26 Cdo 2282/2025-361
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Karla Tesaříka, se sídlem v Ostravě – Porubě, Kyjevská 1231/3, IČO 06463096, zastoupeného Mgr. Zuzanou Zádrapovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 205/45, proti žalovanému P. D., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Matulou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, o 2 509 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 136/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 225/2024-327, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 225/2024-327, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 9. 4. 2024, č. j. 30 C 136/2020-271, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
3. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 225/2024-327, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) zejména ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 9. 2017 na dobu 5 let (do 30. 9. 2022) smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání - prostorů v 1. nadzemním a v 1. podzemním podlaží domu č. p. XY v XY, a to k provozování kavárny pod ochrannou známkou „XY“ (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“); současně byl účastníky sjednán rovněž nájem movitých věcí tvořících vybavení kavárny (dále též jen „kavárna“). Žalobce prostory užíval ke svému podnikání v souladu se sjednaným účelem až do 6. 10. 2019, kdy došlo v 3. nadzemním podlaží domu k havárii vodovodu zapříčiněné prasknutím pancéřové hadičky přívodu teplé vody u umyvadla v sociálním zařízení prostor pronajatých žalovaným společnosti MV-DIAS, a. s. (dále též jen „havárie“). Havárie způsobila masivní poškození prostor domu v místě úniku vody i ve všech patrech pod tímto místem, včetně prostor užívaných žalobcem. Havárie si vyžádala opravy, jež vyloučily možnost žalobce užívat pronajaté prostory i jejich vybavení v souladu s nájemní smlouvou. Žalovaný započal s odstraňováním následků havárie bezprostředně po jejím zjištění, s jejich prováděním neprodléval; opravy byly dokončeny v červnu 2020. Žalobce předmět nájmu v únoru 2020 opustil. Žalovaný dal žalobci výpověď z nájmu dne 22. 10. 2019 (poté, co nastala havárie; dále též jen „výpověď z nájmu“); soudem (v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 15/2020) bylo následně pravomocně rozhodnuto, že tato výpověď byla neoprávněná.
5. Po právní stránce odvolací soud mimo jiné přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný jako pronajímatel porušil vůči žalobci svou smluvní povinnost předat nájemci pronajaté prostory a udržovat je ve stavu způsobilém ke sjednanému účelu, a to v souladu s ujednáním obsaženým v článku 8. nájemní smlouvy i v souladu s § 2205 písm. a) až c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), pročež v úvahu přichází zkoumat podmínky jeho odpovědnosti za porušení smlouvy dle § 2913 o.
z. Uvedl, že pokud by žalobci v příčinné souvislosti s porušením této smluvní povinnosti pronajímatele vznikla škoda, odpovídal by za ni žalovaný ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. Oproti soudu prvního stupně v projednávané věci neshledal liberační důvody dle § 2913 odst. 2 o. z. Zdůraznil, že úprava povinnosti k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti dle § 2913 je založena na objektivní odpovědnosti škůdce. Současně však též uzavřel, že žalobci uplatněná škoda ve formě ušlého zisku (za období od 6.
10. 2019 do 30. 9. 2022) nevznikla v příčinné souvislosti s porušením jakékoliv smluvní či zákonné povinnosti žalovaného vůči žalobci. Havárií ze dne 6. 10. 2019 byl dům č. p. XY poškozen masivně, doba i způsob provádění opravy tomuto rozsahu poškození odpovídaly. Škoda ve formě ušlého zisku nevznikla žalobci ani v příčinné souvislosti s výpovědí z nájmu ze dne 22. 10. 2019, o jejíž neoprávněnosti bylo pravomocně soudně rozhodnuto. Existuje-li totiž mezi pronajímatelem a nájemcem spor o oprávněnost výpovědi nájemní smlouvy ze strany pronajímatele, nemá nájemce povinnost pronajaté prostory vyklidit do doby, než je postaveno najisto, zda nájemní poměr touto výpovědí skončil či nikoliv.
Až do pravomocného vyřešení této otázky by pronajímatel ani nemohl být úspěšný se svou žalobou na vyklizení předmětu nájmu. Naopak vyklidí-li nájemce prostor sloužící k podnikání v souladu s výpovědí, považuje se výpověď za platnou a přijatou nájemcem bez námitek (§ 2313 o. z.). To, že žalobce nemohl pronajaté prostory určené k provozování kavárny užívat, nebylo zapříčiněno výpovědí, byť neoprávněnou, ze strany žalovaného, ale potřebou jejich opravy. V důsledku neoprávněné výpovědi z nájmu žalobci žádný zisk neušel, protože neoprávněná výpověď nebyla důvodem, pro kterou nemohl prostory dále užívat.
S odkazem na § 2210 o. z. a § 2318 o. z. totiž odvolací soud uzavřel, že žalobce měl od okamžiku havárie právo žádat po žalovaném jako pronajímateli zajištění náhradních prostor k provozování kavárny, obdobně měl právo žádat náhradu za pronajaté movité věci určené k podnikání (vybavení kavárny), pokud by v důsledku poškození při havárii trpěly vadou; a teprve tehdy, jestliže by pronajímatel takovému uplatněnému nároku žalobce (nájemce) nevyhověl, tedy náhradní prostory k provozování kavárny, případně její movité vybavení nezajistil, či by mu zajistil náhradní prostory, které by vzhledem ke své kvalitě, rozloze, umístění apod.
nebyly způsobilé ke smluvenému účelu, případně by v nich nebylo možno dosahovat zisku v takové výši, než jak tomu bylo v pronajatých prostorách, náležel by žalobci nárok na náhradu ušlého zisku v plné výši či ve výši rozdílu mezi ziskem získaným v náhradních prostorách a ziskem dosahovaným v prostorách pronajatých. Žalobce však o náhradní prostory žalovaného jako pronajímatele nežádal, místo toho předmět nájmu vyklidil a „setrval v nečinnosti“, příp. „si hledal prostory mimo svůj zákonný nárok vůči pronajímateli“.
Proto je povinen nést ze svého, čemu mohl zabránit, jak vyplývá z § 2903 odst. 1 o. z. Žalobce se dále nezajímal o stav nebytových prostor a ani po dokončení jejich opravy se nedomáhal po žalovaném dalšího plnění nájemní smlouvy (zejména zpřístupnění kavárny za účelem dalšího užívání v souladu s předmětnou nájemní smlouvou). Namísto toho neučinil ničeho, rozhodl se „spojit svou výdělečnou činnost s podnikáním prostřednictvím založené právnické osoby“. Proto ačkoliv žalovaný porušil svou povinnost z nájemní smlouvy umožnit žalobci jakožto nájemci nerušené užívání nebytových prostor, porušení této povinnosti nebylo příčinou vzniku škody ve formě ušlého zisku na straně žalobce, a proto žalovaný žalobci za tuto škodu neodpovídá a není povinen k její náhradě.
žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněném pod č. 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2008“), ze dne 14.
7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněném pod č. 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 36/2022“), ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 253/2020, ze dne 15.11.2022, sp. zn. 25 Cdo 3588/2021, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1126/22 (dovolatelem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu „sp. zn. 26 Cdo 2067/2018“ a „sp. zn. 33 Cdo 3000/2019“ pod takovým označením dovolací soud nevydal)], nebo které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
Předkládá otázky, zda „má mít nájemce právo na náhradu škody v případě neoprávněné výpovědi“, „jaké jsou podmínky odpovědnost pronajímatele za škodu v podobě ušlého zisku, která vznikla nájemci v důsledku neoprávněné výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání, případně ve spojení s dalšími příčinami“, „jak má být posuzována příčinná souvislost v případě většího množství příčin“ a „jaký je rozsah obecné prevenční povinnosti poškozeného ve vztahu k náhradě ušlého zisku“. Tyto otázky dle něj (ohledně otázky druhé) nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu plně řešeny a (ohledně zbylých otázek) měly být řešeny odchylně od (výše uvedené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítá, že pronajímatel by měl nést odpovědnost za to, že věc není po havárii k užívání, přestože právě on jediný mohl stav napravit a užívání obnovit. Má povinnost umožnit žalobci jako nájemci nerušené užívání předmětu nájmu. Žalovaný přitom ještě během probíhajících oprav přistoupil k výpovědi nájemní smlouvy, přičemž tato výpověď byla soudem pravomocně uznána neoprávněnou, tedy protiprávní. Žalovaný výpovědí docílil toho, že dovolatel byl nucen předmět nájmu vyklidit dlouho před řádným skončením nájmu a dále v nich již nemohl provoz obnovit, přestože objekt byl posléze opraven.
Závěr soudu, že neoprávněná výpověď nezakládá nárok na ušlý zisk, zcela popírá smysl soudního přezkumu výpovědi. Soudy nesprávně posoudily příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem ušlého zisku dovolatele, když došly k závěru, že na vznik ušlého zisku působilo více příčin a neoprávněná výpověď nebyla tou rozhodující. Více příčin nevylučuje odpovědnost škůdce za následek, pokud jeho jednání bylo jednou z příčin podstatných. Havárie způsobila dočasnou neprovozuschopnost prostor, k této dočasné příčině vzniku ušlého zisku však přistoupilo prodlužování oprav žalovaným a předčasné neoprávněné ukončení nájmu.
Řetězec příčin na sebe „přitom navazoval a byl provázán“. Neoprávněná výpověď nebyla objektivně vynucena havárií, ale jednalo se o suverénní rozhodnutí žalovaného, které předčasně ukončilo smluvní vztah. Tato výpověď se tudíž jeví jako nová příčina, jež přerušila přirozený běh věcí po havárii (za běžných okolností by nájem pokračoval po opravě dál) a nebyla neovlivnitelným následkem havárie, ale samostatným škodním dějem, který má své vlastní důsledky. Je chybné hodnotit kauzalitu tak, že „první příčinou byla havárie, ergo za vše může havárie“.
Odvolací soud (jakož soud prvního stupně) nesprávně posoudily rozsah prevenční povinnosti žalovaného a příčinnou souvislost mezi neoprávněnou výpovědí a vznikem ušlého zisku. Je nutno se zabývat přiměřeností požadavků na poškozeného, který objektivně nemohl ihned svůj podnik přesunout jinam a dosahovat stejného zisku. V době havárie byl v nájemním vztahu, jehož pokračování hájil soudní cestou, přičemž očekával, že po skončení oprav bude moci v původní provozovně pokračovat v podnikání. Následně v březnu 2020 nastala epidemie nemoci Covid- 19, která vedla k uzavření gastro provozů.
Žalobce proto považuje za nesprávný závěr, že nezakročil k odvrácení újmy způsobem přiměřeným okolnostem. Soudy dovodily, že si měl sám zajistit plnou náhradu ušlého zisku jiným podnikáním, a protože tak neučinil, nepřísluší mu vůbec nic. Vytýkat mu, že „neprovozoval kavárnu jinde“, je však „z pohledu spravedlnosti nepřiměřeně přísné“. Prevenční povinnost poškozeného nemá představovat liberační důvod pro škůdce, aby nemusel nahradit jinak prokázanou škodu, ale maximálně prostředek korekce výše náhrady, pokud by poškozený tuto povinnost zjevně zanedbal.
To však v tomto případě splněno není. V případě porušení smlouvy pronajímatelem nemůže jít k tíži poškozeného nájemce okolnost, že se nerealizovanému zisku snažil čelit jen v omezené míře, zvláště pokud jeho postup ovlivnily objektivní překážky (omezené finanční zdroje, specifičnost podnikání a prostoru k podnikání, celosvětová pandemie). Dovolatel proto navrhl, aby byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve svém vyjádření považuje (z blíže vylíčených důvodů) rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, navrhuje zamítnutí dovolání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
10. Všechny dovolatelem výše uvedené předkládané otázky míří (ve své podstatě) obsahově na správnost závěru odvolacího soudu o neexistenci (přerušení) vztahu příčinné souvislosti mezi havárií a odstraňováním jejích následků (znemožněním dovolateli coby nájemci kavárnu dle předmětné nájemní smlouvy užívat), výpovědí z nájmu a tvrzenou škodou dovolatele v podobě ušlého zisku a dále na správnost závěru o povinnosti dovolatele si tuto škodu nést ze svého s ohledem na zanedbání jeho prevenčních povinností. Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom na uvedených hmotněprávních otázkách mimo jiné závisí (je založen). Při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je dovolání přípustné a je též opodstatněné.
11. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady v dané věci dovolací soud neshledal; ostatně nejsou ani namítány.
12. Podle § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.
13. Podle § 2913 odst. 2 o. z. povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.
14. Povinnost k náhradě škody podle výše citovaných ustanovení je objektivní; vzniká tedy bez ohledu na zavinění. Jde o objektivní odpovědnost s možností liberace. Předpokladem vzniku povinnosti nahradit škodu je porušení smluvní povinnosti škůdcem, vznik škody, příčinná souvislost mezi nimi, předvídatelnost škody, neexistence liberačního důvodu.
15. Ze závěru, že teorie adekvátní příčinné souvislosti najde uplatnění též v režimu náhrady škody podle § 2913 o. z., vychází řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021).
16. Jak Nejvyšší soud vyložil např. v dovolatelem odkazovaném R 36/2022, zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
17. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce (srov. rovněž dovolatelem odkazovaný R 6/2008).
18. Je tak nutno rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2203/2023).
19. Projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma, je úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému. Právním následkem nečinnosti je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený v tomu odpovídajícím rozsahu úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky (spolu)způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Soudní praxe dlouhodobě považuje nečinnost poškozeného, který sám mohl odvrátit vznik škody či působit na omezení její výše, za porušení prevenční povinnosti. V rozsahu, v jakém poškozený tuto povinnost porušil, neodpovídá škůdce za vzniklou škodu (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2203/2023).
20. V poměrech dané věci znemožnily žalobci užívat kavárnu v souladu s předmětnou nájemní smlouvou havárie a následné nutné opravy. Tím došlo k porušení povinnosti žalovaného jako pronajímatele z nájemní smlouvy [po přenechání nájemci věci k (dočasnému) užívání k ujednanému nebo obvyklému účelu] udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata, a zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu (§ 2201, § 2205 o. z.).
21. Odvolací soud správně uzavřel, že - v poměrech dané věci - není v příčinném vztahu k tvrzené škodě žalobce v podobě ušlého zisku z nemožnosti provozovat kavárnu (soudy shledaná) neoprávněná výpověď z nájmu (byť obecně takovou příčinou být samozřejmě může); již jen proto (jak správně uvedl odvolací soud), že tato „výpověď nebyla důvodem, pro kterou (žalobce) nemohl prostory dále užívat“. Tímto důvodem byla havárie a provádění oprav kavárny a domu (odstraňování následků havárie).
22. Ustanovení § 2913 odst. 2 o. z. zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy jen tehdy, jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou. Škůdce se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat) a překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní povinnosti. Důkazní břemeno ohledně skutkových okolností nasvědčujících naplnění liberačního důvodu nese dlužník. Vznikla-li překážka v důsledku současného působení několika příčin, je úlohou soudu rozlišit u každé z nich, zda spadá do sféry kontroly škůdce (je mu přičitatelná), či je naopak externího charakteru (vznikla mimo jeho sféru vlivu). Z hlediska přičitatelnosti okolnosti vzniklé ve sféře kontroly škůdce je přitom zásadně nerozhodné, zda se přičinil na vzniku příslušné okolnosti spadající do jeho sféry zaviněně, či nikoli. Pouze v případech, kdy překážka vznikla (zcela) mimo sféru kontroly škůdce, lze uvažovat o naplnění liberačního důvodu při současném naplnění dalších předpokladů kladených na překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, uveřejněný pod č. 33/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 125/2022, uveřejněný pod č. 40/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Vzhledem k tomu, že důvodem vzniku tvrzené škody žalobce byla havárie a provádění oprav kavárny a domu (odstraňování následků havárie), tedy okolnosti spadající do sféry kontroly škůdce (žalovaného), podává se z výše uvedeného správnost závěru odvolacího soudu, že „neshledal na straně žalovaného žádné liberační důvody předpokládané v § 2913 odst. 2 o. z. …“.
24. Stav potřeby provedení nezbytné opravy věci, kterou nelze odložit na dobu po skončení nájmu, je nájemce povinen strpět (§ 2210 odst. 1 o. z.) a jedná-li se o takovou opravu, že v době jejího provádění není možné věc vůbec užívat, má nájemce právo, aby mu pronajímatel dočasně poskytl k užívání jinou věc, případně může nájem vypovědět bez výpovědní doby (§ 2210 odst. 3 o. z.), v případě podnikatelského nájmu věcí movitých (nájmu „vybavení kavárny“) pak má právo, aby mu pronajímatel poskytl jinou věc sloužící témuž účelu (§ 2318 odst. 1 o. z.). To však neznamená, že nevyužití takových oprávnění nájemcem vede k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti pronajímatele přenechat nájemci věc k (dočasnému) užívání, udržovat ji v takovém stavu, aby mohla sloužit užívání, pro které byla pronajata, a zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu (§ 2201, § 2205 o. z.), a vznikem škody nájemci v podobě ušlého zisku za nemožnost věc užívat v důsledku potřeby její nezbytné opravy. Jde o oprávnění nájemce zvážit, zda vůbec a za jakých okolností (s jakým předmětem nájmu) pokračovat v takové situaci v nájemním poměru. Tato okolnost (nečinnost) proto nepředstavuje podstatnou, samostatnou příčinu, významnou pro způsobení následku představovaného tvrzeným ušlým ziskem žalobce, jež by měla přerušit příčinný vztah mezi škodou a havárií a opravami kavárny a domu. Je totiž povinností pronajímatele činit kroky k tomu, aby jeho porušení smluvní povinnosti z nájemní smlouvy ustalo co nejdříve a aby vzniku škody nájemci bylo v maximálním možném rozsahu zabráněno; ostatně dosažení uvedeného (oprava věci -předmětu nájmu, včetně zatímního nabídnutí případné jiné vhodné věci nájemci k užívání, i bez žádosti nájemce) je především v jeho poměrech.
25. Jinými slovy, nerealizace oprávnění nájemcem (žalobcem) dle § 2210 odst. 3 o. z., příp. § 2318 odst. 1 o. z. (jeho nečinnost v uvedeném směru) nepředstavuje porušení povinnosti ohroženého újmou přiměřeným způsobem proti hrozící újmě zakročit (§ 2903 odst. 1 o. z.) či porušení obecné prevenční povinnosti (§ 2900 o. z.). To již jen proto, že (jak uvedeno výše) takový „zákrok“ (opravu věci - předmětu nájmu, zatímní nabídnutí případné jiné vhodné věci nájemci k užívání, i bez žádosti) je (je-li objektivně možný) pronajímatel schopen učinit bez uvedeného jednání nájemce.
26. Stejně tak nevylučuje havárii coby příčinu vzniku škody, ani nepřestavuje porušení prevenční povinnosti okolnost, že žalobce se aktivně „nezajímal o stav nebytových prostor, na jejichž dalším pronajímání trval“, nedomáhal se jejich „zpřístupnění za účelem jejich dalšího užívání v souladu s nájemní smlouvou“ a namísto toho „neučinil ničeho“. Jednalo se totiž (jak uvedeno výše) o (porušenou) povinnost pronajímatele (žalovaného) z nájemní smlouvy, k jejíž nápravě byl povinen činit aktivní kroky sám (i bez výzev a žádostí nájemce).
27. Z toho plyne, že závěr odvolacího soudu, jenž spatřoval příčinu vzniku škody ve formě ušlého zisku „v samotném právním jednání poškozeného žalobce, a to ve formě jeho opomenutí“, a v nevyužití „zákonného nároku vyplývajícího z § 2210 odst. 3 o. z. či § 2318 odst. 1 o. z.“ s tím, že „za dané situace je proto žalobce povinen nést ze svého, čemu mohl zabránit, jak vyplývá z § 2903 odst. 1 o. z.“, a že tak žalobcem uplatněná škoda „nevznikla v příčinné souvislosti s porušením jakékoliv smluvní či zákonné povinnosti žalovaného vůči žalobci“, je nesprávný.
28. S ohledem na jím přijatý právní závěr se odvolací soud nezabýval okolnostmi, zda žalovaný (pronajímatel) po dobu oprav kavárny vyvíjel nějakou činnost způsobilou (jinak) zabránit vzniku škody žalobci a důvody, proč vzniku takové škody (případně) nezabránila, jakož okolnostmi, proč žalobce po dokončení oprav kavárny (dle skutkových zjištění soudů v červnu 2020) v užívání předmětu nájmu nepokračoval; a zda takové okolnosti (budou-li zjištěny) vylučují původní škodnou událost (havárii) coby příčinu vzniku další škody (došlo k přerušení příčinné souvislosti ve vztahu k této další škodě; žalobce uplatňuje škodu za období od 6. 10. 2019 až do 30. 9. 2022). V uvedeném směru je proto jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
29. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu (části) uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel použil opodstatněně.
30. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
31. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
32. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
33. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu