26 Cdo 233/2021-130 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce L. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem Praha 2, Záhřebská 577/33, proti žalované obci Lichoceves, se sídlem Lichoceves 20, zastoupené JUDr. Janem Braborcem, advokátem se sídlem Kladno, Litevská 2571, o určení práva nájmu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 124/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 23 Co 32/2020-98, o návrhu žalované na opravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, č. j. 26 Cdo 233/2021-121, takto:
Návrh žalované na opravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, č. j. 26 Cdo 233/2021-121, se zamítá.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. března 2021, č. j. 26 Cdo 233/2021-121, odmítl dovolání žalobce a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč. Podáním ze dne 5. května 2021 žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud opravil zjevnou nesprávnost citovaného usnesení ve výroku o nákladech řízení. Podle jejího názoru jejich správná výše činí 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“/), dále 300,- Kč jako náhrada hotových výdajů a konečně také částka odpovídající dani z přidané hodnoty, jelikož její zástupce je jejím plátcem.
Podle § 164 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Nejvyšší soud neshledal návrh na opravu nákladového výroku dotčeného usnesení důvodným. Svým podáním totiž žalovaná ve skutečnosti sleduje přezkum jeho věcné správnosti v nákladovém výroku; její výtky tudíž nelze podřadit pod kategorii chyb v psaní a v počtech či jiných zjevných nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí. Postup podle § 164 o. s. ř. proto nepřipadá v úvahu, jelikož změna obsahu rozhodnutí tímto způsobem proveditelná není (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2551/2007, z 16.
prosince 2014, sp. zn. 28 Cdo 2350/2013, či ze 7. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 1548/2016). Nad rámec řečeného však Nejvyšší soud výjimečně dodává, že námitky žalované ani nejsou opodstatněné. Žalobou uplatněný nárok je totiž z hlediska nákladového podřaditelný pod speciální ustanovení § 9 odst. 3 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.; postup podle § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. nebyl tudíž na místě. Ke dni rozhodování Nejvyššího soudu se pak ve spisu nenacházelo ani potvrzení, že zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty; proto mu náhrada za ni nemohla být přiznána.
S ohledem na výše uvedené byl návrh žalované na opravu dotčeného usnesení zamítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu
26 Cdo
2193/2015), a pro ně ani závazný. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že dovolatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pro úplnost pak zbývá dodat, že uvedly-li oba soudy argumenty týkající se věcného posouzení, pak tak učinily toliko pro úplnost (navíc), tedy nad rámec důvodu vedoucího k zamítnutí žaloby, a spíše pro dokreslení či vysvětlení nepřehledné situace dovolateli.
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu