30 Cdo 2381/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. B.,
2) M. H., 3) T. L., a 4) J. L., všem zastoupeným advokátem, o zaplacení
2,500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C
254/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 30. listopadu 2006, č. j. 19 Co 143/2006 - 91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal vzájemnou žalobou uplatněnou do protokolu při
ústním jednání dne 18. 2. 2004 v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí pod sp. zn. 10 C 113/2002, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit
mu částku 2,500.000,- Kč s odůvodněním, že v období let 1992 až 1999 provedl
stavební práce (technické zhodnocení) na jejich nemovitostech - domech čp. 23,
24 a 25 v Ú., v nichž měl pronajaty nebytové prostory. Ačkoliv nájemní poměr
skončil ke dni 31. 5. 1999, zaplatili mu žalovaní za tyto stavební úpravy jen
nepatrnou část.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté, co usnesením ze dne 18. 2. 2004, sp. zn.
10 C 113/2002, vyloučil tento vzájemný návrh žalovaného k samostatnému
projednání, rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č. j. 10 C 254/2004 - 54, žalobu
zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že původní pronajímatelky (právní
předchůdkyně žalovaných) v dohodě ze dne 21. 9. 1992 (jako čtvrtého dodatku
ke smlouvě o nájmu nebytových prostor) souhlasily s tím, že stavební úpravy,
které žalobcem budou na předmětných nemovitostech provedeny, mu budou zaplaceny
do 31. 7. 2002, že podle technického zhodnocení vypracovaného žalobcem za roky
1992, 1993 a 1994 činily náklady na stavební práce 5,532.027,- Kč, že dohodou
ze dne
16. 12. 1994 uznali žalovaní svoji povinnost zaplatit žalobci částku
1,172.273,- Kč jako náhradu za náklady, které vynaložil na stavební opravy a
údržbu pronajatých nemovitostí ke dni 31. 12. 1994, a žalobce uznal svůj
závazek zaplatit žalovaným částku 620.328,- Kč jako dlužné nájemné k tomuto
dni. V této dohodě účastníci rovněž ujednali, že žalobce bude provádět stavební
úpravy jen po předchozím souhlasu pronajímatelů a že jejich vzájemné nároky
vyplývající z nájemních smluv jsou vyřešeny ke dni 31. 12. 1994; zápisem z
jednání účastníků ze dne 31. 3. 1999 žalobce potvrdil, že byl splněn závazek
pronajímatelů z dohody ze dne 16. 12. 1994, že nájemní vztah končí ke dni 31.
3. 1999, a dále bylo dohodnuto, že „závazky považují účastníci za konečné a
úplné vypořádání vzájemných práv a povinností, nároků a závazků ke dni ukončení
nájemního vztahu (31. 3. 1999). Dále bylo zjištěno, že dne 31. 5. 1999 uzavřel
jeden ze žalovaných se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě čp.
23 a čp. 24 v Ú. (konkrétně kavárny a herny), přičemž nájem byl sjednán na dobu
určitou do 31. 5. 2003 s tím, že žalobce je oprávněn provádět stavební úpravy
jen na základě písemného souhlasu pronajímatele. Ze spisu Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí sp. zn. 10 C 113/2002 pak bylo prokázáno, že žalobce vyklidil v
rámci nařízené exekuce zbývající nebytové prostory k datu 17. 4. 2001. Soud
prvního stupně považoval žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za
neopodstatněnou, neboť přisvědčil vznesené námitce žalovaných, že tento nárok
je promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.), když žalobce již v žalobě ze dne 18. 2.
2004 uvedl, že zhodnocení nemovitostí žalovaných prováděl od roku 1992 do roku
1999. Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 31. 5. 1999 je přitom právně
irelevantní, neboť žalobce se již před tím se žalovanými dohodl, že nájemní
vztah skončí ke dni 31. 3. 1999, kromě toho tato smlouva byla podepsána jen
jedním ze spoluvlastníků, a též bylo v řízení zjištěno, že žalobce nebytové
prostory vyklidil ke dni 17. 4. 2001.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2006,
č. j. 19 Co 143/2006 - 91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění okresního soudu a po doplnění řízení listinnými důkazy (§ 213 o. s. ř.) dovodil, že žalobce v řízení neprokázal, že by smlouvám o nájmu nebytových
prostor uzavřeným s právními předchůdkyněmi žalovaných v letech 1992 a 1993
předcházel souhlas příslušného orgánu, přičemž ze smluv ze dne 1. 4. 1992, ze
dne 21. 4. 1992 a ze dne 9. 9. 1992 vyplývá, že takovýto souhlas ani dán
nebyl, neboť se v nich žalobce zavázal, že si zajistí potřebné souhlasy
veřejnoprávních orgánů sám. Z provedených důkazů též vyplývá, že Městský úřad v
Ústí nad Orlicí udělil souhlas s nájemními smlouvami (v nichž byl uveden i účel
nájmu) podle 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění do 31. 12. 2002, až rozhodnutím ze dne 1. 6. 1999, přičemž po
tomto datu žádné nájemní smlouvy mezi účastníky již uzavřeny nebyly, resp. nebylo tvrzeno ani prokázáno jejich uzavření. Smlouvy uzavřené před tímto datem
jsou proto absolutně neplatné podle § 3 odst. 4 cit. zákona, z čehož vyplývá,
že žalobci nemohl vzniknout nárok na úhradu nákladů vynaložených se souhlasem
žalovaných na „opravy“ předmětu nájmu ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák., když
základním předpokladem pro vznik takového nároku je existence platné nájemní
smlouvy o nájmu nebytových prostor (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2003, jakož i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004 pod č. 83). Dále
krajský soud dovodil, že plnily-li si smluvní strany podle takové smlouvy,
ačkoliv posléze byla posouzena jako absolutně neplatný právní úkon, je podle §
457 obč. zák. každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal,
přičemž kromě jiného sem spadá i nárok na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého tím, že nájemce vynaložil náklady na opravy předmětu nájmu. Výši
takového vzniklého bezdůvodného obohacení ovšem nelze ztotožnit s výší
vynaložených nákladů, nýbrž je nutné ji určit jako rozdíl mezi hodnotou věci
před a po provedení oprav (viz např. R 26/1975 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003). Proto je pro posouzení, zda se
žalobci podařilo osvědčit (co do základu a výše) existenci splatné pohledávky
vůči žalovaným, nevýznamné, zda žalovaní (dlužníci) nárok na vynaložení nákladů
uznali či nikoliv, když vzhledem k neplatnosti smluv takový nárok žalobci
nevznikl. Na promlčení práva (nároku) se proto v daném případě vztahuje úprava
podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť se jedná o bezdůvodné obohacení
vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Jestliže
v řízení bylo prokázáno, že žalobce v rámci exekučního řízení vyklidil i
zbývající nebytové prostory k datu 17. 4.
2001, je správný závěr soudu prvního
stupně o promlčení nároku žalobce, který u soudu uplatnil až žalobou ze dne 18. 2. 2004. Na danou věc se podle odvolacího soudu nevztahuje ustanovení § 107
odst. 3 obč. zák. vylučující jednostranné uplatnění námitky promlčení, neboť
žalobcem tvrzená plnění byla uskutečněna jako jednostranné konání, a proto
námitku promlčení bylo možno uplatnit jednostranně (viz R 3/86).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného
v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v řízení nebyl proveden žádný
důkaz, jímž by bylo prokázáno, že nájemní smlouvy byly uzavřeny bez předchozího
souhlasu veřejnoprávních orgánů a že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že
takovýto souhlas udělen byl, což by mohl prokázat listinnými důkazy. V tomto
smyslu však soudem prvního stupně nebyl náležitě poučen podle § 118a o. s. ř. a
odvolací soud toto pochybení nenapravil. Má za to, že vyslovil-li odvolací
soud názor, že nájemní smlouvy jsou neplatné z důvodu chybějících souhlasů
veřejnoprávních orgánů až při vyhlášení rozsudku, zkrátil jej tímto postupem na
jeho právech, neboť mu znemožnil bránit se řádným opravným prostředkem. Za
otázku zásadního právního významu považuje posouzení, „zda nárok na zaplacení
provedených změn na pronajaté věci na základě neplatné nájemní smlouvy je
nárokem vyplývajícím z této neplatné smlouvy či je to jednostranné konání
nájemce z neplatné nájemní smlouvy, a zda se pro případ promlčení bude
postupovat podle § 107 odst. 3 obč. zák. nebo podle § 107 odst. 1 a 2 obč.
zák.“, neboť nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho nárok je promlčen a
že na danou věc nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák. Poukazuje na to, že
mezi účastníky probíhá již od roku 1999 řada soudních sporů vyplývajících z
nájemních smluv mezi nimi uzavřených a že teprve v tomto řízení byly smlouvy
posouzeny jako neplatné. Do té doby měl žalobce za to, že platí nájemní smlouvy
i dodatky k nim, přičemž do vyhlášení napadeného rozsudku byl v dobré víře, že
svůj nárok uplatnil u soudu včas, neboť měl za to, že jej mohl vymáhat až dne
1. 8. 2002, když podle posledního dodatku se žalovaní zavázali zaplatit
provedené změny na nemovitostech při ukončení nájmu dne 31. 7. 2002. Dále
dovolatel vyslovuje názor, že v jeho případě jde o nárok podle § 667 a násl.
obč. zák., neboť vyplývá z uzavřené nájemní smlouvy. Je pak právní otázkou, zda
„posouzení nájemních smluv jako neplatných právních úkonů má vliv na dohodu
pronajímatele a nájemce, týkající se souhlasu s provedenými změnami na věci a
dohodou o způsobu jejich zaplacení“. V případě, že by tento nárok nebyl
součástí nájemního vztahu, měl by být posouzen podle ustanovení o smlouvě o
dílo, neboť mezi účastníky byl dohodnut přesný rozsah a popis změn a taktéž
cena, kterou měl dostat. Dále dovolatel uvedl, že podle jeho názoru jednali
žalovaní v rozporu s dobrými mravy, když vznesli námitku promlčení uplatněného
nároku, a že Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc
byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po
přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že
dovolání není v dané věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci
nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem
zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního názoru, že na promlčení
žalobcem uplatněného nároku se v dané věci vztahuje úprava podle § 107 odst. 1
a 2 obč. zák., neboť z jeho strany se jednalo o plnění bez právního důvodu
ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., když v řízení neprokázal, že by smlouvám o
nájmu nebytových prostor uzavřeným s právními předchůdkyněmi žalovaných v
letech 1992 a 1993 předcházel souhlas příslušného orgánu, resp. ze smluv ze
dne 1. 4. 1992, ze dne 21. 4. 1992 a ze dne 9. 9. 1992 vyplývá, že takovýto
souhlas ani dán nebyl (tento skutkový závěr není předmětem dovolacího řízení),
takže tyto smlouvy jsou podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ve znění do 31. 12. 2002, neplatné, přičemž
Městský úřad v Ú. udělil souhlas s nájemními smlouvami podle tohoto ustanovení
až rozhodnutím ze dne 1. 6. 1999, a po tomto datu žádné nájemní smlouvy mezi
účastníky již uzavřeny nebyly, resp. nebylo tvrzeno ani prokázáno jejich
uzavření.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.).
Podle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení
jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Pokud marně uplynula aspoň jedna z dob uvedených v § 107 odst. 1 a odst. 2
obč. zák. a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Odvolacímu soudu nelze v posuzovaném případě vytýkat nesprávné právní posouzení
věci, jestliže dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněného nároku byla
žalovanými vznesena důvodně. Uplatnil-li totiž žalobce tento nárok u soudu dne
18. 2. 2004, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle
§ 107 odst. 1 obč. zák. (i tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst.
2 obč. zák.), neboť náklady na změnu nemovitostí žalovaných vynaložil podle
jeho vlastního tvrzení v letech 1992 až 1999.
Použití § 107 odst. 3 obč. zák. v posuzovaném případě je vyloučeno, neboť podle
jeho výslovného znění i podle ustálené judikatury soudů lze toto ustanovení
o promlčení povinnosti vrátit si vzájemná plnění aplikovat pouze v případech, v
nichž na jedné straně stojí právo vlastnické oproti jinému právu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo
885/2003).
Protože vzhledem k neplatnosti nájemních smluv uzavřených žalobcem v
letech 1992 a 1993 podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění do 31. 12. 2002, neumožňovalo odvolacímu soudu
posoudit uplatněný nárok podle § 667 obč. zák. jako nárok nájemce vůči
pronajímatelům (žalovaným)
na náhradu nákladů vynaložených se souhlasem pronajímatele na pronajaté
nebytové prostory, nelze na žalovanými vznesenou námitku promlčení nároku
uplatněného žalobou aplikovat ustanovení § 101 obč. zák. o obecné tříleté
promlčecí době. Základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení totiž je
existence platné smlouvy o nájmu nebytových prostor, která splňuje všechny
předpoklady vyžadované zákonem č. 116/1990 Sb. k datu uzavření této smlouvy
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004,
event. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod R 14/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, na něž poukázal již odvolací soud). Za nesprávnou z
uvedených důvodů je nutno považovat též námitku žalobce, že „měl za to, že
nárok mohl vymáhat až dne 1. 8. 2002, když podle posledního dodatku se žalovaní
zavázali zaplatit provedené změny na nemovitostech při ukončení nájmu dne 31.
7. 2002“, neboť vzhledem k neplatnosti nájemních smluv, včetně dodatků, takový
nárok žalobci nevznikl.
Rovněž námitka dovolatele, že „v případě, že by jeho nárok nebyl součástí
nájemního vztahu, měl by být posouzen podle ustanovení o smlouvě o dílo, když
mezi účastníky byl dohodnut přesný rozsah a popis změn a taktéž cena, kterou
měl dostat“, není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit, neboť existenci takové smlouvy žalobce v řízení netvrdil ani
neprokázal a uplatněný nárok
na zaplacení částky 2,500.000,- Kč odůvodnil skutkovým tvrzením, že tuto částku
vynaložil se souhlasem žalovaných na stavební práce (technické zhodnocení) na
jejich nemovitostech, v nichž měl pronajaty nebytové prostory. Rovněž podle
obsahu uzavřených smluv se nejedná o smlouvy o dílo, nýbrž o smlouvy o nájmu
nebytových prostor v označených nemovitostech.
Pokud pak dovolatel namítá, že „žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy,
když vznesli námitku promlčení uplatněného nároku“, je třeba uvést, že na
řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, a již proto tato námitka
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
nehledě na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon
práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního
právního významu s obecným dosahem
pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.
zn.
26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1491/2003, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, ze dne 29. 7. 2002, sp.
zn.
33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1/2007, pod C 4484/2007).
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle § 243b
odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat namítanými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], či námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v
provedením dokazování, neboť tyto dovolací důvody lze uplatnit jen v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu