26 Cdo 2393/2025-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci navrhovatelů a) M. F., a b) J. F., zastoupených Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, za účasti účastníka Společenství vlastníků domu XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Klicperou, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, o neplatnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 23. 6. 2022, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 150/2022, o dovolání účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 11 Cmo 8/2024-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Účastník Společenství vlastníků domu XY je povinen zaplatit navrhovatelům náhradu nákladů dovolacího řízení 12 784,86 Kč k rukám Mgr. et Mgr. Patrika Tauera, advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Navrhovatelé se domáhali vyslovení neplatnosti usnesení, kterým shromáždění účastníka (Společenství vlastníků domu XY - dále též jen „Společenství“) konané dne 23. 6. 2022: pod č. 3 schválilo „povinnost vlastníků jednotek uhradit jednorázový příspěvek dle § 1180 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) na každou jednotku stejně ve výši 20 935 Kč, a to do 31. 8. 2022. Předseda společenství tento jednorázový příspěvek započte v co nejvyšší přípustné výši proti pohledávce vlastníků jednotek na zákonnou pokutu dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za pozdní dodání řádného vyúčtování za rok 2018.
Částky případně skutečně přijaté ze strany společenství na jednorázové příspěvky se mohou případně použít na jiné náklady (vlastní) správní činnosti společenství vlastníků“ (dále též jen „usnesení č. 3“); pod č. 4 schválilo „sadu koeficientů zohledňujících rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou dle přílohy zápisu“ (dále též jen „usnesení č. 4“); pod č. 5 prohlásilo, „že svým usnesením ze dne 8. 6. 2020 o snížení pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za pozdní dodání řádného vyúčtování zamýšlelo snížit tuto pokutu na co nejmenší úroveň, jelikož tato pokuta se stala zdrojem nemalých provozních potíží SVJ.
Zákon přitom neupravuje meze snížení této pokuty. Pokud by bylo snížení pokuty na 1 Kč posouzeno jako nezákonné (příliš velké), shromáždění požaduje, aby byla šetřena jeho vůle a aby soud případné snížení pokuty zrušil pouze v té části (výši), v jaké ho bude považovat za nezákonné, resp. neplatné. Shromáždění by považovalo za nezákonný zásah soudu, pokud by výsledkem jeho rozhodovací činnosti bylo vrácení pokuty na úroveň 50 Kč za den; takový výsledek by v žádném případě neodpovídal vůli shromáždění, resp. jednotlivých vlastníků jednotek.
Toto usnesení nelze vykládat jako uznání, byť jen částečné, neplatnosti usnesení z 8. 6. 2020 o snížení pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za pozdní dodání řádného vyúčtování; shromáždění považuje uvedené usnesení za platné“ (dále též jen „usnesení č. 5“); pod č. 6 souhlasilo, „aby (v zájmu reciprocity) soud při rozhodování o usnesení ze dne 8. 6. 2020 o snížení pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. postupem dle § 1209 odst. 1 o. z. rozhodl tak, že pokuta dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. se snižuje rovněž pro ostatní nepeněžitá plnění, k jejichž plnění se může tato pokuta dle zákona vztahovat.
Shromáždění přitom preferuje snížení předmětné pokuty na 1 Kč ve vztahu ke všem nepeněžitým plněním, k jejichž plnění se může tato pokuta dle zákona vztahovat. Úmyslem shromáždění je tedy snížit pokutu dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. recipročně co nejvíce“ (dále též jen „usnesení č. 6“); pod č. 7 rozhodlo, „že pokuta dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb.
se stanovuje ve výši 1 Kč za každý započatý den prodlení s nepeněžitým plněním, a to ode dne přijetí tohoto usnesení a pro všechna nepeněžitá plnění, k jejichž plnění se může tato pokuta dle zákona vztahovat. Stanovení výše pokuty dle předchozí věty se vztahuje také pro případné budoucí povinnosti, resp. jejich porušení, implementované do zákona č. 67/2013 Sb., na které by se mohla příslušná pokuta vztahovat. Pro případ, že by jakýkoliv příslušný orgán z jakýchkoliv důvodů rozhodl, že snížení výše předmětné pokuty je extrémní, a tudíž nezákonné a neplatné, shromáždění výslovně uvádí, že má zájem na co největším přípustném snížení pokuty z výše 50 Kč. Pokud by tedy snížení výše předmětné pokuty na 1 Kč bylo příslušnými orgány posouzeno jako neplatné, má se za to, že shromáždění stanovuje výši této pokuty na 2 Kč. Pokud by však snížení výše předmětné pokuty na 2 Kč bylo posouzeno jako neplatné, má se za to, že shromáždění stanovuje výši této pokuty na 3 Kč a tak dál vždy o 1 Kč. Shromáždění volí tuto konstrukci, jelikož není zřejmé, jaké snížení by mohlo být příslušnými orgány posouzeno jako přípustné.
Shromáždění je však přesvědčeno, že nejsou dány žádné zákonné důvody pro posouzení stanovení výše předmětné pokuty na 1 Kč za neplatné, a uvedenou konstrukci volí pouze podpůrně jako zajištění toho, aby byla v co největší míře naplněna jeho vůle“ (dále též jen „usnesení č. 7“); a pod č. 8 vyslovilo, že „pokud vlastník jednotky nesouhlasí s doručeným vyúčtováním služeb dle zákona č. 67/2013 Sb., je povinen v zákonné lhůtě dle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. podat SVJ námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování služeb.
Tyto námitky musí být zcela konkrétní, tj. musí obsahovat zcela konkrétní vady vyúčtování služeb, které jsou vlastníkem jednotky namítány. Pokud mají namítané vady vyúčtování služeb podle příslušného vlastníka jednotky vliv na uvedenou výši přeplatku, či nedoplatku, je vlastník jednotky povinen uvést také tuto skutečnost a současně uvést vlastní představu o přeplatku, či nedoplatku, přičemž tato představa musí zřejmým způsobem (za použití zřejmé, logické a pochopitelné úvahy) vycházet z podaných námitek.
To vše platí také pro případná opravná vyúčtování doručená vlastníkovi jednotky. Pokud vlastník jednotky nesplní výše uvedené povinnosti, a přesto po uplynutí zákonné lhůty pro podání námitek zpochybní řádnost vyúčtování služeb, přičemž bude uvádět konkrétní vady vyúčtování služeb, které neuvedl v námitkách, pak bude toto jednání považováno za hrubě neloajální vůči SVJ, hrubě nepoctivé a podstatně omezující výkon práv ostatních vlastníků jednotek, jelikož tito se budou případně fakticky podílet na nákladech souvisejících soudních sporů či pokut dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. a budou negativně ovlivněni souvisejícími provozními potížemi, kterým bylo možné předejít, pokud by nedošlo k porušení
výše uvedených pravidel“ (dále též jen „usnesení č. 8“). 2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 25. 4. 2024, č. j. 80 Cm 150/2022-52, vyslovil neplatnost usnesení č. 3, usnesení č. 4, usnesení č. 7 a usnesení č. 8 (výroky I, II, III a IV), zamítl návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení č. 5 a usnesení č. 6, (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
3. Na základě odvolání účastníka - Společenství Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 3. 4. 2025, č. j. 11 Cmo 8/2024-76, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a II tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 3 a usnesení č. 4 zamítl (výrok I), usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III a IV (ohledně vyslovení neplatnosti usnesení č. 7 a usnesení č. 8) potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky III a IV).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal účastník dovolání, jímž napadl jeho výrok II, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III a IV, a výslovně též výroky III a IV o náhradě nákladů řízení.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání účastníka proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné a z části též trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
6. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud zde nepřihlížel k replice účastníka ze dne 6. 11. 2025 (podané po uplynutí lhůty k podání dovolání; srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).
7. Dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázek nastolených dovolatelem, „zda k uspořádání dle slušného uvážení soudu dle § 1209 odst. 2 o. z. je třeba návrhu účastníků řízení“, zda takový návrh (v případě jeho potřeby) „může podat i (vedlejší) účastník řízení“, „zda soud musí uspořádat poměry podle slušného uvážení podle § 1209 odst. 2 o. z. ex officio, resp. závazně se vypořádat s návrhem na takové uspořádání“, jež dle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, ani ohledně námitky, že odvolací soud se „nevypořádal s analogickým posouzením pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. obdobně jako smluvní pokuty podle § 2052 o. z.“, čímž se měl odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (blíže v dovolání označené), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na těchto otázkách nespočívá (nezávisí), a proto jejich prostřednictvím nemůže být ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
8. Odvolací soud totiž výše uvedené otázky v napadeném rozhodnutí neřešil. Vyslovení neplatnosti usnesení č. 7 odůvodnil výhradně tím, že snížení zákonné pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. na 1 Kč za každý den prodlení by „tato sankce vymáhající splnění nepeněžitého plnění v podstatě ztratila smysl“, v důsledku toho „tak může dojít k zásahu do práva vlastníků na řádném a včasném doručení vyúčtování služeb“, to „odporuje záměru vyjádřenému v § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.“. Vyslovení neplatnosti usnesení č. 8 pak odůvodnil jen tak, že bylo „přijato v rozporu s kogentní úpravou“ zákona č. 67/2013 Sb. a že další povinnosti, „pokud jde o náležitosti vyúčtování“, jsou stanoveny „zcela neurčitě“.
9. Nad rámec uvedeného k tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že postup odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), kterým byla „jen“ vyslovena neplatnost usnesení č. 7 a usnesení č. 8, aniž byly (z hlediska uvedenými usneseními řešených otázek, jež jsou upraveny v § 8 odst. 2 a § 13 odst. 1, 2 zákona č. 67/2013 Sb.) uspořádány právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení (§ 1209 odst. 2 o. z.), je v souladu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2201/2023, podle nichž soud primárně zkoumá, zda shromáždění společenství vlastníků přijalo usnesení platně (tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství); dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví jeho neplatnost; jen výjimečně může soud také zasáhnout do poměrů společenství a uspořádat poměry vlastníků podle slušného uvážení. Řízení podle § 1209 odst. 1, 2 o. z. je pak řízením, u něhož z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
10. Ohledně dovolatelem namítaného „špatného právního posouzení“ odvolacího soudu, neboť „tento nesprávně posoudil a aplikoval § 260 odst. 1 o. z.“, dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako je tomu v dané věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jestliže Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným
odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Jestliže má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). 12. Pro úplnost sluší se dodat, že na aplikaci § 260 odst. 1 o. z. (a jeho výkladu) není rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno (nezávisí na ni). 13. Při výkladu § 1209 odst. 1 o. z. pak dovolací soud již v minulosti mj. dospěl k závěru, že při zkoumání důležitého důvodu pro přezkum napadených rozhodnutí je třeba rozlišovat, zda vlastník jednotky měl možnost podílet se na rozhodování shromáždění. Měl-li vlastník jednotky možnost zúčastnit se shromáždění, a tedy i podílet se na jeho rozhodování, je důležitý důvod pro přezkum přijatých rozhodnutí zpravidla jen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Při zachování principu minimalizace zásahů moci veřejné do rozhodování soukromého subjektu není důvod, aby soud přezkoumával (ne)platnost všech rozhodnutí, tedy i těch, v nichž nebyla řešena žádná důležitá záležitost, jestliže všichni vlastníci měli možnost o nich rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1051/2019). 14. Rozhodování shromáždění společenství vlastníků jednotek o výši zákonné pokuty dle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. nebo o (povinných konkrétních obsahových náležitostech) námitek dle § 8 odst. 2 citovaného zákona (tedy ohledně obecného nastavení příslušného „mechanismu“ jejich uplatňování) přitom takovým zásahem do právního postavení vlastníků jednotek být může. 15. Dovolatel výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, byť vůči nim žádné dovolací námitky neprezentuje. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné. 16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu