26 Cdo 3975/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně městské části Prahy 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády
23, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova
41/39, proti žalovaným 1. PhDr. J. Š., 2. V. Š., zastoupeným Mgr. Luisem
Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, o
295.507,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
9 C 216/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. prosince 2007, č. j. 13 Co 348/2007-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 13 Co
348/2007-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2006,
č.j. 9 C 216/2004-63, zastavil řízení o zaplacení částky 295.507,- Kč, žalobu,
jíž se žalobce domáhal zaplacení poplatku z prodlení z částky 295.507,- Kč,
zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku.
Žalobou došlou soudu dne 5. 8. 2003 se žalobkyně domáhala zaplacení dlužného
nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu za leden 2002 – březen
2003, včetně nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2001, ve výši celkem
295.507,- Kč s poplatky z prodlení. Řízení o zaplacení jistiny bylo zastaveno
(zpětvzetí žaloby z důvodu zaplacení po podání žaloby). Mezi účastníky bylo
nesporné, že dne 23. 12. 1998 uzavřel 1. žalovaný s žalobkyní (jako
pronajímatelkou) nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl byt č. 94 o velikosti
4+1 ve 2. podlaží domu č.p. 728 v k.ú. B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že od 15. 7. 2001 do 20. 12. 2002
probíhaly v domě rozsáhlé stavební práce, že žalovaní požádali žalobkyni o
slevu z nájemného, s ohledem na dluh na nájemném jim však nebylo vyhověno. Z
provedených důkazů vzal soud prvního stupně mj. za zjištěno, že v srpnu 2002
(kdy se 2. žalovaná do bytu nastěhovala) uzavřeli žalovaní manželství, že v
roce 2002 měli žalovaní zaplatit celkem nájemné ve výši 257.160,- Kč, zálohy za
služby ve výši 56.688,- Kč, nedoplatek za vyúčtování služeb za rok 2001 ve výši
1.142,- Kč a za leden – březen 2003 nájemné ve výši celkem 65.550,- Kč a služby
ve výši 14.967,- Kč, že žalovaní neplatili nájemné a úhradu za služby spojené s
užíváním bytu řádně, že v lednu 2003 zaplatili částku 100.000,- Kč, dne 11. 8. 2003 částku 214.712,- Kč a 9. 1. 2004 částku 105.720,- Kč (vše bez určení účelu
platby), že částku odpovídající slevě (dle jejich výpočtů) započetli na nájemné
za rok 2002, že žalobkyně ostatním nájemcům v domě slevu poskytla. Dále
zjistil, že v průběhu celého roku 2002 byly podmínky pro užívání bytu zhoršeny,
k jejich podstatnému zhoršení (hluk, prach, lešení, stálá přítomnost řemeslníků
v bytě, možnost užívat jen část bytu) došlo v období od července 2002 do konce
prosince 2002. Na tomto skutkovém základě žalobu (v části týkající se poplatků z prodlení)
zamítl. Dospěl k závěru, že neuvedli-li žalovaní účel plateb, postupovala
žalobkyně správně, pokud je započetla na jejich nejstarší dluhy; takto došlo
postupně k úhradě celé žalované jistiny a námitku promlčení proto nepovažoval
za důvodnou. Dále uzavřel, že žalovaným vzniklo právo na slevu z nájemného. S
ohledem na zjištěné zhoršení podmínek užívání bytu, délku jejich trvání a
poměry žalovaných, považoval za přiměřenou slevu ve výši 100% z nájemného za
dobu od července do prosince 2002 (§ 698 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Za toto
období tak žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení poplatků z prodlení. Ve
zbývající části požadovaných poplatků z prodlení výkon práva žalobkyni odepřel
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to s ohledem na zjištěné zhoršené podmínky pro
užívání předmětného bytu, okolnosti případu a zaplacení dlužného nájemného
(včetně služeb) po podání žaloby. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 5. 12. 2007, č. j.
13 Co 348/2007-97, rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části (kapitalizované úroky z prodlení z nedoplatku za služby za rok
2001 od 1. 10. 2002 do 10. 8. 2003, ze záloh za služby za duben 2002 – březen
2003, z nájemného za leden - březen 2003, z nájemného sníženého o 15% z plochy
bytu a o 100% plochy balkonu za květen – prosinec 2002) změnil tak, že zavázal
zaplatit 1. žalovaného částku 72.206,- Kč a oba žalované společně a nerozdílně
částku 144.267,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění citovaného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že považuje za správné
všechny závěry soudu prvního stupně vyjma závěrů o výši slevy, jež náleží
žalovaným, a o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že žalovaným náleží
sleva z nájemného ve stejné výši jako byla poskytnuta ostatním nájemcům v domě,
tj. 15% z nájemného z bytové plochy a 100% z plochy balkonu, a to za dobu od
července do prosince 2002, kdy podle výpovědi žalovaného probíhaly práce v jeho
bytě. Následně uzavřel, že z uvedených důvodů žalobkyni nenáleží poplatky z
prodlení z části nájemného představující důvodně uplatněnou slevu z nájemného
(která ani nebyla předmětem odvolacího řízení) a protože žalovaní dlouhodobě a
vědomě neplnili řádně a včas své základní povinnosti (placení nájemného a
služeb spojených s užíváním bytu), není důvod, aby žalobkyni bylo právo na
zaplacení ostatních poplatků z prodlení odepřeno podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též
jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že
jeho závěry o vyloučení aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. a o určení výše slevy z
nájemného (aniž by dokazování opakoval či doplnil), jsou zcela odlišné od
skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, jsou nepřezkoumatelné a
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při
rozhodování o výši (existenci) slevy z nájemného musí rozhodnutí soudu vycházet
ze skutečností, jenž se týkají konkrétních účastníků, a nejen ze stanoviska
pronajímatele. Nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že platba (kterou
žalobkyně obdržela 11. 8. 2003) ve výši 214.712,- Kč nebyla určena k úhradě
nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za leden – srpen 2003
(žalobkyně ji započetla na nejstarší dluhy), což se promítlo i do nesprávného
závěru o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení; poukazovali na okolnosti, za
kterých k platbě došlo a na skutečnost, že v roce 2002 uplatnili slevu z
nájemného zadržením nájemného. Namítali, že došlo-li ke sporu o základu a výši
nároku na slevu z nájemného, nemohli se dostat do prodlení s plněním svých
peněžitých závazků. Navrhli, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 5. 12. 2007, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(existence uvedených vad namítána nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané
věci postiženo. V projednávané věci soudy obou stupňů správně zkoumaly, zda, za jaké období a v
jaké výši náleží žalovaným sleva z nájemného. Náleží-li nájemci sleva z
nájemného, je totiž v rozsahu této přiměřené slevy zproštěn povinnosti platit
nájemné a pronajímatel nemůže (v tomto rozsahu) vymáhat ani příslušenství
pohledávky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 2009, sp.zn. 28
Cdo 2170/2009). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí hodnotil
důkazy (výpovědi žalovaných, rozhodnutí Rady Městské části Prahy 6 č. 546/03),
z nichž čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 698 odst. 1, 2
obč. zák., a závěry, ke kterým na základě těchto zjištění dospěl – o přiznání
slevy ve výši 100% za dobu od července 2002 do prosince 2002 – odůvodnil. Odvolací soud naproti tomu konstatoval, že za přiměřenou považuje slevu z
nájemného (za stejné období), která byla poskytnuta žalobkyní ostatním nájemcům
v domě, tj. ve výši 100% z plochy balkonu a 15% z podlahové plochy bytu, aniž
svůj závěr náležitě odůvodnil, takže není možné zjistit, k jakým rozhodným
skutkovým závěrům vlastně dospěl (tedy proč podle jeho názoru výše přiměřené
slevy činí 100% z plochy balkonu a 15% z podlahové plochy bytu) a jejich
správnost přezkoumat. Lze přisvědčit dovolací námitce, že jen odkaz na
rozhodnutí pronajímatele o přiznání slevy z nájemného dalším nájemcům v domě,
nemůže stačit. Zákon (§ 698 obč. zák.) výši slevy přímo neurčuje, pouze
stanoví, že nájemce má právo na přiměřenou slevu. Přiměřenost slevy musí
vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem. Závěr odvolacího soudu, že žalovaní při zaplacení neurčili účel platby částky
214.712,- Kč (došlé žalobkyni dne 11. 8. 2003), vychází ze skutkových zjištění,
která mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé
nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního
stupně) čerpal svá skutková zjištění pro určení účelu uvedené platby a v
konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom
také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených
důkazů zjistit. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že
ohledně této otázky vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil
ani logického pochybení v hodnocení důkazů.
Jeho závěr, že v případě, kdy
plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a kdy dlužník při
plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, lze
vycházet ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů,
založeného například na době jejich splatnosti), je v souladu se soudní praxí
(např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu z 7. 7. 2004, sp.zn. 21 Cdo 326/2004, z
15. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1649/2004, na něž poukazují dovolatelé). Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k
závěru, že zaplacením částky 214.712,- Kč byla uhrazena i část nájemného v
rozsahu přiměřené slevy za rok (část roku) 2002. Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací
soud – aniž se, z důvodu nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami –
ho zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu