26 Cdo 2224/2025-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Vítkov, se sídlem ve Vítkově, náměstí Jana Zajíce 7, IČO 00300870, zastoupeného Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem v Opavě, Bezručovo náměstí 1977/8, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 30/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2025, č. j. 57 Co 75/2025-129,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč k rukám Rostislava Tomise, advokáta se sídlem v Opavě, Bezručovo náměstí 1977/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se (coby vlastník bytu) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt č. 15, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, „v 1. podlaží domu č. p. XY, na XY ulici ve XY“ (dále jen „předmětný byt“).
2. Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 7 C 30/2024-110, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I); současně
3. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 57 Co 75/2025-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), ve výroku II o náhradě nákladů řízení (před soudem prvního stupně) jej změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Dovolatelem pokládanou otázku, zda výkon práva žalobce, domáhajícího se vyklizení předmětného bytu, je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
6. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (příp. představuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být (jak správně uvedl odvolací soud) až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018).
7. Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (ani zneužitím práva), není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatel dlouhodobostí nájemního poměru (od roku 2019), „řetězením“ nájemních smluv na dobu určitou (1 rok či 3 měsíce) nepřiměřené účelu užívání předmětného bytu k bydlení, tvrzeným důvodem neprodloužení nájemního vztahu spočívajícím v jeho „problémovosti“ (stížnosti, podání žalob, hrozby trestním oznámením), tím, že prodlužování nájmu o 1 rok bylo u žalobce obvyklé (takto postupoval v jiných případech). Poukazuje též na postavení žalobce coby obce a principy „rovného a sociálně odpovědného nakládání s byty“ a „hospodárného a nediskriminačního nakládání s bytovým fondem“, jimiž by se měl proto řídit.
8. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z. Případné dopady vyklizení do poměrů dovolatele (sociální problémy) nelze řešit na úkor žalobce (užíváním jeho nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu), a to ani s přihlédnutím k jeho povaze obce, za situace, kdy si dovolatel musel být od počátku vědom, že nájemní smlouvou (a též ve znění všech jejích dodatků) byl založen nájemní poměr (vždy pouze) na (kratší) dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Takové zamítnutí žaloby neopodstatňuje ani tvrzení dovolatele o motivaci žalobce k dalšímu neprodloužení doby nájmu založené jeho „problémovostí“; naopak obecně nelze spatřovat nic nemravného a zneužívajícího na samotné úvaze pronajímatele, že dále neprodlouží (i když „se to takto vždy dělalo“) sjednaný nájem bytu na dobu určitou (a že předtím takový nájem opakovaně prodlužoval na kratší období, 1 roku či 3 měsíců) tomu nájemci, jenž podává opakované stížnosti týkající se kvality jeho bydlení (obsahu nájemního poměru), žaloby vůči pronajímateli a hrozí mu trestním oznámením; jinými slovy, vyjadřuje-li nájemce sám opakovaně nespokojenost s průběhem sjednaného nájemního poměru.
9. Závěr odvolacího soudu tak není ani v rozporu s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008; v řízení nebylo zjištěno nic o tom (z obsahu spisu se nepodává a dovolatel žádná konkrétní tvrzení v daném směru ani nečiní), že by žalobce v rámci uzavření nájemní smlouvy (či jejích dodatků) nějak zneužil svého postavení pronajímatele. Naopak, sám dovolatel uvádí, že žalobce s ním nájemní smlouvu (přesto) uzavřel, ačkoliv „již na počátku smluvního vztahu byl žalovaný stejný“ (ve smyslu jeho „problémovosti“) a žalobce to věděl.
10. Dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, s nímž má být závěr odvolacího soudu v rozporu, je nepřípadný neboť v uvedené věci Ústavní soud shledal zneužití tíživé situace stěžovatele; k tomu v této věci nedošlo. Nepřípadný je také odkaz na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1593/19, neboť ten se týká výkladu přípustnosti prolongační doložky [dohody pronajímatele a nájemce o prodlužování (prolongaci) nájemního vztahu k bytu sjednaného na dobu určitou] v režimu právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (ve znění účinném od 31. 3. 2006), a ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2087/08, jenž se týká posuzování pasivní legitimace v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby a poučovací povinnosti soudce v tomto směru, tedy otázek odlišných.
11. Ačkoli dovolatel avizoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí též „částečně“ na vyřešení „nějaké (právní) otázky“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, žádnou takovou (další) otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo, nevymezil. Platí přitom, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází. Úkolem dovolacího soudu není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
12. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je povinen žalobci nahradit účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Předmět řízení je „běžnou agendou“ žalobce – města, jehož personální vybavení by mělo být dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by muselo vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněný pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015, nebo ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2868/2017). Jelikož v projednávané věci nejde o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), naopak jde o spor týkající se relativně typizované a časté agendy řešené na úrovni obcí (srov. též body 24. - 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), bylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalovaného v paušální výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Zaplacení uvedené náhrady nákladů řízení dovolací soud uložil žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu