídí se příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (srov. § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném k 1. 7. 2009, § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
12. Podle článku VII odst. 4 Smlouvy v případě ukončení nájmu skladových kapacit byla žalovaná povinna zajistit v termínu do 60 dní úplné vyčerpání TTO ze skladových kapacit a zajistit jejich přepravu z areálu. Nájemní vztah byl ukončen dohodou ke dni 30. 6. 2017, tudíž lhůta ke splnění této povinnosti by uplynula dne 29. 8. 2017 a porušení této povinnosti by pak mohlo zakládat právo pronajímatelky domáhat se náhrady škody (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2488/2012).
13. Povinnost vyčerpat a odvézt TTO ze skladových kapacit za trvání nájemního vztahu ale žalovaná podle předložené písemné Smlouvy neměla. Měla-li žalobkyně zájem na ukončení nájemního vztahu a odvezení TTO z nádrže nejpozději ke dni 25. 6. 2017, kdy měla skončit platnost její revize, bylo na ní, aby smlouvu včas vypověděla, což neučinila. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že žalobkyně, která zajistila vyčerpání a odvoz TTO ze skladových kapacit za trvání nájemního vztahu, splnila smluvní povinnost za žalovanou.
14. V této souvislosti ale nelze přehlédnout, že podle žalobních tvrzení žalobkyně odůvodňuje svůj nárok (mimo jiné) tím, že (když přistoupila ke stočení a odčerpání TTO) současně s žalovanou ujednala, že stáčení TTO provede sama a náklady následně žalované vyúčtuje. Jestliže se za této situace odvolací soud nezabýval otázkou, zda k takovému ujednání skutečně došlo, co konkrétně účastnice dohodly a zda tímto způsobem původní práva a povinnosti nezměnily, je
jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy byl užit opodstatněně. 15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), měnící výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř.). 16. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu