26 Cdo 2223/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobců A) Ing. J. G., B) Ing. K. W. a C) T. W., zastoupených
advokátem, proti žalovanému Ing. V. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
56/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. června 2002, č. j. 22 Co 251/2002-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč k rukám advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. března
2002, č. j. 10 C 56/2001-51, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu
„bytu č. 3, majícího v kuchyni společnou stěnu s nebytovým prostorem, s
okny do Ch. ulice, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“), v přízemí domu č. p. 1434 v P., M. 40“ (dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.
června 2002, č. j. 22 Co 251/2002-71, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu,
určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům
do patnácti dnů po skončení nájmu a poté, co mu bude zajištěn přiměřený
náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné zjistily, že žalobci jsou
podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že v domě není volný žádný byt, že
žalobce T. W. (dále jen „žalobce“) a jeho manželka jsou nájemci bytu o
velikosti 3+1 na adrese D. 10, V., SRN (dále jen „byt ve SRN“), že tento byt je
větší a lépe vybavený než předmětný byt, a že v České republice nemá žalobce
žádný byt. Dále zjistily, že žalobce s manželkou v bytě ve SRN bydlí, že v
místě bydliště rovněž pracuje, a že jeho práce spočívá také ve spolupráci s
žalobcem Ing. K. W. jako předsedou představenstva M. p. v P. a se S. n. p. ČR a
firmou N. se sídlem v ČR. Odvolací soud vzal rovněž za zjištěno, že žalobce
hodlá přesídlit ze SRN do ČR, že zde hodlá pracovat a bydlet v předmětném domě
a tím se také lépe starat o předmětný dům. Odvolací soud – na rozdíl od soudu
prvního stupně – především dovodil, že je dána bytová potřeba žalobce ve smyslu
§ 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“); žalobce nemá
na území České republiky žádný byt, přitom chce přesídlit se SRN do České
republiky a pracovat zde, jako spoluvlastník hodlá v předmětném domě bydlet a
starat se o něj a tím realizovat své (spolu)vlastnické právo k němu. Poté
dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je za této
situace naplněn, a pokud žalovaný netvrdil a ani neprokazoval okolnosti, na
jejichž základě by bylo lze usoudit na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými
mravy, žalobě vyhověl. Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal ve smyslu
§ 712 odst. 2 obč. zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Současně
upozornil na důsledky, vyplývající pro pronajímatele z ustanovení § 711 odst. 5
obč. zák. pro případ, že by bez zvláštních důvodů nevyužil vyklizeného bytu k
účelu, pro který soud k výpovědi z nájmu přivolil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil
správnost právního závěru, že v daném případě je dána bytová potřeba žalobce
(pronajímatele), a že tudíž výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.
zák. je naplněn. Zastává názor, že bytová potřeba žalobce je plně uspokojena
bydlením v bytě ve SRN, který je podstatně větší a lépe vybavený než předmětný
byt. Navíc podle žalovaného práce žalobce v České republice není natolik
intenzivní, aby zde potřeboval další byt. Přitom jeho tvrzení, že se chce o
předmětný dům lépe starat, pokládá žalovaný za pouhou proklamaci. Žalovaný má
za to, že prostřednictvím výpovědi z nájmu bytu se žalobci snaží dosáhnout
vyklizení bytu a jeho připojení k navazujícím nebytovým prostorám. V neposlední
řadě žalovaný rovněž uvedl, že na předmětný byt je vázán také proto, že v jeho
bezprostřední blízkosti bydlí jeho velmi vážně nemocná matka vysokého věku,
kterou prakticky denně navštěvuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke
zjištěným skutečnostem lze usoudit na existenci bytové potřeby žalobce ve
smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., a že za této situace lze rovněž
usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle citovaného ustanovení.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může
vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem
stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák. ).
Podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu –
vypovědět nájem bytu, potřebuje-li (pronajímatel) byt pro sebe, manžela, pro
své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Citované ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní
byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je naopak třeba
chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy pronajímatel má
vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří
rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě, jehož je vlastníkem,
a o dům také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z
roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Smyslem výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tedy je i to, aby bylo pronajímateli
umožněno bydlení ve vlastním domě, jinak řečeno, aby pronajímatel mohl bydlením
ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo.
Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) však rovněž dovodila, že ani v
případě, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bude dán,
nemusí soud (mimořádně) žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a
to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák.,
je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody,
pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o
rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti
na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá
(pronajímatele). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit
odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat,
aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně
odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení
neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy
je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že bytová potřeba
žalobce (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) je dána, a že za této
situace je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.
zák. Přitom existenci bytové potřeby žalobce dovodil ze skutkových zjištění, že
žalobce nemá na území České republiky žádný byt, přitom chce přesídlit se SRN
do České republiky a pracovat zde, jako spoluvlastník hodlá v předmětném domě
bydlet a starat se o něj a tím realizovat své (spolu)vlastnické právo k němu.
Dovolací soud – a to i s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře – zastává
názor, že je-li smyslem výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.
zák. i to, aby bylo pronajímateli umožněno bydlení ve vlastním domě (aby
pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo) a
o vlastní dům rovněž lépe pečovat, nelze, jak se mylně domnívá žalovaný, na
neexistenci bytové potřeby pronajímatele usoudit bez dalšího pouze z toho, že
je nájemcem jiného (byť většího a lépe vybaveného) bytu. Ke stejnému závěru
dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích z 26. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo
1494/98, z 20. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1772/2001, a ze 6. března 2003,
sp. zn. 26 Cdo 617/2002. Nebyla-li ničím zpochybněna správnost skutkových
zjištění, že žalobce nemá na území České republiky žádný byt, a přitom chce
přesídlit ze SRN do České republiky a pracovat zde, je navíc pro posouzení
otázky bytové potřeby žalobce (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) bez
právního významu jeho bydlení v bytě ve SRN (a stejně tak i intenzita jeho
současného pracovního působení v České republice); z tohoto pohledu je rovněž
nerozhodné, že jde o byt podstatně větší a lépe vybavený než předmětný byt.
Pro posouzení otázky bytové potřeby pronajímatele (ve smyslu § 711 odst. 1
písm. a/ obč. zák.) je – vzhledem k výše uvedenému – bez právního významu
tvrzení, že na předmětný byt je žalovaný vázán také proto, že v jeho
bezprostřední blízkosti bydlí jeho velmi vážně nemocná matka vysokého věku,
kterou prakticky denně navštěvuje. Bylo-li by takové tvrzení prokázáno, mohlo
by se uplatnit pouze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Na tomto místě je však zapotřebí připomenout, že z přezkumné povahy činnosti
dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v
důkazním řízení před soudy obou stupňů nemůže být v dovolacím řízení rozšiřován
nebo jinak měněn. Proto v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (a jsou-li uplatněny, dovolací soud k nim
přihlížet nemůže) a ohledně věci samé nemůže dovolací soud dokazování provádět
(§ 243a odst. 2 věta první o.s.ř.).
V posuzovaném případě výše zmíněné skutkové tvrzení dovolatel uplatnil až v
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
uplatněn opodstatněně. Jelikož se tedy žalovanému správnost napadeného
rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšným žalobcům vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm.
d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §
2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. července 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu