32 Cdo 871/2018-91
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Temps Concept s.r.o., se sídlem v Praze 5, Zubatého
470/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27154017, zastoupené Mgr. Petrem
Jiráskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, proti žalované
Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07,
identifikační číslo osoby 45317054, o zaplacení 69 120 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 19/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15
Co 260/2017-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Co 260/2017-73,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující náklady právního
zastoupení, které byla nucena vynaložit v souvislosti s obranou proti žalovanou
neoprávněně vznesenému nároku ze směnky. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované změnil
vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2017, č. j. 31 C
19/2016-45, tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná
dne 30. 12. 2015 vyzvala žalobkyni jako avalistu směnky vystavené společností
HIBERNIA s. r. o. na řad žalované k úhradě směnečné sumy ve výši 2 169 768 Kč s
tím, že nebude-li částka do 10 dnů zaplacena, bude ji uplatňovat u soudu. Žalobkyně po obdržení této výzvy uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb
s advokátní kanceláří MIKŠ & SUK s. r. o., ve které se zavázala, že za každý
úkon právní služby zaplatí této advokátní kanceláři odměnu ve výši sazeb
mimosmluvní odměny podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
z tarifní hodnoty 2 169 768 Kč, a to včetně náhrady hotových výdajů ve výši 300
Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalobkyně dne 25. 1. 2016 v
reakci na shora uvedenou výzvu sdělil žalované, že její požadavek je
neoprávněný, neboť účastnice dne 20. 1. 2011 uzavřely dohodu o narovnání, v níž
si ujednaly zánik veškerých závazků žalobkyně ze zajištění závazků výše uvedené
společnosti a směnečných rukojemství. Žalovaná tuto argumentaci uznala a
upustila od svého požadavku na zaplacení předmětné částky s tím, že směnku
nadále nebude vůči žalobkyni uplatňovat a směnka nebude dále indosována. Právní
zástupce žalobkyně jí vyúčtoval odměnu za poskytnuté právní služby ve výši 69
120 Kč (s daní z přidané hodnoty 83 635,20 Kč) a žalobkyně mu tuto částku dne
12. 2. 2016 zaplatila. Téhož dne právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k
úhradě žalované částky z titulu náhrady škody. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž věc posoudil
podle § 1903 odst. 1, § 2900, § 2913 odst. 1 a § 2952 občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“), že žalobkyní vynaložené náklady právního zastoupení
představují výši skutečné škody, která jí vznikla, když byla nucena bránit se
neoprávněně požadovanému zaplacení směnečné sumy, a přisvědčil žalované, že v
dané věci absentuje porušení právní či smluvní povinnosti, které by bylo
příčinou vzniku škody. Náklady právního zastoupení podle odvolacího soudu
žalobkyni nevznikly v příčinné souvislosti s výzvou k plnění, kterou žalovaná
zaslala žalobkyni, ale jejich důvodem byl smluvní závazek žalobkyně a jejího
zástupce (advokáta), do nějž žalobkyně vstoupila zcela na základě své svobodné
vůle. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadla žalobkyně
dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř.
spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky příčinné souvislosti mezi
porušením povinnosti žalované a vznikem škody. Dovolatelka namítá, že odvolací soud otázku příčinné souvislosti mezi
neoprávněným vymáháním pohledávky a náklady vynaloženými na obranu proti tomuto
nároku posoudil nesprávně. Pominul, že prvotní příčinou, na jejímž základě
žalobkyně vyhledala právní pomoc, byla předžalobní výzva, kterou žalovaná
neoprávněně vyzvala dovolatelku k úhradě částky 2 169 768 Kč, přičemž od
dalšího vymáhání této částky žalovaná upustila výlučně až v důsledku jednání
právního zástupce dovolatelky. V této souvislosti dovolatelka odkázala na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, ze dne
24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1251/2014, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1930/2014. Dovolatelka dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1017/15 (správně sp. zn. III. ÚS 1017/15), namítá, že náklady na právní
pomoc ve výši mimosmluvní odměny, které vynaložila, jsou náklady účelně
vynaloženými, jež byly zcela nezbytné k její efektivní obraně proti neoprávněně
vymáhanému nároku, a představují škodu, kterou žalovaná neoprávněným vymáháním
pohledávky dovolatelce způsobila. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s kvalifikací žalobního nároku
jako nároku na náhradu škody, je podle dovolatelky možná jeho kvalifikace jako
nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na odvrácení hrozící újmy podle §
2908 o. z. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žalovaná je povinna nahradit
žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zaslání předžalobní výzvy podle žalované není porušením její smluvní povinnosti
a nepředstavuje takovou míru zásahu do práv dovolatelky, aby byla nucena
požádat o právní pomoc. Náklady vynaložené na služby advokátní kanceláře
nepovažuje žalovaná za účelně vynaložené a přiměřené. Podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky příčinné
souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody, neboť odvolací
soud se při jejím řešení odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu
z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané
povinnosti zjevně sloužit.
Z ustanovení § 2913 odst. 1 o. z. se podává primární skutková podstata pro
vznik povinnosti k náhradě škody porušením smluvního ujednání. Základními
předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě škody podle citovaného ustanovení
jsou protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně (tedy vědomě a
dobrovolně) převzaté povinnosti a vznik škody, jež je v příčinné souvislosti s
tímto protiprávním jednáním. Porušením právní povinnosti se rozumí objektivně
vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp.
opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010).
Smluvní povinností ve smyslu § 2913 o. z. je přitom i povinnost upustit od
jednání, které by svým účelem mařilo nebo mohlo ohrozit účel smlouvy či
poškodit práva vyplývající ze smlouvy, přičemž takovým jednáním je i bezdůvodné
vymáhání nároku (srov. komentář k cit. ustanovení in Švestka, J.; Dvořák, J.;
Fiala, J.; aj. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer ČR,
2014.).
Jestliže v důsledku dohody o narovnání ze dne 20. 1. 2011 závazek dovolatelky
ze směnky zanikl, pak postup žalované, jež dovolatelku vyzvala k úhradě
směnečné sumy s tím, že nebude-li do 10 dnů uhrazena, bude svůj nárok
uplatňovat u soudu, představuje jednání žalované v rozporu s citovanou dohodou
o narovnání a je (jak správně uzavřel soud prvního stupně) porušením povinnosti
ze smlouvy. Již závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci porušení
smluvní povinnosti absentuje, proto nemůže obstát.
K příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud v
minulosti vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích. V usnesení ze dne 25. 5. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že „o vztah
příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu
škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku,
tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává;
příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by
škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak
musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska
buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je
pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně
případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“. V rozsudku ze dne
22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „je běžné, že
se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi
takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu
vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev
má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti
podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu
je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby
prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová
okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody
bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí
prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) –
srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti.“
Není pochyb o tom, že jednání dovolatelky, jež se bránila důsledkům výzvy
žalované ze dne 30. 12. 2015 využitím právních služeb advokátní kanceláře, je
nutné považovat za zcela legitimní (a jak se ukázalo, i účelnou) obranu proti
hrozící újmě na jejích majetkových právech (srov. rovněž již citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1071/15). Ačkoli v intencích
příčinné souvislosti představuje uzavření smlouvy o poskytování právních služeb
novou, na vůli dovolatelky závislou okolnost, příčinnou souvislost nepřerušuje,
neboť skutečností, bez níž by nedošlo k následku, zůstává i nadále původní
škodná událost, kterou je neoprávněné domáhání se zaplacení směnečné sumy.
Pokud by totiž žalovaná po dovolatelce nárok ze směnky neoprávněně nevymáhala,
dovolatelce by náklady na právní služby nevznikly, neboť by žádné právní služby
nepotřebovala. Neobstojí tedy ani závěr odvolacího soudu o tom, že náklady
právního zastoupení dovolatelce nevznikly v příčinné souvislosti s předmětnou
výzvou k plnění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právem.
S ohledem na právní závěr, který Nejvyšší soud v této věci zaujal, bylo
nadbytečné zabývat se posouzením žalobního nároku z titulu náhrady účelně
vynaložených nákladů na odvrácení hrozící újmy podle § 2908 o. z.
Jelikož dovoláním napadené rozhodnutí nelze změnit, protože odvolací soud se
nezabýval rozsahem a výší škody, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2
písm. a) o. s. ř.], a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu