28 Cdo 2651/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému B.D. M. 375, d., zastoupenému advokátem, o 2.140.800,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 5/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2007, č. j. 64 Co
113/2007-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2007, č. j. 64 Co 113/2007-105,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 1. 2006, č. j. 33 C
5/2004-71, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2006, č. j. 33 C
5/2004-79, jímž obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 2.148.800,- Kč
za zhodnocení pronajatých nebytových prostor v domě č. p. 375 v k.ú. V. a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovaný je vlastníkem domu, v němž žalobce
užíval na základě nájemní smlouvy ze dne 28. 1. 1998 (nahrazující nájemní
smlouvu ze dne 1. 9. 1997), uzavřené s právním předchůdcem žalovaného, nebytové
prostory označené jako spisovna, archiv a sklad, avšak v daném období až do
„rekolaudace“, provedené v roce 2001, kolaudované jako prádelna a sušárna. Tyto
prostory žalobce v období do února 1998 zrekonstruoval. Nájemní smlouvy
posoudil shodně se soudem prvního stupně jako absolutně neplatné ve smyslu ust.
§ 39 obč. zák., neboť byly uzavřeny v rozporu s ust. § 3 zák. č. 116/1990 Sb.,
ve znění účinném v době uzavření smlouvy, když byly předmětné prostory
pronajímány v rozporu s kolaudačním stavem. Rovněž neshledal důvodnou aplikaci
ust. § 104 odst. 1 stavebního zákona, přičemž zdůraznil obsah rozhodnutí
Obvodního úřadu městské části P. 6 ze dne 5. 9. 2000, jímž byla povolena změna
ve způsobu užívání nebytových prostor, kolaudovaných jako prádelna a sušárna,
na kancelář a archiv, navíc dodal, že příslušné rozhodnutí je veřejnou listinou
osvědčující pravdivost údajů v ní uvedených, a současně správním aktem, jehož
věcnou správnost soud není oprávněn mimo rámec správního řízení zkoumat.
Ztotožnil se i závěrem soudu prvního stupně o promlčení práva žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému v souvislosti se zhodnocením
předmětných nebytových prostor žalobcem, neboť v den podání žaloby, tj. 26. 6.
2003, již marně uplynuly subjektivní dvouletá
i objektivní tříletá promlčecí doba podle ust. § 107 obč. zák. Vzhledem k
promlčení nároku neshledal potřebné zkoumat pasivní legitimaci žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je § 241a
odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. i § 241a odst. 3 o. s. ř., když vytýká soudům
obou stupňů řadu pochybení uplatňovaných již v odvolání, a to především, že
nezohlednily jím předložené důkazy a s tím související argumentaci, že nebylo
spolehlivě prokázáno stavební určení předmětných nebytových prostor, neboť
mohlo jít o prádelnu a sušárnu průmyslovou či blokovou, které mají každá jiný
statut, bylo je však možné užívat jako sklady a provozní místnosti, a tak byly
i po zániku blokové prádelny pronajímány. Chybně tedy soudy zohlednily
dodatečné kolaudační rozhodnutí, které bylo pouze potvrzením stavu z roku 1997,
a proto nepostupovaly podle ustanovení § 104 stavebního zákona. Podle
dovolatele strany nájemní smlouvy byly srozuměny s tím, že účelem nájmu je
užívání prostor až po provedení stavebních změn, tedy po dokončení
rekonstrukce. Po uzavření nové smlouvy o nájmu již dovolatel užíval nebytové
prostory ke smluvenému účelu s tím, že účinnost tohoto ujednání byla odložena
do doby předpokládané podle § 85 odst. 1 stavebního zákona. Dále namítá, že se
soudy nezabývaly ani možnou ústně uzavřenou nájemní smlouvou na předmětné
prostory coby příslušenství domu. Dovolatel poukazuje v dovolání na to, že
nalézací soud se měl nejdříve zabývat otázkou, zda byl nájemcem užívaných
prostor ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. V další části dovolání brojí proti
závěru odvolacího soudu o promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného
obohacení, když namítá, že námitka promlčení v jeho případě odporuje dobrým
mravům. Závěrem konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti a je příkladem přepjatého formalismu, což
prokládá citací nálezů Ústavního soudu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty proti námitkám dovolatele
a navrhuje zamítnutí dovolání, neboť ho považuje za nepřípustné i nedůvodné,
když v podstatě celý obsah dovolání tvoří polemika žalobce se skutkovými
závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů a nebyla řešena žádná otázka
zásadního významu, která by založila přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;
způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005).
Zpochybňuje-li dovolatel právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy
o nájmu nebytových prostor námitkami, že soudy obou stupňů nezohlednily jím
předložené důkazy a s tím související argumentaci, že nebylo spolehlivě
prokázáno stavební určení předmětných nebytových prostor, a že naopak přihlédly
k dodatečnému kolaudačnímu rozhodnutí, ačkoliv bylo pouze potvrzením stavu z
roku 1997,
a v důsledku toho nepostupovaly podle ustanovení § 104 stavebního zákona,
nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci soudy obou stupňů rozhodující. Naplňuje jimi dovolací
důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Na zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní nelze usuzovat ani z
námitky dovolatele, že se soudy nezabývaly možnou ústně uzavřenou nájemní
smlouvou na předmětné prostory coby příslušenství domu. Touto námitkou vůči
postupu odvolacího soudu dovolatel vytýká vadu řízení podřaditelnou dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však za situace, kdy je
přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze. Nadto
dovolací soud namítanou vadu řízení neshledává, když z odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování vyšel
ze skutkového zjištění soudu prvního stupně o existenci písemné smlouvy o nájmu
nebytových prostor ze dne 28. 1. 1998 (nahrazující písemnou nájemní smlouvu ze
dne 1. 9. 1997) uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, přičemž tato skutečnost
byla mezi žalobcem a žalovaným nesporná. Navíc ani existence ústní nájemní
smlouvy nebyla v nalézacím řízení tvrzena.
Dovolání je však rovněž odůvodněno námitkami směřujícími proti právnímu
posouzení věci odvolacím soudem. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je
dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím
důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, ač
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatel předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, zda uplatnění námitky
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému v
souvislosti se zhodnocením předmětných nebytových prostor žalobcem, je v daném
případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dobrým mravům
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným
a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2221, sešit
27, ročník 2004). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Jelikož však úvaha
soudu, zda lze konkrétní výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy,
jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické
tendence, se odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného
případu, jež lze jen obtížně zobecnit, není řešení této otázky způsobilé
založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť pro soudní praxi
postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek
3, ročník 2001, nebo obdobně jeho usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo
821/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 23,
svazek 1, ročník 2001).
Ani námitka, že nalézací soud se měl nejdříve zabývat otázkou, zda byl
dovolatel nájemcem užívaných prostor ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák., není
způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li totiž smlouva
o nájmu nebytových prostor neplatná, jak je tomu právě v dané věci, nemůže
dovolateli vzniknout nárok ve smyslu ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák., když
základním předpokladem pro vznik takového nároku je existence platné smlouvy o
nájmu nebytových prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5.
2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 14, sešit 2, ročník 2003). Na závěru o neplatnosti
nájemní smlouvy by nemohlo ničeho změnit ani v dovolacím řízení „nové“ tvrzení
(§ 241a odst. 4 o. s. ř.) žalobce, dle kterého byla nájemní smlouva uzavřena za
účelem rekonstrukce předmětných nebytových prostor pro jiné využití, neboť
znění § 3 odst. 2, věty první, zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, takový výklad neumožňuje.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy
zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání),
za což mu náleží sazba odměny ve výši 80.116,- Kč, krácená dvakrát o polovinu
(§ 3 odst. 1, § 14, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení
10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb., a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu