28 Cdo 2350/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce Ing. J. H., P., zastoupeného Mgr. Terezou Královou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Vinohradská 45, proti žalovaným: 1) M. B., P., 2) P. L., P.,
a 3) J. L., S., žalovaným 1) a 3) zastoupeným JUDr. Zorkou Černohorskou,
advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, o zaplacení částky 861.125,01
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 314/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j.
72 Co 291/2012-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 7 C 314/2008-189
(ve znění opravného usnesení ze dne 18. ledna 2012, č. j. 7 C 314/2008-220), v
odvoláním napadeném výroku II, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v části,
kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení částky 287.041,67 Kč a po
žalovaném 3) zaplacení částky 278.041,67 Kč (výrok I). Současně bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení (výroky II a III
rozsudku odvolacího soudu).
Předmětem řízení je žalobcem uplatněné právo na náhradu za zhodnocení
nemovitostí – označené hospodářské usedlosti v S., patřící do podílového
spoluvlastnictví žalovaných. Vycházeje ze zjištění, že smlouvu o nájmu
předmětných nemovitostí uzavírala s žalobcem (coby nájemcem) dne 28. 2. 2006
toliko M. L. (babička žalovaných), jež nebyla většinovou spoluvlastnicí
nemovitostí, bez vědomí a souhlasu ostatních podílových spoluvlastníků,
dovodil, že takto uzavřená smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „obč. zák.“). Žalobcem uplatněné právo pak kvalifikoval jako právo na
vydání bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu; § 451 odst. 2 obč. zák.). Přitom vzal za prokázané, že ke zhodnocení
nemovitostí žalovaných došlo pracemi dokončenými před 9. 11. 2007 (vyjma opravy
nefunkční kanalizace, posouzené jako běžná údržba věci, jež nevedla ke zvýšení
hodnoty nemovitostí) a že nárok na náhradu zhodnocení nemovitostí (vydání
bezdůvodného obohacení) uplatnil žalobce u soudu až dne 9. 11. 2009, tedy po
uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst.1 obč. zák. S
ohledem na žalovanými 1/ a 3/ vznesenou námitku promlčení – uzavírají soudy
nižších stupňů – tak nelze žalobci uplatněné právo přiznat (§ 100 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
důvodů odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(ve znění účinném do 31. 12. 2012), pokládaje za nesprávné zejména řešení
otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve
zhodnocení majetku jiného. Namítal, právo u soudu uplatnil již žalobou došlou
soudu dne 7. 7. 2008, že v dalším řízení žalobu změnil toliko „co do
specifikace jednotlivých prací a termínu provedení, nicméně co do základu nárok
uplatněný žalobou zůstal stejný, neboť žádá náhradu těch prací, jimiž zhodnotil
nemovitost žalovaných“. Dovozuje, že počátek promlčecí doby je spojen až s
okamžikem, kdy jako nájemce přestal nemovitosti užívat a kdy došlo ke skončení
nájmu (květen 2008). V této souvislosti se dovolává též ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. a klade otázku, zda „postup podle § 107 odst.1, 2 obč. zák.“ není v
rozporu s dobrými mravy. Přitom zpochybňuje též závěr soudů nižších stupňů o
neplatnosti nájemních smluv, které uzavřel s M. L., kdy argumentuje tím, že
smlouvy pronajímatelka uzavírala se souhlasem žalovaného 2); polemizuje též se
závěrem o nemožnosti plnění, namítaje, že přenechání nemovitostí do užívání
jiné osoby (T. K.) nebylo prokázáno. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a
věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé a nejde o situaci uvedenou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
K dovolatelem označené otázce (ne)platnosti nájemní smlouvy, jež byla
uzavřena spoluvlastnicí, které nenáležel většinový spoluvlastnický podíl, lze z
ustálené judikatury dovolacího soudu odkázat nejenom na rozsudek ze dne 15. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005 (citovaný již soudy nižších stupňů),
ale jde-li o samotné vymezení pojmu hospodaření se společnou věcí ve smyslu §
139 odst. 2 obč. zák. již na rozsudek ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon
374/97, uveřejněný pod č. 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
např. rozsudek ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98, rozsudek ze dne
30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, nebo rozsudek ze dne 1. února 2005,
sp. zn. 26 Cdo 436/2004 (spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu
dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Od této ustálené rozhodovací
praxe se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil. Otázka, zda
nemovitosti byly dříve přenechány do užívání jiné osobě (a zda je žalobcem
uzavřená nájemní smlouva případně neplatná i z dalšího důvodu), na přijatých
závěrech již nic nezmění (její řešení se v poměrech dovolatele neprojeví). Napadá-li dovolatel dalšími námitkami závěry odvolacího soudu o tom, že smlouvu
o nájmu nemovitostí uzavřel se spoluvlastnicí M. L. bez souhlasu ostatních
podílových spoluvlastníků a bez projednání s nimi, napadá tím skutkové závěry
odvolacího soudu coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není
otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a které
lze za stanovených podmínek zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech,
je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. –
přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového
stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 zde dovolateli k dispozici není (srov. též § 237 odst. 3 část věty za
středníkem o. s. ř.). Je-li pak mezi stranami vzniklý závazkový vztah kvalifikován jako vztah z
bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), je vyloučeno, aby na práva a
povinnosti účastníků byla aplikována ustanovení zákona o smlouvě nájemní, mezi
nimi též dovolaletem výslovně zmiňované ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo
861/2001, uveřejněný pod č. 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 372/2001; usnesení ze dne
24. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 2381/2007, nebo usnesení ze dne 7. ledna 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2651/2008). V takovém případě se i promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení řídí ustanovením § 107 obč.
zák., jež stanoví dvojí,
kombinovanou promlčecí dobu, a tu subjektivní (§ 107 odst. 1) a objektivní (§
107 odst. 2). Přitom i dovolatelem nastolenou otázku, zda žalobce (věřitel) – jenž za řízení
změnil žalobu – uplatnil právo u soudu v promlčecí době (a zda tedy došlo ke
stavení promlčecí doby; § 112 obč. zák.) je odvolacím soudem vyřešena v
souladu s doktrínou (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 695) i ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 16. července
2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011), podle níž hmotněprávní účinky změněného návrhu
(§ 95 odst. 1 o. s. ř.) nastávají dnem, kdy soudu došla písemná změna návrhu. Běh promlčecích lhůt se ohledně takto uplatněných práv staví tímto dnem a
nikoli dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo
rozhodnuto o připuštění změny. O změnu žaloby je přitom i v případě, že žalobce
sice nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na
základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v
původní žalobě (srov. již odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takovou situaci jde i ve věci nyní
posuzované, kdy při jednání před soudem prvního stupně, jež se konalo dne 9. listopadu 2009, žalobce začal nárok odvozovat od jiných skutkových tvrzení
(skutku), odlišných od skutkového vylíčení věci, jež provedl v původní žalobě
(později jím řádně doplněné) a změně návrhu soud prvního stupně rozhodl
usnesením dne 7. června 2010. Toliko o dolíčení skutkového děje ve vztahu k
nároku uplatněnému již původní žalobou zde tedy evidentně nejde. Přípustnost dovolání v dané věci nezakládají ani námitky dovolatele, že „postup
podle ust. § 107 odst. 1, 2 obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy“ (tedy že
odvolací soud neposoudil žalovanými vznesenou námitku promlčení jako výkon
práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Předně
na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá a není ani nesprávným
právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v
řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998,
sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998,
sešit 21, poř. č. 152). Přitom podle konstantní judikatury dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo
rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem
59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) „dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení“. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že všechny
relevantní skutkové okolnosti, za nichž byly uzavřeny nájemní smlouvy bez
rozhodnutí většiny spoluvlastníků (z nichž bylo lze usoudit na neplatnost
smlouvy), byly žalobci dobře známy a že tedy právo mohl u soudu uplatnit včas,
před uplynutím promlčecí doby (nikoliv až za řízení změnou žaloby dne 9. listopadu 2009). Nelze tudíž uzavřít, že by žalobce uplynutí promlčecí doby
nezavinil a že vznesená námitka je výrazem zneužití práva, v situaci, kdy se jí
žalovaní 1/ a 3/ brání uspokojení nároku na náhradu zhodnocení nemovitostí, jež
– jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – bylo realizováno bez
souhlasu a vědomí většiny spoluvlastníků. (Uvedený skutkový závěr – jak výše
vysvětleno – k dovolacímu přezkumu otevřen není). Z uvedeného pak vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – z pohledu
dovolatelem uplatněného (v dovolání konkretizovaného) dovolacího důvodu – není
rozhodnutím, která má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným 1/ a 3/, kteří by jinak na jejich náhradu měli
zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.