28 Cdo 4545/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyně AK cihelna s. r. o., IČ: 26885786, se sídlem v Boskovicích,
Chrudichromská 3, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované R. K., o zaplacení 59.700,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 336/2009,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 17. června 2010, č. j. 69 Co 159/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též
„odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále též „soud
prvního stupně“) ze dne 3. února 2010, č. j. 19 C 336/2009-102, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 59.700,- Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení. Vyšel z žalobkyní vylíčených skutečností, že dne 29. 12. 2003
žalovaná neoprávněně vybrala z bankovního účtu žalobkyně celkem 597.000,- Kč; z
nich žalobkyně v tomto řízení žádá vrácení (vydání) toliko 59.700,- Kč. Vzal za
prokázané, že o výběrech částek se dověděl jednatel žalobkyně nejpozději k 31.
12. 2004, jak vyplývá i z trestního oznámení, které o těchto skutečnostech
učinil dne 29. 6. 2007 do protokolu příslušného policejního orgánu, který věc
podezření ze spáchání trestného činu později odložil. Po právní stránce
posoudil i odvolací soud žalobkyní tvrzené skutečnosti jako právo na vydání
bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“). Právo na jeho vydání shledal
promlčeným, jelikož dvouletá subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč.
zák.) uplynula nejpozději k 31. 12. 2006 a žaloba v této věci byla podána až
19. 5. 2009. Jelikož se žalovaná v řízení (in eventum) promlčení dovolala,
nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Při tomto
závěru pokládal odvolací soud za právně nevýznamné, jak žalovaná s penězi
později naložila, zda je použila pro osobní spotřebu nebo k úhradě vlastní
pohledávky, jež měla za žalobkyní, nebo je předala jiné osobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (o. s. ř.), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázky, které podle jeho názoru činí z
napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst.
3 o. s. ř.), označila, „zdali osoba, která získá do své moci majetek či
finanční prostředky třetí osoby a následně tyto prostředky použije pro svou
osobní potřebu, získává bezdůvodné obohacení již tím okamžikem, kdy se jí
prostředky dostanou do její moci, nebo až okamžikem, kdy se rozhodne naložit s
těmito jako s vlastními nebo až okamžikem, kdy s těmito jako s vlastními
naloží“, a dále „zdali osoba, která se na úkor jiné osoby bezdůvodně obohatí a
vznik takového úmyslného bezdůvodného obohacení zastírá lživými a účelovými
tvrzeními, čímž prodlužuje běh promlčecí lhůty, je oprávněna domáhat se
přihlédnutí k uplynutí promlčecí doby, a to i s ohledem na výkon takovéhoto
práva v rozporu s dobrými mravy“. Procesnímu postupu soudu vytýkala, že nebyly
zjišťovány všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci, mezi které podle
jejího názoru patří i skutečnosti, jak žalovaná s penězi vybranými z jejího
bankovního účtu později naložila. Dovozovala, že okamžik vzniku bezdůvodného
obohacení nemůže být spojován již s výběrem peněz, nýbrž až s událostí, kdy si
peníze žalovaná přisvojila. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33
Odo 766/2002, 30 Cdo 4366/2007 a 33 Odo 306/2005, označila závěr odvolacího
soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby za nesprávný, dovozujíc, že jej
odvolací soud spojil pouze s pravděpodobným úsudkem oprávněné osoby o vzniku
bezdůvodného obohacení; s odlišnými judikatorními závěry se odvolací soud dle
jejího přesvědčení dostatečně „nevypořádal“. Konstatovala, že v době podání
trestního oznámení nemohl její jednatel bezpečně rozlišit, které výběry činěné
žalovanou a jejím manželem byly neoprávněné a které nikoliv. Tvrdila, že pokud
získané peníze žalovaná použila k úhradě vlastní pohledávky na nájemném, jak
mimo jiné tvrdila, „pak by to znamenalo, že pohledávku žalobkyně uznává co do
důvodu i výše a promlčení takovéto pohledávky by se stavělo…a tím by začala
plynout nová promlčecí doba“. Odvolacímu soudu také vytýkala, že námitku
promlčení neposoudil z pohledu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a
upřednostnil princip právní jistoty před majetkovým právem žalobkyně a jejím
legitimním očekáváním. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním
případně i rozsudek soudu prvního stupně) byl zrušen.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jestliže rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3
věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení).
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se
jedná tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi
účastníky vznikl závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2
obč. zák.), a to již okamžikem, kdy žalovaná (dle tvrzení žalobkyně
neoprávněně) vybrala peníze z bankovního účtu. Pro stanovení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč.
zák.) pokládal odvolací soud za rozhodující, kdy se o výběru částek žalovanou
prokazatelně dověděl jednatel žalobkyně.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode
dne, kdy k němu došlo.
V ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je stanovena dvojí, kombinovaná
promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně
a tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Přitom
platí, že ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), dochází již samotným přijetím tohoto
plnění; okolnost, jak s takto získaným majetkovým prospěchem obohacený později
naloží, rozhodná není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp.
zn. 33 Cdo 1864/2000). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je
pak rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom,
že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není
podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo
2758/2006). Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98).
Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud při právním posouzení věci
neodchýlil. Vycházel nikoliv z předpokládané, nýbrž z prokázané vědomosti
jednatele (statutárního orgánu) žalobkyně, jak vyplývá z výsledků provedeného
dokazování, zejména pak z protokolu o trestním oznámení sepsaném policejním
orgánem dne 29. 7. 2007; z jeho obsahu se podává, že o výběrech peněz z
bankovního účtu žalobkyně byl jednatel informován nejpozději k 31. 12. 2004 a
měl i vědomost o osobě, jež výběry učinila. Námitky žalobkyně proti uvedenému
závěru jsou nikoliv námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci, nýbrž
proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, ačkoli dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k dispozici není.
Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nepřipouští ani úvahy o aplikaci
ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák., o přetržení (přerušení) promlčecí doby v
případě uznání dluhu (tedy nikoliv její „stavění“, jak žalobkyně tvrdí). A to
již proto, že podle ustálené judikatury je k platnosti uznání dluhu ve smyslu §
558 obč. zák. třeba písemné formy tohoto právního úkonu, jehož obsahem musí být
vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15, pod C 1065).
Skutečnost, že žalovaná v předepsané formě učinila takový hmotněprávní úkon,
žalobkyně netvrdí a nelze za něj pokládat ani obranu žalované o použití
vybraných peněžních prostředků ke splnění jiného závazku žalobkyně.
Judikatorně řešena je i otázka výkladu a aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. ve vztahu k promlčení. Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze
dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308; dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp.
zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4.
10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo
4367/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat
individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního
významu, s obecným dosahem pro soudní praxi. Přesto i v posuzované věci pokládá
za vhodné připomenout, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Je totiž zásadně
věci poškozeného, aby byl svých práv bdělý a dbal o jejich včasné uplatnění
(zásada vigilantibus iura). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým
mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto
práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a
vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99). Takové okolnosti žalobkyně v dané věci
netvrdí.
Jakkoliv judikatorní význam zpravidla nemají ani konkrétní vady řízení
(rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní a
dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.), neshledává Nejvyšší soud opodstatněné ani námitky
dovolatelky upínající se k postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci
(namítá-li dovolatelka, že v řízení nebyly rozhodné skutečnosti zjišťovány). O
takovou vadu řízení se jedná tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o.
s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože
byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti
rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako
skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z
úřadní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn.
21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 56/2003).
Takovou vadou (jež by naplňovala dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.) řízení postiženo není. Odvolací soud se správně řídil tím, že
dokazování v občanském řízení sporném je ovládáno zásadnou projednací, která
spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je
zásadně věcí účastníků řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah
povinnosti důkazní je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, které jsou
rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být při
právním posouzení žaloby aplikován (srov. též názor právní teorie uveřejněný v
publikaci Občanský soudní řád: komentář, J. Bureš. L. Drápal a kolektiv, 1.
vyd., Praha, C. H. Beck, 2009, sv. I, str. 452 a násl.). Jestliže v posuzované
věci žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že s žalovanou nebyla v žádném
právním vztahu a žalovaná nebyla zmocněna (ani jinak oprávněna) k výběrům
částek z bankovního účtu žalobkyně (a tedy že již tímto okamžikem vznikl
žalované majetkový prospěch), je z hlediska aplikované právní normy o
bezdůvodném obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.) a o promlčení práva na jeho
vydání (§ 107 odst. 1 obč. zák.) nadbytečné zjišťovat, jak žalovaná se
získanými penězi později naložila.
Z výše řečeného vyplývá, že v označených právních otázkách je rozsudek
odvolacího soudu v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou dovolacího
soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci; nejde proto o
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto
– aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl
(§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu