26 Cdo 2358/2020-369 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky O. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, za účasti Společenství vlastníků jednotek domu XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, o neplatnost usnesení shromáždění vlastníků Společenství vlastníků jednotek domu XY, ze dne 23. listopadu 2016, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 30/2017, o dovolání účastníka řízení proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2020, č. j. 5 Cmo 176/2018-320, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Účastník je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám Mgr. Jaroslava Bárty, advokáta se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Navrhovatelka se domáhala vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků Společenství vlastníků jednotek domu XY, konaného dne 23. listopadu 2016, jímž byly schváleny nové stanovy (dále jen „Usnesení“ a „Společenství“).
Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 23. dubna 2018, č. j. 50 Cm 30/2017-242, určil, že Usnesení je neplatné a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 Cmo 176/2018-272, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti Usnesení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
K dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací usnesením ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 26 Cdo 2076/2019-303, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 5 Cmo 176/2018-320, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání účastníka řízení (dovolatele) proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se navrhovatelka prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). K účinně nastolené otázce výkladu pojmu „důležitý důvod“ ve smyslu § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době konání shromáždění a ve znění do 30. června 2020 – dále jen „o. z.“ (ve spojení s ustanovením § 260 odst. 1 o. z., jak to pojal dovolatel) lze uvést následující.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, či z 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018) je ustálena v názoru, že postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné).
Při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z., lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je tak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.
Konečně Nejvyšší soud již dříve vyložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012), že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o změně stanov společenství je (zpravidla) důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., neboť stanovy jakožto smlouva sui generis představují základní „dokument“, jímž se řídí vnitřní poměry společenství, a jejich změna má obvykle významný dopad do vnitřních poměrů společenství a tím i jeho členů jako vlastníků jednotek.
Uvedený názor je aplikovatelný i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3465/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. března 2019, sp. zn. I. ÚS 1273/18/, či z 11. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 3187/2019).
V projednávané věci byly Usnesením dne 23. listopadu 2016 schváleny nové stanovy Společenství. Z výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o změně stanov společenství je (zpravidla) důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., resp. důležitým důvodem ve smyslu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z., a má tudíž i významný dopad nejen do poměrů společenství samotného, nýbrž i jeho členů jako vlastníků jednotek (viz výklad shora); ostatně z pohledu aplikace ustanovení § 260 odst. 1 o. z., které je přiměřeně použitelné i v poměrech společenství vlastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, které bylo na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 22. července 2020 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) se k této otázce vyjádřil již samotný soud prvního stupně v usnesení ze dne 23. dubna 2018, č. j. 50 Cm 30/2017-242, potvrzeném napadeným usnesením odvolacího soudu. Za této situace se odvolací soud od uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, přistoupil-li k posuzování platnosti Usnesení z hlediska usnášeníschopnosti shromáždění Společenství konaného dne 23. listopadu 2016 z pohledu potřebné většiny k jeho přijetí vyžadované původními stanovami přijatými na shromáždění Společenství dne 1. prosince 2010; zákonné podmínky pro tento postup byly totiž v daném případě nepochybně splněny. Na uvedené lze ostatně nepřímo usuzovat i z předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 26 Cdo 2076/2019-303. S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Právě takové nezpůsobilé důvody však dovolatel rovněž uplatnil, jak námitkami směřujícími proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak (byť nejasně naznačenou) vadou řízení. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z předestřených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 10. 2020
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu