26 Cdo 2317/2024-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Prahy 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, IČO 00063703, proti žalované J. S., zastoupené Mgr. Vojtěchem Bienkem, advokátem se sídlem v Praze, Francouzská 299/98, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 119/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 55 Co 57/2024-105, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2023, č. j. 7 C 119/2021-72, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 55 Co 57/2024-105, se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Žalovaná napadla oba rozsudky dovoláním.
3. Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil, neboť dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelkou zpochybněné otázky (otázky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zjevného zneužití práva) odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
5. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
6. Při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobkyně, domáhající se vyklizení bytu, s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), resp. zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.), odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobkyně i dovolatelky, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatelka svým věkem, příjmem a zdravotním stavem. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu po více než 4 roky) podle § 2 odst. 3, resp. § 8 o. z., neboť sociální a zdravotní problémy dovolatelky nelze řešit na úkor žalobkyně (užíváním jejího nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu). Přihlédl také ke skutečnosti, že sjednanou dobu nájmu žalobkyně neprodloužila z důvodu opakovaného porušování domovního řádu žalovanou, na něž byla žalobkyní upozorňována, a vzhledem k neustálým konfliktům žalované se spoluobyvateli domu, který je zařízením pro seniory se společnými prostorami, v nichž jsou oprávněné nároky na chování neporušující práva a pohodu jejich uživatelů. Rovněž připomněl, že nabízené náhradní bydlení žalovaná odmítla.
7. Závěr odvolacího soudu přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřený.
8. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („ve všech výrocích“). Napadá-li dovolatelka tedy rovněž výrok o nákladech odvolacího řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu