26 Cdo 2392/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města O. proti žalovanému
J. Š., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 777/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2004, č.
j. 42 Co 405/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2004,
č. j. 28 C 777/2003-16, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu
žalovaného k „bytu č. 6, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství
v domě č. p. 814 v O. – L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že
nájemní poměr mezi žalobcem a žalovaným skončí uplynutím tříměsíční výpovědní
lhůty, která začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po nabytí právní moci
rozsudku, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od
zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 29. října 2004, č. j. 42 Co 405/2004-36, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil s tím, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit po
skončení nájemního vztahu do patnácti dnů od zajištění přístřeší; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlouhodobě a
opakovaně porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobci
(pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a
úhrady za služby za listopad a prosinec roku 2000, leden a prosinec roku 2001,
březen až prosinec roku 2002 a leden až září roku 2003, a že ke dni dání
výpovědi z nájmu bytu činil dluh žalovaného na nájemném částku 52.086,- Kč.
Odvolací soud rovněž zjistil, že žalovaný byl evidován na úřadu práce od roku
1993, že od listopadu 2003 pobíral dávky státní sociální podpory ve výši
1.652,- Kč měsíčně, že dále pobíral příspěvek na bydlení v částce 668,- Kč
měsíčně, který používal pro svou potřebu, že od 24. srpna 2004 byl zaměstnán a
měl příjem, resp. dávky v nemoci, že nájemné se nesnažil platit ani zčásti a že
se nepokusil dohodnout s žalobcem na úhradě dluhu. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že je naplněn výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále
také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný se
žádným způsobem nesnažil dluh na nájemném uhradit (a to přesto, že již pracoval
a měl příjem z pracovní činnosti), a kromě toho použil příspěvek na bydlení pro
svoji osobní potřebu a nikoliv pro účel, k němuž je určen. Vyklizovací
povinnost žalovaného z bytu soudy vázaly – s odkazem na ustanovení § 712 odst.
5 věty první obč. zák. – na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dne
14. února 2005 podání označené jako „dovolání“, následně doplněné podáním
sepsaným zmocněným advokátem. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen
„o.s.ř. Namítl, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, že „se nacházel po
finanční stránce ve velmi svízelné situaci, kdy na jedné straně byl povinen
hradit nájemné a služby spojené s užíváním bytu a na straně druhé nebyl, z
důvodu nedostatku pracovních příležitostí a s tím souvisejícího nedostatku
peněžních prostředků, schopen uspokojovat ani své životně důležité potřeby,
natož pak náklady spojené s bydlením“. Současně uvedl, že přiznaný peněžitý
příspěvek mu nebyl řádně vyplácen a že pobíral pouze dávku ve výši 600,- Kč
měsíčně, která mu nepostačovala ani na krytí základních životních potřeb. V
této souvislosti zdůraznil, že „výkon práva pronajímatele domáhat se přivolení
k výpovědi z nájmu bytu … je v rozporu s dobrými mravy“. Z obsahu dovolání
vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. října 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
V průběhu dovolacího řízení (podáním ze dne 3. října 2005) žalobce navrhl, aby
„dle § 107a o.s.ř. vstoupilo do řízení družstvo O., městské bytové družstvo,
jakožto nabyvatel práv a povinností k domu č. p. 814 v O. – L. namísto
dosavadního účastníka řízení a žalobce města O.“, jelikož „dle smlouvy o
převodu nemovitostí ze dne 1. 7. 2005 došlo ke změně vlastníka předmětného
domu“.
K výše uvedenému podání, které je podle obsahu návrhem na vstup nového
účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka z důvodu singulární sukcese
ve smyslu § 107a o.s.ř., je třeba uvést, že podle § 243c o.s.ř ustanovení §
107a o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí. Proto dovolací soud o
procesním nástupnictví podle citovaného usnesení rozhodovat nemohl. Tentýž
závěr se uplatní, i kdyby uvedené podání bylo posouzeno jako návrh na záměnu
účastníků podle § 92 odst. 2 o.s.ř., neboť ani toto ustanovení podle § 243c
o.s.ř. pro dovolací řízení neplatí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Pro úplnost zbývá dodat, že
vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně
uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak
obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle
ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil,
popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu
soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z
nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky
neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice
správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel
brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly.
Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1
písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238
odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění
soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a to tím, že ve
skutečnosti „přehodnocuje“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů
významných pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., pro účely posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nabízí svůj „vlastní“ skutkový stav věci a z
něj dovozuje nesprávnost právního závěru, že v daném případě nejde o výkon
práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Navíc zpochybnil-li dovolatel správnost závěru, který odvolací soud přijal
podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky
opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo
1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února
2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku
zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu