28 Cdo 3181/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně E. S., B., zastoupené JUDr. Vlastou Vrškovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Cejl 62b, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
476.195,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
36 C 324/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 476.195,- Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že spolu s K. K. (jejím bratrancem) měli založeny společné
vkladní knížky, na nichž měli uloženy finanční prostředky v celkové výši
952.390,- Kč. Po smrti K. K. připadlo celé dědictví po něm (včetně vkladů na
vkladních knížkách) jako odúmrť České republice. Žalobkyně tvrdí, že peníze na
vkladních knížkách byly v podílovém spoluvlastnictví jich obou, a její podíl
(žalovaná částka) proto neměl být zahrnut do dědictví, a z tohoto důvodu se
nyní domáhá jeho vydání. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2011, č. j. 36 C
324/2009-157, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované
uložena povinnost zaplatit jí částku 476.195,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném
dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že K. K. (uvedený jako první
vkladatel) a žalobkyně (uvedená jako druhý vkladatel) měli u Československé
obchodní banky a. s., divize Poštovní spořitelna, založeny celkem tři vkladní
knížky č. 28678593, č. 41299483 a č. 41958020, přičemž vklady na ně byly
prováděny K. K., který dne 20. listopadu 2004 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 66 D
1281/2004-173, pak bylo potvrzeno, že dědictví po něm – včetně vkladů (na výše
uvedených vkladních knížkách), které ke dni jeho smrti činily celkem 952.390,-
Kč – připadlo České republice (zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových). Žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení a o tom, že
dědictví po K. K. připadlo žalované, se dozvěděla až od Československé obchodní
banky a. s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky. Žalobkyně s
rozhodnutím dědického soudu nesouhlasila a dopisem ze dne 24. 7. 2006 požádala
žalovanou o vydání částky 476.195,- Kč, avšak ze strany žalované nebylo této
žádosti vyhověno. Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Vzhledem k námitce promlčení vznesené
žalovanou se soud zabýval nejprve touto námitkou a dovodil, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení je promlčeno, jelikož žalobkyně se dozvěděla o tom, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na její úkor obohatila právě žalovaná,
nejpozději dne 24. 7. 2006, kdy sdělila Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, že byla rozhodnutím v dědickém řízení poškozena, jelikož vklady na
shora citovaných vkladních knížkách připadly státu v plné výši, a žádala
náhradu škody minimálně v nyní žalované částce. Od tohoto data jí proto začala
běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (podle § 107 odst. 1 obč. zák.),
která uplynula dne 24. 7. 2008, protože však žaloba byla u soudu podána až dne
19. 11. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Pro větší úplnost
soud dodal, že v projednávané věci se nejedná o případ, na nějž by dopadalo
ustanovení § 100 odst. 3 obč.
zák., neboť tímto je řešena otázka vztahu mezi
peněžním ústavem (do něhož jsou vloženy vklady) a vkladatelem, zatímco v
posuzované věci se jedná o vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Současně se
nejedná ani o případ podle § 485 obč. zák., a proto nelze při posouzení
promlčení použít ustanovení § 105 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
namítala, že žalovanou vznesená námitka promlčení jí uplatněného nároku je v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se soud zabýval i touto
námitkou, ale neshledal jí důvodnou. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě,
jenž je rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
uvedl, že žalobkyni nesvědčí spoluvlastnické právo k finančním částkám na
předmětných vkladních knížkách, což by bylo zcela v rozporu s ustanovením § 778
a násl. obč. zák., jelikož K. K. a žalobkyni nezůstalo zachováno vlastnické
právo k peněžním prostředkům na těchto vkladních knížkách, ale měli toliko
právo na vyplacení zmíněných vkladů (tj. pohledávku za peněžním ústavem). Finanční prostředky tak přestaly být jejich vlastnictvím a přešly ze sféry
práva vlastnického do sféry práva závazkového, a z tohoto důvodu mohlo dojít k
promlčení tohoto majetkového práva podle § 100 odst. 2 obč. zák. Domáhá-li se
žalobkyně vydání žalované částky, může tak činit jedině podle § 451 obč. zák.,
neboť na straně žalované (státu) došlo k bezdůvodnému obohacení plněním
získaným bez právního důvodu. Odvolací soud se poté naprosto ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je
promlčeno podle § 107 odst. 1 obč. zák., jelikož žalobkyni marně uplynula
dvouletá subjektivní promlčecí doba. Ztotožnil se rovněž i se závěrem, že
vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1
obč. zák.). Odvolací soud přitom poukázal na to, že žalobkyně se dopisem ze dne
18. 11. 2005 dozvěděla od Československé obchodní banky a. s., která provedla
zákaz výplat na uvedené vkladní knížky, o pravomocném usnesení soudu o dědictví
po K. K. s poučením, že cítí-li se takovým rozhodnutím poškozena, má postupovat
podle § 175y o. s. ř. Přesnější informaci pak získala od dědického soudu (dopis
ze dne 29. 3. 2006). O tom, že vklady na uvedených vkladních knížkách připadly
jako odúmrť státu, se tedy žalobkyně dozvěděla včas, a byla také poučena o
možném postupu podle § 175y o. s. ř., jestliže pak nechala marně uplynout
dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, aniž by se tak stalo v důsledku jednání
žalované, nelze podle odvolacího soudu námitku promlčení hodnotit jako
uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní
úpravu vkladů obsaženou v občanském zákoníku považuje za kusou a nepostihující
situaci, v níž vkladní knížku vlastní dva vkladatelé, a je proto přesvědčena,
že v takovém případě je nutné vycházet ze smluvního vztahu (resp. smluvních
podmínek) mezi vkladatelem a peněžním ústavem, z čehož dovozuje, že vlastnické
právo k vkladům a právo dispozice s nimi náležela K. K. i jí jako
spoluvlastníkům se stejnými podíly. Tvrdí tedy, že je vlastníkem poloviny
zůstatku vkladů na vkladních knížkách, které tak celé neměly být zahrnuty do
aktiv dědictví a neměly ani připadnout žalované. Namítá, že uplatňuje
vlastnické právo, které se nepromlčuje, a proto je závěr odvolacího soudu o
promlčení jí uplatněného práva nesprávný. Nesouhlasí ani s posouzením jejího
nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť je přesvědčena, že
ten nenaplňuje ani jeden z atributů bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., a poukazuje nato, že majetek po zůstaviteli připadl žalované na základě
rozhodnutí soudu v dědickém řízení. Námitku promlčení považuje za uplatněnou v
rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně
aplikoval. Podle § 100 odst. 2, věty první, obč. zák. se promlčují všechna majetková práva
s výjimkou práva vlastnického. Podle § 100 odst. 3 obč. zák. nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních
knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah
trvá. Už jen z toho, že zákon uvádí jako nepromlčitelné nejprve právo vlastnické a
dále zvlášť práva z vkladů na vkladních knížkách (za trvání vkladového vztahu),
vyplývá, že vlastnické právo je odlišné od práv z vkladů. Právo z vkladu na
vkladní knížce nemůže být předmětem vlastnického práva, neboť nejde o věc. Podle § 778 obč. zák. smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou
osobou (dále jen „vkladatel“) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního
ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že
vkladem se rozumí peněžní prostředky předané peněžnímu ústavu. Podle § 781
odst. l obč. zák. přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou tak, aby
z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. K výkladu těchto
ustanovení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Cdo
479/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1034, uvedl, že „na základě smlouvy o vkladu vzniká mezi peněžním ústavem a
vkladatelem závazkový vztah. Základním právem vkladatele je právo nakládat s
vkladem. Předmětem práva jsou vložené peněžní prostředky a peněžní prostředky,
na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroku nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat s těmito peněžními prostředky není výrazem vlastnického práva
vkladatele, poněvadž jejích vlastníkem se stává peněžní ústav. Toto právo
vyplývá ze závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a vkladatelem.“ Peněžní
prostředky složené vkladatelem peněžnímu ústavu, který je přijal, jsou majetkem
peněžního ústavu a vkladateli vzniká vůči peněžnímu ústavu pohledávka ve výši
vkladu. Pohledávka není věcí, a proto není možné uvažovat o nepromlčitelnosti
vlastnického práva k pohledávce podle § 100 odst. 2 obč. zák. S ohledem na
právě uvedené nelze než závěr odvolacího soudu o promlčitelnosti práva k
pohledávce, jež má vkladatel vůči peněžnímu ústavu ve výši jeho vkladu v době,
kdy jeho vkladový vztah již netrvá, i práva vůči osobě, jíž byl následně vklad
vyplacen, považovat za správný (§ 100 odst. 2 i 3 obč. zák.). K námitkám zpochybňujícím posouzení žalobkyní uplatněného nároku jako nároku na
vydání bezdůvodného obohacení se sluší uvést, že podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle
ustálené judikatury soudů vyjadřuje institut bezdůvodného obohacení zásadu
občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud
k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků
se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a
to na úkor druhého, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho
očekávanému rozmnožení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna
2009, sp. zn. 28 Cdo 3345/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února
2010, sp. zn. 28 Cdo 3606/2009). Právní teorie přitom již dávno dovodila, že povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových
hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle
příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v
úvahu ani odpovědnost za škodu. Je proto třeba zdůraznit, že závazek z
bezdůvodného obohacení vzniká pouze v případě, že mezi účastníky neexistuje
jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která
směřuje v podstatě ke stejnému cíli. O bezdůvodné obohacení pak nejde, je-li
povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena
smluvně. Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat také teprve v
situaci, v níž nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu. Bylo-li
totiž obohacení získáno zaviněným protiprávním jednáním, popřípadě škodní
událostí u objektivní odpovědnosti, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku
(odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v
úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení (k tomu srov. např. Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1324 s.). S ohledem na posledně
uvedené považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že dovolatelka v průběhu celého
řízení netvrdila žádné skutečnosti (a tím méně je prokazovala), jež by
nasvědčovaly existenci jiného konkrétního vztahu mezi účastníky (vyjma práva
vlastnického – viz výše) nebo které by mohly vést k posouzení jí uplatněného
nároku jako nároku z titulu náhrady škody, přičemž sama žalobkyně uvádí, že se
o nárok na náhradu škody nejedná (č. l. 39 spisu). Navíc případné posouzení
nároku žalobkyně jako nároku na náhradu škody by pro žalobkyni nemohlo přinést
příznivější rozhodnutí ve věci, neb v daném případě by počátek i běh
subjektivní promlčecí doby zůstaly nezměněny (§§ 106 a 107 obč. zák.). V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá vydání žalované částky s odůvodněním,
že se jedná o finanční prostředky, které byly na shora citovaných vkladních
knížkách v podílovém spoluvlastnictví jí a K. K.
Tvrdí, že byla vlastníkem
poloviny vkladů na těchto vkladních knížkách, a proto se nyní domáhá svého
vlastnického práva k těmto prostředkům (jejich vydání) po žalované, jelikož té
připadly neoprávněně na základě výsledků dědického řízení, kterého žalobkyně
nebyla účastníkem. Odvolací soud však při posouzení otázek rozhodných pro závěr
o kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení
podle § 451 obč. zák. aplikoval i interpretoval, jak bylo zmíněno výše,
citované ustanovení v souladu s ustálenou judikaturou i právní teorií. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu proto (z hlediska této právní otázky) nemůže mít
zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Ani zbývající námitky, které žalobkyně uplatňuje v dovolání, nečiní napadené
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. V souladu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007, ze dne 25. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 812/2008, nebo ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010;
ústavní stížnost proti naposled citovanému usnesení podanou Ústavní soud
usnesením ze dne 31. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 473/2011, odmítl) je totiž
nutno problematiku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy posuzovat
individuálně, a proto ji nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního
významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která by tak mohla založit
přípustnost dovolání, neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by
pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo
obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo samotné koncepce posuzování rozporu s
dobrými mravy), což ovšem není případ nyní projednávané věci. Přes uvedené se však jeví jako vhodné uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné
otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od
konstantního řešení této otázky neodchýlil. Argument žalobkyně, že námitka
promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, by přitom i v případě
přípustného dovolání musel dovolací soud odmítnout. Nejvyšší soud ve svém
usnesení ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009, konstatoval, že
dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních
vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv
právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se
příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil (dále k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn.
25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, dále rovněž rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010). V projednávaném případě však došlo dle obsahu spisu k marnému uplynutí
promlčecí doby v důsledku chování žalobkyně, která neuplatnila své právo na
vydání bezdůvodného obohacení včas, tj. ve lhůtě jí k tomu zákonem vyhrazené,
ačkoli jí nebránil žádný závažný důvod (tím spíše, když se tak nestalo ani v
důsledku jednání žalované). Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky
promlčení by tudíž v dané věci nebylo možné shledat. S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné,
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu