26 Cdo 2201/2024-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně
ORIOSA, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Veveří 456/9, IČO 00210455, zastoupené
JUDr. Jitkou Rosenbachovou, advokátkou se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti
žalované Z-PRINC GOLD, s.r.o., se sídlem v Praze – Dejvicích, Na Kodymce
1051/39, IČO 26355906, zastoupené JUDr. PhDr. Jiřím Novotným, Ph.D., advokátem
se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, o 1.410.543 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 191/2015,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024,
č. j. 62 Co 25/2024-572, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 17.278,80 Kč k rukám JUDr. Jitky Rosenbachové, advokátky se sídlem v
Brně, Veveří 456/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, č.
j. 62 Co 13/2021-410, potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6
(soud prvního stupně) ze dne 6. 8. 2020, č. j. 28 C 191/2015-369, jímž rozhodl,
že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu po právu. Dovolání
žalované proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11.
2021, č. j. 26 Cdo 2215/2021-445.
2. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 28 C
191/2015-514, ve znění usnesení ze dne 31. 10. 2023, č. j. 28 C 191/2015-523,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.410.543 Kč s tam specifikovaným úrokem z
prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a náhradu nákladů řízení
ve výši 364.577,90 Kč (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení České
republiky (výrok IV), a žalobu o zaplacení další částky 289.457 Kč s tam
uvedeným úrokem z prodlení zamítl (výrok II).
3. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 62 Co 25/2024-572,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I, který změnil jen
tak, že lhůta k plnění činí 15 dnů, výrok III o nákladech řízení změnil tak, že
náklady řízení činí 293.449 Kč a lhůta k plnění je 15 dnů, a změnil výrok IV o
náhradě nákladů státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, a proto ho Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
5. Předně je třeba zdůraznit, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu
bylo rozhodováno již jen o výši škody, neboť o tom, že základ nároku je dán
(byla naplněna skutková podstata odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 373 a
násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013), už bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Namítá-li nyní dovolatelka, že
výkon práva žalobkyně, která se domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku,
je v rozporu s dobrými mravy, brojí proti samotnému základu nároku (který nebyl
předmětem napadeného rozhodnutí), nikoliv proti jeho výši. Jen pro úplnost lze
dodat, že soudy se možným rozporem výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy
zabývaly, přihlédly ke všem relevantním skutečnostem, vypořádaly se s námitkami
žalované a jejich závěry nejsou zjevně nepřiměřené, a to zejména za situace,
kdy žalovaná, která porušením svých povinností způsobila, že žalobkyně již
nemohla dále v předmětu nájmu vykonávat svou podnikatelskou činnost, neboť ten
v důsledku rekonstrukce zanikl, na stejném místě začala provozovat prodejnu se
stejným sortimentem. Pokud dovolatelka namítala, že napadené rozhodnutí je v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3419/2014, je třeba zdůraznit, že poukazované rozhodnutí (v němž byla žaloba na
náhradu škody na vozidle zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy) vychází ze zcela
odlišného skutkového stavu. To ostatně platí i o rozhodnutí Komise ve věci C
38/07 Arbel Fauvet Rail a rozsudku Tribunálu ve spojených věcech T-102/07 a
T-120/07, které se otázkou náhrady škody v podobě ušlého zisku vůbec nezabývají.
6. Zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci učiněné odvolacím
soudem prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně znaleckého posudku),
nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou)
verzi skutkového stavu, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden
v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo
3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Ostatně skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv
nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a
své závěry náležitě odůvodnily.
7. V soudní praxi není pochyb, že znalecký posudek je jedním z důkazních
prostředků (§ 125, 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz
podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud věcnou
správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem
38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne
16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). Odvolací soud se závěrem znaleckého
posudku zabýval a dospěl k závěru, že je náležitě odůvodněn, podložen obsahem
nálezu, a znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se
vypořádat. Závěry posudku nejsou ani v rozporu s výsledky ostatních důkazů a
jeho zjištění odpovídají obsahu spisu.
8. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud opomenul důkazy jí předložené
a že tak porušil její právo na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací
důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou
otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené
rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od
judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení
zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K
vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§
237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány)
přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Ostatně o tzv.
opomenuté důkazy ani nešlo, odvolací soud ve svém rozhodnutí (bod 37) uvedl, že
otázka předlužení žalobkyně je z hlediska nároku na náhradu škody irelevantní,
a proto považoval za nadbytečné k této otázce provádět dokazování.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu