USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobkyně N. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem
Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti žalované
UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872117,
zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída
936/21, o 534.966 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 159 C 149/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10. října 2018, č. j. 11 Co 293/2017-768, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
10.890 Kč k rukám JUDr. Josefa Jurase, advokáta se sídlem v Ostravě, Jiráskovo
náměstí 121/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č.
j. 159 C 149/2009-666, uložil žalované zaplatit žalobkyni 534.966 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 48.853 Kč od 20. 3. 2010 do 30. 8. 2010,
z částky 315.760 Kč za dobu od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2012 a z částky 534.966 Kč
od 1. 9. 2012 do zaplacení a náklady řízení ve výši 324.346 Kč.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11
Co 293/2017-768, rozsudek soudu prvního ohledně zaplacení částky 189.338 Kč s
7,05% úrokem z prodlení od 6. 1. 2013 do zaplacení potvrdil (dále též jen
„potvrzující výrok“), ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů
nepřiznává.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním
(dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek v „celém rozsahu“, podle obsahu
však napadá jen potvrzující výrok), které není podle § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu (období let 2008 –
2012), za niž je požadována sleva na nájemném a úhradách za plnění spojená s
užíváním bytu - podle předcházející právní úpravy (§ 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Předně je třeba zdůraznit, že tvrdí-li dovolatelka, že žalobkyni dodávala do
bytu elektřinu, a proto jí nemůže být přiznána sleva z úhrad za plnění
poskytovaná s užíváním bytu (dále též jen „úhrada za služby“) ve výši 100 %,
přehlíží, že brojí proti skutkovým zjištěním (hodnocení provedeného dokazování)
a uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srovnej § 241a odst. 1
o. s. ř.). Skutkovým tvrzením žalobkyně v řízení pak odpovídá i závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně se svou žalobou domáhala slevy z úhrad služeb ve výši 100 % (tomu
odpovídá mj. i vyjádření jejího právního zástupce při jednání u soudu prvního
stupně dne 10. 10. 2011 - čl. 139 spisu), nikoliv vrácení záloh, jak namítala
žalovaná. Přiměřenost slevy musí vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke
konkrétním skutkovým okolnostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3975/2009). Ustanovení § 698 odst. 1 věty druhé a 3 obč. zák. (upravující právo nájemce na přiměřenou slevu z nájemného a z úhrady za
služby, nejsou-li tyto služby poskytovány řádně a včas) patří ve způsobu určení
přiměřené slevy z nájemného a z úhrady za služby k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může učinit otázku
přiměřenosti výše slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah odvolacího soudu (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3330/2013, ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 1424/14, obdobně též např. rozsudek téhož soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4371/2016, na které odkazovala dovolatelka). V projednávané věci se odvolací soud zabýval výší přiměřené slevy z nájemného a
z úhrad za služby (§ 698 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč. zák.), posoudil do
jaké míry nedodávání teplé a studené vody zhoršuje užívání bytu, a v jakém
rozsahu nebyly služby poskytovány řádně a včas.
Pečlivě odůvodnil svůj závěr,
proč považuje slevu z nájemného ve výši 60 % za přiměřenou, a to včetně
navýšení o 10 % oproti skutkově podobné věci v témže domě (dlouhodobým
nedodáváním teplé a studené vody, jež má za následek podstatné zhoršení užívání
bytu, a absencí jakékoliv snahy žalované situaci řešit), a z úhrad za služby ve
výši 100 % (dlouhodobým neposkytováním jakýchkoliv služeb), jeho úvahy o výši
slevy nejsou zjevně nepřiměřené a odpovídají skutkovým zjištěním. Umožňuje-li
ustanovení § 698 odst. 1 věta druhá a odst. 3 obč. zák. ze stejného důvodu (pro
neposkytování služeb) uplatnění slevy z nájemného i z úhrad za služby, nelze
odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že sleva byla přiznána duplicitně. Ani
případné placení nájemného (jeho části) nemůže způsobit zánik nároku na slevu z
nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28
Cdo 2170/2009). Není důvod uvedený závěr nevztáhnout i na placení záloh za
služby, navíc za situace, kdy žalovaná dlouhodobě neprovádí jejich vyúčtování. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4485/2008, pomíjí, že v projednávané věci nešlo o uplatnění slevy z
nájemného v důsledku závad (§ 698 odst. 1 věta první obč. zák.), ale o
uplatnění slevy z nájemného pro neposkytování služeb (§ 698 odst. 1 věta druhá
obč. zák.), kde - jak vyplývá z výslovného znění zákona - se předchozí
upozornění pronajímatele nevyžaduje. K uplatnění slevy z nájemného tak nebylo
zapotřebí předchozího upozornění na závady. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu