30 Cdo 656/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobkyně E. T., právně zastoupené JUDr. Jiřím Holasem, advokátem
se sídlem Praha 1, Na příkopě 859/22, proti žalované České republice – Českému
úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem Praha 8, Pod sídlištěm 9/1800,
o zaplacení částky 485.166,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 70/2010, proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. srpna 2011, č.j. 19 Co 277/2011 – 140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 485.166,- Kč s příslušenstvím jako
náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která jí měla být způsobena porušením
povinnosti vydat rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí v zákonem stanovené 30-denní lhůtě. Žalobkyně tvrdila, že dne 5. 10. 2007 uzavřela, jako prodávající, se společností GRONT ČR s.r.o., jako
kupujícím, kupní smlouvu o prodeji nemovitostí v k.ú. R. a k.ú. H. se sjednanou
kupní cenu ve výši 110,006.700,- Kč, z níž mělo žalobkyni připadnout
53,353.249,- Kč. Tuto kupní cenu měl prodávající složit do notářské úschovy,
přičemž měla být žalobkyni vyplacena do pěti pracovních dnů po předložení
originální kupní smlouvy s razítkem Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu
potvrzujícím vklad vlastnického práva k pozemku v katastrálním území R. na
kupujícího a originálu výpisu z katastru nemovitostí potvrzujícího, že pozemek
v k. ú. R. je ve vlastnictví kupujícího. Dne 8. 10. 2007 uzavřela žalobkyně
jako budoucí kupující s CENTRAL GROUP, a.s., jako budoucím prodávajícím, tři
smlouvy o smlouvě budoucí kupní na nákup tří rodinných domů v H., ve smlouvách
byla sjednána pevná a konečná kupní cena, s výjimkou reagující na zákonnou
změnu daně z přidané hodnoty, kdy podle dodatků č. 1 k těmto smlouvám měla
stěžejní část kupní ceny uhradit do 31. 12. 2007. Kupní cenu hodlala uhradit z
prostředků získaných prodejem nemovitostí (pozemků) a domnívala se, že vklad
vlastnického práva ve prospěch GRONT ČR s.r.o. bude na základě návrhu ze dne 5. 10. 2007 proveden do 5. 11. 2007, ale žalovaná rozhodla o provedení vkladu až
dne 29. 11. 2007 a vklad byl proveden až dne 20. 12. 2007. Žalobkyně měla za
to, že zákonná lhůta byla překročena o více než tři týdny a v důsledku toho
nebyla žalobkyně schopná uhradit společnosti CENTRAL GROUP a.s. kupní cenu za
rodinné domy, na které se v té době vztahovala 5% DPH, neboť listiny potřebné
pro výplatu peněz z notářské úschovy získala až dne 2. 1. 2008 a finanční
prostředky obdržela dne 7. 1. 2008 a kupní cenu za rodinné domy uhradila dne
24. 1. 2008, kdy již výše DPH činila 9%. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č.j. 11 C 70/2010-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 485.166,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 22. 2. 2008 do
zaplacení (odst. I výroku) a dále zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z
žalované částky od 20. 2. do 21. 2. 2008 (odst. II výroku) a žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 57.852,- Kč, do tří dnů od
právní moci rozsudku, k rukám jejího právního zástupce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č.j. 19 Co 277/2011 –
140, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé,
tak že žalobu o zaplacení 485.166,- Kč s příslušenstvím zamítl.
Dále odvolací
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o návrhu
vkladu do katastru nemovitostí nebylo vydáno v zákonné třicetidenní lhůtě a že
zde došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak nesouhlasí se závěrem, že je
dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tím, že dovolatelka
zaplatila vyšší daň z přidané hodnoty. Odvolací soud uvedl, že do celkové délky
je třeba vzít v potaz nejen rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí,
ale i dobu nutnou k doručení rozhodnutí a lhůtu stanovenou na zápis změny do
katastru nemovitostí. Žalobkyně nemohla počítat, že bude moct plnit do 31. 12. 2007, natož do 7. 11. 2007 a to, že žalobkyně doufala v rychlé vyřízení je
nepřípadné. Skutečnost, že se žalobkyně zavázala bez ohledu na lhůty
katastrálního úřadu, lhůtu na vyzvednutí peněz z notářské úschovy a lhůty nutné
k provedení bankovních operací k plnění do 31. 12. 2007, nelze přičítat k tíži
žalované. A jelikož odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi
nesprávným úředním postupem a povinností žalované zaplatit vyšší daň z přidané
hodnoty, žalobu zamítl.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu
soudu (dále jen „dovolací soud“). Ve svém dovolání nesouhlasí s právním
názorem, že zde nebyla příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a
vznikem škody. Dovolatelka považuje toto rozhodnutí za nesprávné, odůvodnění je
podle ní nejasné a vystavěné na pouhých domněnkách než na základě právního
stavu. Dle dovolatelky odvolací soud zcela opomenul teorii adekvátnosti
příčinné souvislosti. Má za to, že termíny jsou v zákoně uvedené, aby byly
dodržovány, a nelze cestou spekulací a domněnek hledat vyvinění pro žalovanou,
ale naopak je třeba aplikovat teorii ochranného účelu. Dovolatelka proto
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu soudu. Žalovaná podala k dovolání vyjádření, ve kterém uvedla, že považuje rozsudek
odvolacího soudu za správný, když nebyly splněny podmínky pro vzniku
odpovědnosti státu za škodu a navrhnula, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání žalobkyně však není důvodné. Ustanovení § 13 zákona OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu
na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech
předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence
musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý
pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve Stanovisku Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 vydaném dne 13. dubna 2011 je
uvedeno, že „od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno
posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je
však nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné
moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve
stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup (např. § 180a odst. 4, §
191b odst. 4, § 191d odst. 4, § 193e odst. 2, § 200d odst. 3, § 200db, § 200u
odst. 1 o. s. ř., § 71 odst. 3 spr. ř., § 71 odst. 5 tr. ř.).
V těchto
případech pak samozřejmě platí zásada speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu
pro určitý úkon soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní se výše uvedená
obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení“. Na řízení o návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí se
vztahuje § 71 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle kterého je správní
orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od
zahájení řízení. Návrh na vklad vlastnického práva k pozemku byl podán dne 5. 10. 2007 a mělo o
něm být rozhodnuto do pondělí 5. 11. 2007, ale ve skutečnosti bylo rozhodnuto o
povolení vlastnického práva až dne 29. 11. 2007. Jelikož je v tomto konkrétním
případě stanovená zákonná lhůta k vydání rozhodnutí, která zcela zřejmě nebyla
dodržena, je třeba nahlížet na takové jednání správního orgánu jako na
nesprávný úřední postup. Zbývá tedy posoudit, zda zde vznikla škoda a zda lze dovodit příčinnou
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Škoda v tomto případě spočívá ve ztrátě majetku žalobkyně v celkové výši
485.166,- Kč s příslušenstvím, které musela vynaložit na zaplacení vyšší daně z
přidané hodnoty. Dovolatelka se ve svém dovolání namítá, že odvolací soud věc neposuzoval podle
teorie adekvátní příčinné souvislosti. Jak již bylo judikováno, tak podle
teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí
prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non)
– srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní
soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti
rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny
stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o
příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují
právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto
kritérií na konkrétní případ.“ ….(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3441/2012). O vztah příčinné souvislosti se tak jedná, vznikla-li škoda následkem
nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li nesprávný úřední postup a škoda ve
vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt takového
postupu, ke škodě by nedošlo, tedy by nedošlo k ve vzniku škody (tj. snížení
majetku dovolatelky) v částce 485.266,- Kč, jenž představuje rozdíl v dani z
přidané hodnoty, kterou musela dovolatelka zaplatit.
Z hlediska příčinné souvislosti proto bylo v dané věci významné, zda bylo
reálné a bylo by možno při obvyklém chodu událostí očekávat, že dovolatelka
bude schopna uhradit své závazky do konce roku 2007 (aby zaplatila daň z
přidané hodnoty ve výši platné pro rok 2007), kdyby žalovaná dodržela lhůtu pro
vydání rozhodnutí a nedošlo by tak k nesprávnému úřednímu postupu, tj. zda
tento nesprávný úřední postup byl podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se
dovolatelce vznikla škoda. Vklad vlastnického práva k pozemku byl podán dne 5. 10. 2007 a podle zákonem
stanovené lhůty mělo být o věci rozhodnuto do pondělí 5. 11. 2007. Doručování
účastníkům trvalo ve skutečnosti 13 dnů, takže lze mít za to, že 19. 11. 2007
bylo účastníkům řízení rozhodnutí doručeno a od následujícího dne, tj. 20. 11. 2007 by měla žalovaná lhůtu 30 dní na vyznačení změn v katastru nemovitostí
podle § 51 katastrální vyhlášky č. 26/2007. Tyto změny by byla žalovaná povinna
vyznačit do 20. 12. 2007. Dne 21. 12. 2007 mohla dovolatelka vyzvednout u
žalované dokumenty vymezené ve smlouvě (výpis z katastru nemovitostí a originál
vlastnických smluv s razítky katastrálního úřadu), které by předala notářce za
účelem uvolnění peněz z notářské úschovy. Notářka měla lhůtu 5-ti pracovních
dnů na uvolnění peněz z notářské úschovy, vzhledem ke dnům pracovního volna, by
žalovaná finanční prostředky obdržela až dne 3. ledna 2008. I ze samotné žaloby
dovolatelky vyplývá, že by bylo potřeba zadat platební příkazy nejpozději dne
27. 12. 2007 dopoledne, tak aby mohla uhradit kupní cenu, včetně původní sazby
daně z přidané hodnoty do 31. 12. 2007. Je zřejmé, že i kdyby byly dodrženy všechny zákonné lhůty, tak i za obvyklého
chodu věcí, by dovolatelka nebyla schopná dodržet lhůtu, ke které se sama
zavázala a nemohla tak včas uhradit kupní cenu do konce roku; lze tedy
konstatovat, s ohledem na okolnosti případu, že příčinou vzniku škody byla jiná
skutečnost než nesprávný úřední postup spočívající ve vydání rozhodnutí po
zákonem stanovené lhůtě, a proto odpovědnost žalované za škodu nenastává. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř. a § 142 odst. 1
o. s. ř., kdy dovolatelce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů
řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu