26 Cdo 2190/2025-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, proti žalované městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1338/38, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 359/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 11 Co 87/2025-166, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 29 C 359/2022-142, zamítl žalobu o určení, že „výpověď ze dne 30. 8. 2022 daná žalovanou žalobci z nájmu bytu číslo 10 v pátém nadzemním podlaží domu v XY, je neplatná“ (výrok I), uložil žalobci povinnost „vyklidit a vyklizenou předat žalovanému bytovou jednotku číslo 94/10 v pátém nadzemním podlaží domu, včetně sklepa náležejícího k této bytové jednotce, to vše v domě
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 11 Co 87/2025-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I „ve znění, že se zamítá žaloba o určení, že výpověď je neoprávněná“, a změnil ve výroku II tak, že zamítl vzájemný návrh žalované na vyklizení bytu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku nedostatku věcné legitimace odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
4. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5939/2016 (na který přiléhavě poukázal odvolací soud), vznikl-li manželům společný nájem, musí být dána a doručena výpověď z nájmu oběma manželům a oba manželé musí být také účastníky řízení o přezkum její oprávněnosti, ať již na straně žalující či žalované. Neúčastní-li se všichni nerozluční společníci (manželé – společní nájemci bytu) řízení (o přezkum oprávněnosti výpovědi) nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace.
5. Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, jestliže v situaci, kdy žalobci a jeho manželce vznikl společný nájem bytu, dovodil, že neúčastní-li se řízení i manželka žalobce, nemůže být žaloba úspěšná pro nedostatek věcné legitimace. Okolnost, zda výpověď z nájmu bytu byla či nebyla doručena (také) manželce žalobce, je za daného stavu bez právního významu.
6. Namítá-li dovolatel, že ke vzniku či zániku společného nájmu odvolací soud neprovedl dokazování, že mu neposkytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo překvapivé, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
7. Přesto dovolací soud dodává, že vytýkanými vadami řízení netrpí.
8. Jak vyplývá ze záznamu jednání odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2025, odvolací soud upozornil účastníky, že (na rozdíl od soudu prvního stupně) bude posuzovat existenci společného nájmu bytu, neboť žalobce (nájemce bytu) uzavřel dne 20. 6. 2019 manželství, a dal jim prostor doplnit relevantní tvrzení. Žalobce ani jeho právní zástupce tuto možnost nevyužili, k dotazu odvolacího soudu žalobce pouze uvedl, že s manželkou v předmětném bytě bydleli krátce několik týdnů po uzavření manželství, jiná tvrzení žalobce ani jeho právní zástupce nepřednesli. Za této situace nelze odvolacímu úspěšně vytýkat, že k otázce vzniku společného nájmu neprováděl dokazování, protože již samotná tvrzení žalobce postačovala pro závěr, že obydlím manželů byl předmětný byt a že uzavřením manželství vzniklo oběma manželům společné nájemní právo podle § 745 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (k pojmu obydlí a definici rodinné domácnosti srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3975/2017, uveřejněné pod číslem 110/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že manželé v předmětném bytě bydleli pouze krátce, přitom není podstatná.
9. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl dokazování k otázce zániku společného nájmu, přehlíží, že v řízení netvrdil, že společný nájem zanikl; soud nemůže zjišťovat skutečnosti (provádět dokazování), které ani nebyly tvrzeny. Odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4831/2008, a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4144/2009, je v této souvislosti nepřípadný, neboť dovolání v nich podaná dovolací soud projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., který v § 120 odst. 2 v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ukládal soudu povinnost provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
10. Jelikož odvolací soud žalobu zamítl nikoli proto, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení či neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod číslem 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
11. Odvolací soud seznámil účastníky se svým právním názorem a dal jim příležitost se k tomu vyjádřit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). Skutečnost, že založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobce nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé.
12. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu