26 Cdo 2269/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobce N. p. ú., zastoupeného advokátem, proti žalované
PhDr. H. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, o návrhu na vydání
předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C
144/2007, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne
31. ledna 2008, č.j. 12 Co 1253/2007-381, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit byt označený v žalobě.
Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byl sjednán nájemní poměr na dobu
určitou (po dobu trvání pracovního poměru), která již uplynula, a že žalovaná
po uplynutí této lhůty užívá byt bez právního důvodu.
Dne 27. září 2007 bylo Okresnímu soudu v Olomouci (soudu prvního stupně)
doručeno prostřednictvím veřejné datové sítě podání žalované (opatřené
elektronickým podpisem), jímž se žalovaná domáhala podle § 102 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“), vydání předběžného opatření, aby nebyla povinna platit žalobci
nájemné za užívání vyklizovaného bytu, a to do doby rozhodnutí soudu ve věci
samé. Svůj návrh odůvodnila tím, že od února 2006 je byt neobyvatelný (v bytě
jsou demontovány rozvody ústředního topení, bojler a byl zastaven přívod vody a
elektřiny). V návrhu též uvedla, že má předběžně vyjednáno přijetí do Domova
pro ženy a matky s dětmi (účelového sociálního zařízení statutárního města O.).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170,
zamítl návrh na vydání předběžného opatření, neboť jej shledal nedůvodným.
Dne 9. října 2007 bylo soudu prvního stupně prostřednictvím veřejné datové sítě
doručeno další podání žalované opatřené elektronickým podpisem, jímž se
žalovaná domáhala vydání předběžného opatření, aby byl žalobce povinen strpět
přerušení placení nájemného žalovanou z vyklizovaného bytu, a to do doby
rozhodnutí soudu ve věci samé. Svůj návrh odůvodnila týmiž skutkovými
okolnostmi jako návrh na vydání předběžného opatření podaný dne 27. září 2007.
Oproti původnímu návrhu doplnila jen to, že od 3. 10. 2007 nastoupila do Domova
pro ženy a matky s dětmi v O.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-298, ve
znění usnesení téhož soudu ze dne 26. října 2007, č.j. 25 C 114/2007-365,
zastavil řízení o pozdějším návrhu na vydání předběžného opatření, podaném dne
9. října 2007.
Uzavřel, že v daném případě nejsou splněny procesní podmínky řízení, za nichž
soud může rozhodovat, neboť vydání rozhodnutí o pozdějším předběžném opatření
brání překážka věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 o.s.ř. založená již
dříve podaným návrhem. Pozdější návrh na vydání předběžné opatření (podaný 9.
10. 2007) zhodnotil jako zcela identický s předchozím návrhem (podaným 27. 9.
2007), neboť jím byl uplatněn tentýž požadavek mezi týmiž účastníky a na
základě shodných skutkových okolností. Dovodil, že usnesení ze dne 1. 10. 2007,
č.j. 25 C 144/2007-170, jímž byl zamítnut v pořadí první návrh na předběžné
opatření, ještě nenabylo právní moci v době rozhodování o v pořadí druhém
návrhu. Uvedené usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. října 2007 a žalované dne
3. října 2007 (viz doručenky na č.l. 172 spisu). Žalovaná se poté, kdy jí bylo
usnesení doručeno, podáním doručeným soudu prvního stupně dne 5. října 2007,
prostřednictvím veřejné datové sítě, které bylo opatřeno elektronickým
podpisem, vzdala práva na odvolání. Soud prvního stupně pak dovodil, že žalobci
běžela následujícím dnem po doručení rozhodnutí patnáctidenní lhůta k podání
odvolání, která nestihla do doby rozhodování o pozdějším návrhu na předběžné
opatření uplynout. Proto řízení o návrhu na vydání předběžného opatření podaném
dne 9. října 2007 zastavil.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací)
usnesením ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 1253/2007-381, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se v celém rozsahu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o
překážce věci zahájené (litispendenci). Dodal, že žalobci počala běžet
následující den po doručení předchozího usnesení patnáctidenní lhůta k podání
odvolání, která uplynula dnem 23. 10. 2007. Uzavřel, že k běhu této lhůty je
třeba přihlížet bez ohledu na to, že žalobce nebyl k podání odvolání proti
rozhodnutí (jímž mu nebyla způsobena žádná újma) subjektivně oprávněn. Před
uplynutím uvedené lhůty rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Shodně se závěrem
soudu prvního stupně uzavřel, že oba návrhy na vydání předběžného opatření ze
dne 27. září 2007 a 9. října 2007 jsou totožné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se
nezabývala a jako dovolací důvody uplatnila, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítala, že soudy obou stupňů nesprávně
vyložily otázku legitimace účastníků k podání odvolání proti usnesení ze dne 1.
října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, když vycházely pouze z objektivní
legitimace a opomenuly otázku subjektivní legitimace k podání odvolání.
Usnesením ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, soud prvního stupně
rozhodl plně ve prospěch žalobce, a proto mu již subjektivně nepříslušelo podat
proti tomuto usnesení odvolání. Subjektivní legitimace k podání odvolání tak
příslušela pouze jí a ztratila ji tím, že se práva na odvolání vzdala. Žalovaná
z toho dovozovala, že usnesení ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170,
nabylo právní moci ke dni, kdy se vzdala práva na odvolání (tj. 5. října 2007).
V době rozhodování soudu o jejím druhém návrhu na vydání předběžného opatření
ze dne 9. října 2007 zde proto překážka litispendence nebyla. Závěry odvolacího
soudu označila žalovaná za formální přístup k výkladu příslušného ustanovení a
postup soudu prvního stupně za postup v rozporu s ustanovením § 159 o.s.ř.,
jehož následkem je „zcela zjevně obstruktivní odsun právní moci rozhodnutí“.
Žalovaná rovněž napadla závěry soudů obou stupňů, když ty dospěly „k
nesprávnému závěru ve vztahu k hodnocení totožnosti petitů“ jejích návrhů
podaných dne 27. září 2007 a 9. října 2007. Namítala, že prvním návrhem se
domáhala určení neexistence povinnosti platit nájemné z bytu, zatímco druhým
návrhem se domáhala uložení povinnosti žalobci strpět neplacení nájemného.
Rozhodnutím soudu prvního stupně o návrhu podaném dne
27. září 2007 zde nemohla být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve
smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. pro řízení o návrhu podaném dne 9.
října 2007
a odkázala na R 85/2003. Vytkla soudům, že se v důsledku nesprávného posouzení
totožnosti petitů nezabývaly meritem věci, čímž bylo zasaženo do jejího práva
zaručeného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl.
37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 o.s.ř. Závěrem navrhla, aby
byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že žalovaná pouze opakuje
argumentaci, kterou uplatnila již ve svém odvolání. Je přesvědčen, že podané
dovolání je nepřípustné a proto navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 762/2004).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Dovolatelka ve svém dovolání existenci vad řízení formálně namítla, ale podle
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila pouze dovolací důvod, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.]. Dovolací soud je přesvědčen, že existence zmíněných vad ve
skutečnosti tvrzena nebyla a tyto vady ani nevyplynuly z obsahu spisu.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. zpochybnila závěr, že řízení o předchozím návrhu na vydání předběžného
opatření nebylo v době rozhodování o pozdějším návrhu ještě pravomocně
skončeno.
Podle § 159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v
právní moci.
Podle § 167 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení
přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Podle § 102 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2007,
ve věcech příslušejících senátu nařídí předběžné opatření nebo zajistí důkaz
senát; předseda senátu tak může učinit, jen je-li tu nebezpečí z prodlení.
Ustanovení § 75 odst. 1 věta druhá, § 75 odst. 2 a 4, § 75a, § 75b, § 75c odst.
1 písm. a), § 75c odst. 2 až 4, § 76, § 76b, § 76c, § 76d, § 76e, § 76f, § 77
odst. 1 písm. b) až d), § 77 odst. 2, § 77a a § 78 odst. 3 zde platí obdobně.
S podáním odvolání zákon spojuje mimo jiné suspenzivní účinky (srov. § 206
odst. 1 o.s.ř.). Takový účinek však přiznává jen odvolání, které bylo podáno k
tomu oprávněnou osobou a v zákonem stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 17. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 32/69, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí
a stanovisek pod R 47/1970). K tomu Nejvyšší soud již ve zmíněném rozhodnutí
vysvětlil, že: „Opožděně nebo neoprávněnou k tomu osobou podané odvolání bude
nutno zamítnout podle § 218 odst. 1 písm. a), popř. písm. b) o. s. ř., avšak
to nikterak neovlivní právní moc napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně,
která v takovém případě nastává bez ohledu na podané odvolání. Při opačném
výkladu by totiž mohla být právní moc rozhodnutí suspendována kdykoli po vydání
rozsudku bez jakéhokoli časového omezení a bez zřetele na okruh osob
oprávněných k podání odvolání; a to jistě není možné“. Právní teorie i praxe
(srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co
102/60, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 62, ročník 1960, sešit 10) je ustálena (dovodila), že právo
odvolání přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v
jeho právech určitá, byť i nepatrná újma, tzv. subjektivní přípustnost
odvolání. Také vzdáním se práva odvolání zaniká subjektivní legitimace k
odvolání toho, kdo se tohoto oprávnění vzdal (srov. § 207 odst. 1 o.s.ř.). Z
výše uvedeného pro danou věc vyplývá, že i když bylo odvolání proti rozhodnutí
o předchozím návrhu na předběžné opatření objektivně přípustné, nemohlo být
napadeno s účinky předvídanými v § 206 o.s.ř., ani žalobcem, který k odvolání
nebyl subjektivně oprávněn (neboť rozhodnutí vyznělo v jeho prospěch), a od 5.
10. 2007 ani žalovanou, která se po jeho doručení v uvedený den práva na
odvolání vzdala. Právní moc rozhodnutí tak nastala doručením poslednímu z obou
účastníků tj. dnem 8. 10. 2007, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci (srov. i
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl.
7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s.). Závěr, že právní moc byla vázána
na uplynutí patnáctidenní lhůty počítané od doručení žalobci, tak není správný.
V důsledku toho není správný ani navazující právní závěr soudů obou stupňů, že
projednání a rozhodnutí o druhém z předběžných opatření bránila překážka věci
zahájené (litispendence).
Nicméně výsledné právní posouzení, že řízení o pozdějším předběžném opatření
musí být zastaveno, přesto obstojí, a to za předpokladu, že důsledkem
pravomocného rozhodnutí o předchozím předběžném opatření byla překážka věci
rozsouzené (res iudicatae), která má tytéž procesní důsledky jako překážka věci
zahájené.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – napadla
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci
pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř.
Podle § 159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř. v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení § 159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4)
o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání
tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány –
projednávána znovu. Přitom ustanovení § 103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu,
zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci
rozsouzené), přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103
o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud
pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní
podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a
odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci
pravomocně rozsouzené (§ 103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud
(prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl
předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní
stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze
smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co
do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě,
jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60,
ročník 2001).
Posouzení, že jde o totožnou věc, nebrání ani okolnost, že formální návrhy, jak
má být ve věci rozhodnuto (žalobní petity), se doslovně nekryjí. Požadavek, aby
bylo ze žaloby patrno, čeho se navrhovatel domáhá, je požadavkem obsahovým a
žalobce mu dostojí, jestliže ze žaloby jako celku zřetelně a nepochybně
vyplývá, čeho se žalobce domáhá (srov. 29 Odo 421/2002, Soj 210/2002). V
projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v
Olomouci ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, byl pravomocně zamítnut
návrh žalované na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala „prozatímně
upravit poměry mezi účastníky“ tak, že „nemusí platit nájem za neobyvatelný
byt“ až do doby, kdy bude rozhodnuto ve věci samé. Návrhem na vydání
předběžného opatření podaným 9. 10. 2007 se žalovaná domáhala „prozatímně
upravit poměry mezi účastníky“ tak, „že žalobce musí strpět, aby neplatila
nájem za neobyvatelný byt“ až do doby, kdy bude rozhodnuto ve věci samé. V obou
případech se tak domáhala upravení poměrů tím, že bude pozastavena její
povinnost platit nájemné po určité období (byť v druhém případě formulovala
petit tak, aby žalovaný pozastavení její povinnosti strpěl).
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci bránila překážka věci pravomocně
rozsouzené, kterou představovalo usnesení ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C
144/2007-170.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení
zastaveno podle § 104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho
rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu