30 Cdo 1251/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně ACT Praha
a.s., se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, identifikační číslo osoby 60196483,
zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Kostkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 17 C 119/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 9. 2013, č. j. 13 Co 64/2013-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení částky 201.575.954,36 Kč) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované
zaplacení uvedené částky na náhradě škody, jež jí měla vzniknout jako
(bývalému) akcionáři společnosti IP Exit, a.s., v konkursu, IČ: 45316619 (dříve
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost; dále jen „IPB, a.s.“). V
žalobě uvedla, že byla majitelem 1.815.836 kusů zaknihovaných kmenových akcií
IPB, a.s. o nominální hodnotě jedné akcie ve výši 100,- Kč. Rozhodnutím
žalované ze dne 16. 6. 2000 byla v IPB, a.s. v souladu s § 26 odst. 1 písm. d)
zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v t. č. účinném znění (dále jen „zákon o
bankách“), zavedena nucená správa a nuceným správcem byl jmenován Ing. P. S.,
zaměstnanec žalované. Smlouvou ze dne 19. 6. 2000 prodal nucený správce podnik
IPB, a.s. (dále jen „podnik“) společnosti Československá obchodní banka, a.s. (dále jen „ČSOB, a.s.“) za kupní cenu ve výši 1,- Kč. V důsledku uvedené
skutečnosti se IPB, a.s. stala pouze formálně existující právnickou osobou
nemající prakticky obchodní majetek, čímž vzhledem k adekvátní reakci trhu s
cennými papíry rapidně klesla tržní cena jejích akcií. Smlouvou ze dne 25. 11. 2005 prodala žalobkyně veškeré své akcie společnosti HENDON a. s. za kupní cenu
ve výši 1,- Kč/kus, tj. za celkovou částku 1.815.836,- Kč; při uzavření smlouvy
vycházela z toho, že hodnota IPB, a.s. je právě 1,- Kč, za kteroužto částku
nucený správce prodal její podnik, přičemž kupní cena, kterou žalobkyně od
společnosti HENDON a. s. za akcie obdržela, odpovídala ceně tržní. Hodnota
podniku však ve skutečnosti k okamžiku jeho nabytí kupujícím ČSOB, a.s. nečinila 1,- Kč, ale 34.200.000.000,- Kč, o čemž se žalobkyně dozvěděla z
nálezu Stálého rozhodčího soudu se sídlem v Haagu ve věci Saluka Investments B. V. proti České republice ze dne 9. 6. 2008 (či 6. 6. 2008, jak uvedeno v podání
žalobkyně ze dne 1. 2. 2012), v němž byla hodnota podniku v této výši určena. V prodeji podniku nuceným správcem za částku 1,- Kč shledává žalobkyně
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), neboť
nucený správce jednal při uzavření smlouvy o prodeji podniku v rozporu s
dobrými mravy, účelem nucené správy, obecnou prevenční povinností podle § 415
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v neposlední řadě v rozporu s
povinností postupovat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně má za to, že pokud by nucený
správce nestanovil cenu podniku svévolně na 1,- Kč, ale obdržel by za podnik
při jeho prodeji protiplnění odpovídající jeho skutečné hodnotě (tj.
34.200.000.000,- Kč), tržní cena akcií IPB, a.s., činící před uzavřením smlouvy
o prodeji podniku 112,01 Kč/kus, by se nezměnila (nesnížila) a žalobkyně by je
tak při této ceně mohla prodat minimálně za 203.391.790,36 Kč (112,01 x
1.815.836). Škoda, jejíž náhrady se žalobkyně na žalované domáhá, je tak
představována právě rozdílem částek 203.391.790,36 Kč a 1.815.836,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž právní předchůdce
žalobkyně Charouz Holding, a.s. (správně: žalobkyně pod tehdejší obchodní
firmou Charouz Holding, a.s.) prodala smlouvou ze dne 25. 11. 2005 celkem
1.815.836 kusů jí patřících zaknihovaných kmenových akcií IPB, a.s. o nominální
hodnotě jedné akcie ve výši 100,- Kč společnosti HENDON a. s. za kupní cenu ve
výši 1,- Kč/kus, tj. za celkovou kupní cenu ve výši 1.815.836,- Kč, že žalovaná
poté, co rozhodnutím ze dne 16. 6. 2000 zavedla na IPB, a.s. tzv. nucenou
správu, udělila rozhodnutím ze dne 19. 6. 2000 nucenému správci Ing. P. S. předchozí souhlas k přijetí rozhodnutí o uzavření smlouvy o prodeji podniku
mezi IPB, a.s., a ČSOB, a.s., jakož i že byla tato smlouva téhož dne uzavřena. Cena podniku pak byla smlouvou stanovena na 1,- Kč. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že k nesprávnému
úřednímu postupu při výkonu nucené správy Ing. Petrem Staňkem podle § 13 OdpŠk
s přihlédnutím k § 26 odst. 1 zákona o bankách nedošlo. Dále konstatoval, že
žalobkyni nikdo nenutil, aby v roce 2005 akcie prodala, že podmínky, za nichž
akcie prodala, byly toliko výsledkem jejího obchodního jednání s kupujícím a
nijak nesouvisely „s jednáním ČNB v roce 2000“ a dále že žalobkyně se jako (byť
minoritní) akcionář IPB, a.s., mohla a měla lépe podílet na její správě a
zabránit tak situaci, jež v letech 1999 a 2000 v bance nastala. Soud prvního
stupně zdůraznil i absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným
úředním postupem a poklesem hodnoty akcií, s tím, že k tomuto poklesu by v
intencích žalobních tvrzení nutně muselo dojít i jinak, „když by naopak
žalovaná ničeho nekonala a právě takovým způsobem by nejspíš byla způsobena
mnohem vyšší škoda, a to především vkladatelům banky.“ Konečně s odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, soud
prvního stupně uzavřel, že škoda spočívající v poklesu tržní hodnoty akcií
banky oproti jejich nominální hodnotě v důsledku nesprávného úředního postupu
při výkonu bankovního dohledu nemůže akcionářům v případě probíhajícího
konkursu na majetek banky vzniknout dříve než při skončení konkursu. K
žalovanou namítanému promlčení nároku pak dle soudu prvního stupně nedošlo
(uvedený závěr soud prvního stupně nijak nezdůvodnil). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
který právně zhodnotil tak, že „bezprostřední příčinou toho, že žalobkyně
obdržela za jí vlastněné akcie společnosti IPB, a.s., finanční protiplnění
hluboko pod jejich nominální hodnotou, bylo to, že se rozhodla tyto akcie
prodat… za cenu, na které se s nabyvatelkou těchto akcií dohodla. Tímto
jednáním tak zcela nepochybně došlo k tzv.
přetržení příčinné souvislosti mezi
žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované a tvrzenou škodou.“
Existencí dalších předpokladů odpovědnosti žalované za škodu se odvolací soud
nezabýval. Ve vztahu k tvrzenému vzniku škody toliko na okraj zmínil (viz:
„Pomine-li zdejší soud to, že…“ na str. 6 jeho rozsudku), že ten nebyl dosud
řádně prokázán, „neboť samotná okolnost, že v určitém období došlo k poklesu
tržní hodnoty akcií vzhledem k proměnlivosti tržní hodnoty tohoto zboží a jeho
spekulativnímu charakteru ještě neznamená vznik majetkové újmy vlastníka
akcie“. V této souvislosti odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího
soudu (rozsudek ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, usnesení ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 609/2004 a usnesení ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo
751/2004). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, s tím, že odvolací soud
posoudil nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí jeho rozhodnutí, když
dovodil, že tvrzený nesprávný úřední postup nemůže být příčinou vzniku tvrzené
škody pro přetržení příčinné souvislosti v důsledku uzavření smlouvy o prodeji
akcií se společností HENDON, a.s. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka s
poukazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudky ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25
Cdo 2101/2002, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99 či ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003. Dále dovolatelka formulovala tři právní otázky,
jež dle jejího názoru vyvstaly v řízení před odvolacím soudem a soudem
dovolacím nebyly dosud vyřešeny, a to zda může akcionáři banky vzniknout v
daných okolnostech škoda snížením hodnoty akcií dříve, než dojde k ukončení
likvidace (insolvenčního řízení, konkursu) banky, kupříkladu ke dni převodu
takových akcií, zda je nucený správce banky povinen při prodeji jejího podniku
jednat s péčí řádného hospodáře a konečně zda „může v souladu s právními
předpisy stát jako škůdce v rámci odpovědnosti za škodu ze stejného jednání
(škodní události) některý subjekt jako poškozeného odškodnit a jiný subjekt
neodškodnit“. Řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím je konečně
dle dovolatelky zatíženo vadami majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, představovanými neprovedením dovolatelkou navržených důkazů a
nevypořádáním se s právními otázkami, jež dovolatelka shora formuluje. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaná s dovoláním nesouhlasila, s tím, že odvolací soud uzavřel správně,
když shledal prodej akcií za dohodnutou cenu okolností přerušující příčinnou
souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem nuceného správce a
tvrzenou škodou.
Otázka okamžiku vzniku škody „na straně akcionářů banky“ pak
byla dle žalované již v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a
shodně zodpovězena. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou
skutkovou, nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009,
sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn.
21 Cdo 300/2001; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou
dostupná na www.nsoud.cz). Jako taková pak vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř.
nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Právním posouzením je však
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné
souvislosti zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25
Cdo 818/2005).
Dovolatelka napadá právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem,
podle kterého skutečnou příčinou (tj. příčinou vylučující vztah příčinnosti
tvrzený žalobou) vzniku tvrzené škody odpovídající rozdílu sjednané kupní ceny
akcií a jejich nominální hodnoty (správně však dle žalobních tvrzení tržní
ceny, nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu; od výše nominální hodnoty
akcií dovolatelka tvrzenou škodu neodvíjí, což odvolací soud přehlédl) bylo
rozhodnutí žalobkyně akcie za sjednanou (nižší) cenu prodat. Ustálená judikatura dovolacího soudu (potud dovolatelkou i přiléhavě citovaná)
vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné
souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li
škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve
vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná
skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové
protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí
sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na
nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu
podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo
následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci
příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a
následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina
bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku. V případě, že se kauzálního děje
účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba mezi takovými
skutečnostmi identifikovat vskutku právně relevantní příčinu vzniku škody. Z
celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou
příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti
podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu
je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. K přerušení
příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a
samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou
událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k
následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 656/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I.
ÚS 312/05; rozhodnutí citovaná žalobkyní jsou s východisky formulovanými
v těchto rozhodnutích v plném souladu). Ústavní soud ve shora citovaném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné
souvislosti rozvedl, že „…v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny
příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o
příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují
právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto
kritérií na konkrétní případ.“
Úvaha, na níž ve skutkových poměrech dané věci založil odvolací soud dovoláním
napadené rozhodnutí, se od výše (a rovněž i dovolatelkou) citovanou ustálenou
judikaturou dovolacího soudu formulovaných východisek neodchyluje. Podle § 155 odst. 1 věty první obch. zák., ve znění platném a účinném ke dni
uzavření smlouvy o prodeji akcií mezi dovolatelkou a společností HENDON a. s. (25. 11. 2005), je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře
jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím
řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Dovolatelka se rozhodnutím své akcie prodat (jehož klíčový význam odvolací soud
správně akcentoval) uvedených práv vzdala, a to za cenu, jež byla, jak
dovolatelka sama tvrdí, cenou tržní (tj. byla dána ujednáním stran smlouvy,
byla výslednicí nabídky a poptávky – dovolatelka měla zájem akcie za tuto cenu
prodat, společnost HENDON a. s. měla zájem akcie za tuto cenu koupit). Pokud by
dovolatelka akcie neprodala, zůstala by nadále akcionářem společnosti (t. č. IP
Exit, a.s.), o níž sama tvrdí (a skutková zjištění učiněná soudy s tím nejsou v
rozporu), že se nachází v konkursu, který dosud neskončil, pročež by nadále
disponovala právy s vlastnictvím akcií spojenými (viz odvolacím soudem v této
souvislosti přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003). Rozhodnutí dovolatelky převést tato práva na společnost
HENDON a. s. je tak nutno, jak na to odvolací soud správně poukázal, vnímat
jako rozhodující (výlučnou a samostatnou) příčinu toho, že majetkové právo
dovolatelky spojené s držením akcií bylo uspokojeno právě (jen) částkou 1,- Kč
za jednu akcii, tj. 1.815.836,- Kč za 1.815.836 kusů akcií v jejím vlastnictví. Kvalifikoval-li proto odvolací soud rozhodnutí dovolatelky prodat akcie za
ujednaných podmínek jako okolnost vylučující (přerušující) vztah příčinnosti
mezi v žalobě tvrzenými okolnostmi (nesprávným úředním postupem a škodou
převyšující ujednanou kupní cenu akcií), představuje tento jeho závěr řešení
vycházející (a nikoliv odchylné, jak argumentuje dovolatelka) z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu. Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.). Námitky dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit
přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud
přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Pro
úplnost lze v tomto směru dodat, že námitkami směřujícími proti procesnímu
postupu soudu, který neprovedl účastníkem navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud
zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.),
není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést
všechny navržené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto,
že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak
takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz,
který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně
jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné
skutečnosti prokázány (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, či
ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010). Důvody, pro něž soudy nepovažovaly za nutné provést všechny dovolatelkou
navržené důkazy, shora formulovaným východiskům odpovídají. Soudy opřely své
rozhodnutí o závěry, jež učinění skutkových zjištění, které dovolatelka hodlala
prokazovat nabízenými (a neprovedenými) důkazy, nevyžadovaly. Jejich rozhodnutí
pak shodně nestojí na neunesení důkazního břemene dovolatelkou – argumentuje-li
odvolací soud tím, že dovolatelka neprokázala vznik škody, činí tak jen na
okraj, napadený rozsudek na uvedeném závěru nezávisí (pročež ani dovolacímu
soudu nepřísluší vyjadřovat se k míře hypotetičnosti východisek, na jejichž
podkladě dovolatelka vznik a výši škody konstruuje – tj. zejm. že „by mohla“,
nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu, prodat své akcie za
203.391.790,36 Kč, že nucený správce „by obdržel“, nebýt téhož, za podnik
34.200.000.000,- Kč a že tržní cena akcií „by se nesnížila“ ze 112,01 Kč/kus na
1,- Kč/kus). Z téhož důvodu nelze vadu řízení spatřovat ani v tom, že se soudy
nevypořádaly s otázkami formulovanými dovolatelkou nad rámec vymezeného
dovolacího důvodu (viz tři otázky shora), jakkoliv nastolenými již v průběhu
řízení před soudem prvního stupně. Řešení těchto otázek totiž nebylo pro
rozhodnutí obou soudů určující, pročež není místa, aby se k nim, jak
dovolatelka navrhuje, akademicky vyjadřoval rovněž dovolací soud. Jelikož dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém
jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů
řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá
zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až
§ 238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení
dovolatelkou nastolené otázky nespočívala a jinou otázku hmotného nebo
procesního práva dovolatelka ve vztahu k nim v dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.