28 Cdo 3181/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně E. S., B., zastoupené JUDr. Vlastou Vrškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cejl 62b, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 476.195,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 324/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 476.195,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že spolu s K. K. (jejím bratrancem) měli založeny společné vkladní knížky, na nichž měli uloženy finanční prostředky v celkové výši 952.390,- Kč. Po smrti K. K. připadlo celé dědictví po něm (včetně vkladů na vkladních knížkách) jako odúmrť České republice. Žalobkyně tvrdí, že peníze na vkladních knížkách byly v podílovém spoluvlastnictví jich obou, a její podíl (žalovaná částka) proto neměl být zahrnut do dědictví, a z tohoto důvodu se nyní domáhá jeho vydání.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2011, č. j. 36 C 324/2009-157, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 476.195,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že K. K. (uvedený jako první vkladatel) a žalobkyně (uvedená jako druhý vkladatel) měli u Československé obchodní banky a. s., divize Poštovní spořitelna, založeny celkem tři vkladní knížky č. 28678593, č. 41299483 a č. 41958020, přičemž vklady na ně byly prováděny K.
K., který dne 20. listopadu 2004 zemřel bez zanechání závěti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 66 D 1281/2004-173, pak bylo potvrzeno, že dědictví po něm – včetně vkladů (na výše uvedených vkladních knížkách), které ke dni jeho smrti činily celkem 952.390,- Kč – připadlo České republice (zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových). Žalobkyně nebyla účastnicí dědického řízení a o tom, že dědictví po K. K. připadlo žalované, se dozvěděla až od Československé obchodní banky a.
s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky. Žalobkyně s rozhodnutím dědického soudu nesouhlasila a dopisem ze dne 24. 7. 2006 požádala žalovanou o vydání částky 476.195,- Kč, avšak ze strany žalované nebylo této žádosti vyhověno. Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou se soud zabýval nejprve touto námitkou a dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, jelikož žalobkyně se dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na její úkor obohatila právě žalovaná, nejpozději dne 24.
7. 2006, kdy sdělila Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že byla rozhodnutím v dědickém řízení poškozena, jelikož vklady na shora citovaných vkladních knížkách připadly státu v plné výši, a žádala náhradu škody minimálně v nyní žalované částce. Od tohoto data jí proto začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (podle § 107 odst. 1 obč. zák.), která uplynula dne 24. 7. 2008, protože však žaloba byla u soudu podána až dne 19. 11. 2008, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby.
Pro větší úplnost soud dodal, že v projednávané věci se nejedná o případ, na nějž by dopadalo ustanovení § 100 odst. 3 obč.
zák., neboť tímto je řešena otázka vztahu mezi peněžním ústavem (do něhož jsou vloženy vklady) a vkladatelem, zatímco v posuzované věci se jedná o vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Současně se nejedná ani o případ podle § 485 obč. zák., a proto nelze při posouzení promlčení použít ustanovení § 105 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobkyně namítala, že žalovanou vznesená námitka promlčení jí uplatněného nároku je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se soud zabýval i touto námitkou, ale neshledal jí důvodnou.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 11 Co 113/2012-184, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalobkyni nesvědčí spoluvlastnické právo k finančním částkám na předmětných vkladních knížkách, což by bylo zcela v rozporu s ustanovením § 778 a násl. obč. zák., jelikož K. K. a žalobkyni nezůstalo zachováno vlastnické právo k peněžním prostředkům na těchto vkladních knížkách, ale měli toliko právo na vyplacení zmíněných vkladů (tj. pohledávku za peněžním ústavem).
Finanční prostředky tak přestaly být jejich vlastnictvím a přešly ze sféry práva vlastnického do sféry práva závazkového, a z tohoto důvodu mohlo dojít k promlčení tohoto majetkového práva podle § 100 odst. 2 obč. zák. Domáhá-li se žalobkyně vydání žalované částky, může tak činit jedině podle § 451 obč. zák., neboť na straně žalované (státu) došlo k bezdůvodnému obohacení plněním získaným bez právního důvodu. Odvolací soud se poté naprosto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno podle § 107 odst. 1 obč. zák., jelikož žalobkyni marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba.
Ztotožnil se rovněž i se závěrem, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud přitom poukázal na to, že žalobkyně se dopisem ze dne 18. 11. 2005 dozvěděla od Československé obchodní banky a. s., která provedla zákaz výplat na uvedené vkladní knížky, o pravomocném usnesení soudu o dědictví po K. K. s poučením, že cítí-li se takovým rozhodnutím poškozena, má postupovat podle § 175y o. s. ř. Přesnější informaci pak získala od dědického soudu (dopis ze dne 29.
3. 2006). O tom, že vklady na uvedených vkladních knížkách připadly jako odúmrť státu, se tedy žalobkyně dozvěděla včas, a byla také poučena o možném postupu podle § 175y o. s. ř., jestliže pak nechala marně uplynout dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, aniž by se tak stalo v důsledku jednání žalované, nelze podle odvolacího soudu námitku promlčení hodnotit jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní úpravu vkladů obsaženou v občanském zákoníku považuje za kusou a nepostihující situaci, v níž vkladní knížku vlastní dva vkladatelé, a je proto přesvědčena, že v takovém případě je nutné vycházet ze smluvního vztahu (resp. smluvních podmínek) mezi vkladatelem a peněžním ústavem, z čehož dovozuje, že vlastnické právo k vkladům a právo dispozice s nimi náležela K.
K. i jí jako spoluvlastníkům se stejnými podíly. Tvrdí tedy, že je vlastníkem poloviny zůstatku vkladů na vkladních knížkách, které tak celé neměly být zahrnuty do aktiv dědictví a neměly ani připadnout žalované. Namítá, že uplatňuje vlastnické právo, které se nepromlčuje, a proto je závěr odvolacího soudu o promlčení jí uplatněného práva nesprávný. Nesouhlasí ani s posouzením jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť je přesvědčena, že ten nenaplňuje ani jeden z atributů bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., a poukazuje nato, že majetek po zůstaviteli připadl žalované na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení.
Námitku promlčení považuje za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval. Podle § 100 odst. 2, věty první, obč. zák. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Podle § 100 odst. 3 obč. zák. nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá.
Už jen z toho, že zákon uvádí jako nepromlčitelné nejprve právo vlastnické a dále zvlášť práva z vkladů na vkladních knížkách (za trvání vkladového vztahu), vyplývá, že vlastnické právo je odlišné od práv z vkladů. Právo z vkladu na vkladní knížce nemůže být předmětem vlastnického práva, neboť nejde o věc. Podle § 778 obč. zák. smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen „vkladatel“) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že vkladem se rozumí peněžní prostředky předané peněžnímu ústavu. Podle § 781 odst. l obč. zák. přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. K výkladu těchto ustanovení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1034, uvedl, že „na základě smlouvy o vkladu vzniká mezi peněžním ústavem a vkladatelem závazkový vztah.
Základním právem vkladatele je právo nakládat s vkladem. Předmětem práva jsou vložené peněžní prostředky a peněžní prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroku nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat s těmito peněžními prostředky není výrazem vlastnického práva vkladatele, poněvadž jejích vlastníkem se stává peněžní ústav. Toto právo vyplývá ze závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a vkladatelem.“ Peněžní prostředky složené vkladatelem peněžnímu ústavu, který je přijal, jsou majetkem peněžního ústavu a vkladateli vzniká vůči peněžnímu ústavu pohledávka ve výši vkladu.
Pohledávka není věcí, a proto není možné uvažovat o nepromlčitelnosti vlastnického práva k pohledávce podle § 100 odst. 2 obč. zák. S ohledem na právě uvedené nelze než závěr odvolacího soudu o promlčitelnosti práva k pohledávce, jež má vkladatel vůči peněžnímu ústavu ve výši jeho vkladu v době, kdy jeho vkladový vztah již netrvá, i práva vůči osobě, jíž byl následně vklad vyplacen, považovat za správný (§ 100 odst. 2 i 3 obč. zák.). K námitkám zpochybňujícím posouzení žalobkyní uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení se sluší uvést, že podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustálené judikatury soudů vyjadřuje institut bezdůvodného obohacení zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor druhého, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3345/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 3606/2009). Právní teorie přitom již dávno dovodila, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Je proto třeba zdůraznit, že závazek z bezdůvodného obohacení vzniká pouze v případě, že mezi účastníky neexistuje jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která směřuje v podstatě ke stejnému cíli.
O bezdůvodné obohacení pak nejde, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně. Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat také teprve v situaci, v níž nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu. Bylo-li totiž obohacení získáno zaviněným protiprávním jednáním, popřípadě škodní událostí u objektivní odpovědnosti, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení (k tomu srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1324 s.). S ohledem na posledně uvedené považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že dovolatelka v průběhu celého řízení netvrdila žádné skutečnosti (a tím méně je prokazovala), jež by nasvědčovaly existenci jiného konkrétního vztahu mezi účastníky (vyjma práva vlastnického – viz výše) nebo které by mohly vést k posouzení jí uplatněného nároku jako nároku z titulu náhrady škody, přičemž sama žalobkyně uvádí, že se o nárok na náhradu škody nejedná (č. l.
39 spisu). Navíc případné posouzení nároku žalobkyně jako nároku na náhradu škody by pro žalobkyni nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci, neb v daném případě by počátek i běh subjektivní promlčecí doby zůstaly nezměněny (§§ 106 a 107 obč. zák.). V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá vydání žalované částky s odůvodněním, že se jedná o finanční prostředky, které byly na shora citovaných vkladních knížkách v podílovém spoluvlastnictví jí a K. K.
Tvrdí, že byla vlastníkem poloviny vkladů na těchto vkladních knížkách, a proto se nyní domáhá svého vlastnického práva k těmto prostředkům (jejich vydání) po žalované, jelikož té připadly neoprávněně na základě výsledků dědického řízení, kterého žalobkyně nebyla účastníkem. Odvolací soud však při posouzení otázek rozhodných pro závěr o kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. aplikoval i interpretoval, jak bylo zmíněno výše, citované ustanovení v souladu s ustálenou judikaturou i právní teorií.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto (z hlediska této právní otázky) nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Ani zbývající námitky, které žalobkyně uplatňuje v dovolání, nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007, ze dne 25. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 812/2008, nebo ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010; ústavní stížnost proti naposled citovanému usnesení podanou Ústavní soud usnesením ze dne 31.
října 2011, sp. zn. IV. ÚS 473/2011, odmítl) je totiž nutno problematiku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy posuzovat individuálně, a proto ji nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která by tak mohla založit přípustnost dovolání, neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy), což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Přes uvedené se však jeví jako vhodné uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od konstantního řešení této otázky neodchýlil. Argument žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, by přitom i v případě přípustného dovolání musel dovolací soud odmítnout. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009, konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (dále k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn.
25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, dále rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010). V projednávaném případě však došlo dle obsahu spisu k marnému uplynutí promlčecí doby v důsledku chování žalobkyně, která neuplatnila své právo na vydání bezdůvodného obohacení včas, tj. ve lhůtě jí k tomu zákonem vyhrazené, ačkoli jí nebránil žádný závažný důvod (tím spíše, když se tak nestalo ani v důsledku jednání žalované). Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení by tudíž v dané věci nebylo možné shledat. S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu