26 Cdo 255/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobce Stavebního bytového družstva V., proti žalované V. K.,
zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 202/99, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2002, č. j. 11 Co 143/2002-86, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.
dubna 2002, č. j. 11 Co 143/2002-86, jímž byl rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 25. září 2001, č.j. 21 C 202/99-53, o povinnosti žalované
vyklidit byt č. 39 v O. – M., J. 1157/3, změněn tak, že žalovaná je povinna
tento byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9.
2001, č.j. 21 C 202/99-53, ve výroku I. přivolil „k výpovědi z nájmu bytu
č. 39 o velikosti 3 + 1 s přísl. na ul. J. 1157/3 v O. – M.“ (dále
„předmětný byt“), ve výroku II. určil, že nájemní poměr mezi žalobcem
(označeným jako pronajímatel) a žalobkyní (označenou jako nájemkyně) skončí
uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po právní moci tohoto
rozsudku, ve výroku III. uložil žalované předmětný byt vyklidit do patnácti
dnů po skončení nájemního poměru a ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení.
Vycházel ze závěru, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu a žalobce je
jeho pronajímatelem a vlastníkem domu, v němž se byt nachází. Vzal za
prokázáno, že žalovaná několik let nepoužívá byt k bydlení, skladuje v něm
hořlavý materiál a odpadky, v důsledku čehož obtěžuje ostatní nájemce zápachem,
možností šíření hmyzu a infekčních onemocnění a vystavuje je nebezpečí požáru.
Ačkoli byla žalobcem několikrát upozorněna na možnost výpovědi, závadný stav
neodstranila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svým jednáním
přes výstrahu narušuje dobré mravy a soužití v domě, a je tudíž dán důvod
výpovědi z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. c/ občanského zákoníku (dále „obč.
zák.“). Povinnost žalované k vyklizení nevázal ani na zajištění přístřeší, ač
zásadně při výpovědi z uvedeného důvodu podle § 712 odst. 5 věty prvé obč.
zák. vyklizované osobě náleží, neboť žalovaná je umístěna v domově důchodců, má
tedy fakticky zajištěno bydlení, proto by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby
pro ni žalobce zajišťoval bytovou náhradu, když navíc v bytě nemá žalovaná
žádné zařízení.
K odvolání žalované a k jejímu návrhu na přerušení řízení Krajský soud
v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 Co
143/2002-86, rozhodl, že návrh na přerušení řízení se zamítá, že rozsudek
okresního soudu se ve výroku I. a II. potvrzuje, že ve výroku III. a IV. se
rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna předmětný byt
vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší a že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud především neshledal důvodným návrh žalované na přerušení řízení
do skončení řízení o její způsobilosti k právním úkonům s poukazem na to, že
její procesní práva jsou v řízení dostatečně chráněna ustanovením opatrovníka.
Dále odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl ve
shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná svým jednáním naplnila
výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák., že výpovědní důvod byl
dán ke dni, kdy jí byla doručena výpověď (16.11.1999), že důvody, pro které se
tak dělo (zdravotní stav žalované), jsou bezvýznamné, stejně jako okolnosti,
které nastaly po doručení výpovědi (vyklizení předmětného bytu). Považoval
tudíž za správné rozhodnutí soudu prvního stupně o přivolení k výpovědi a
určení lhůty pro skončení nájemního poměru. Neshledal však správným rozhodnutí
okresního soudu, pokud povinnost žalované k vyklizení nevázal na zajištění
přístřeší dle § 712 odst. 5 a 6 obč. zák., když nebylo prokázáno, že by
nájemkyně měla zajištěnu jinou bytovou náhradu (v odvolacím řízení žalovaná
tvrdila a dokládala, že umístění v domově důchodců bylo jen dočasné a
skončilo). V této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení proto
rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým
napadla uvedený rozsudek v celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovozovala z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí po právní
stránce spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru
v rozporu s dobrými mravy, tedy s ustanovením § 3 obč. zák., a řízení před
soudy obou stupňů je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dle názoru dovolatelky soud „rozhodl na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když neprovedl jednání na místě samém
a na základě vlastního pozorování si neučinil posudek o tom, zda bydlení
nájemkyně je možno posuzovat jako jednání hrubě narušující dobré mravy, nebo k
posouzení věci nepřizval bytového znalce“. Vzal za prokázané pouze ze
zprostředkovaných informací, že byt je zastlán hořlavým materiálem, především
novinami, hadry a jiným odpadem. Zda je však byt skutečně zaplísněn, zda se
skutečně jedná o závadný odpad a zda se v něm vyskytuje hmyz, nebylo zjištěno a
soud vycházel pouze z domněnky, že je to pravděpodobné a že zde tudíž hrozí
riziko infekce. Z toho, že v bytě se údajně nenachází žádný nábytek, vyvodil
pak závěr, že byt neslouží svému účelu. V odvolacím řízení bylo navrženo
přerušení řízení s ohledem na skutečnost, že probíhá řízení o způsobilosti
žalované k právním úkonům. Žalované byl ustanoven pro řízení před soudem
prvního stupně k ochraně jejích práv opatrovník. Pokud soud připustil
pochybnosti o zdravotním stavu nájemkyně a její způsobilosti chápat smysl
řízení, měl se zabývat otázkou, zda již první výstrahu pronajímatele byla
schopna správně vnímat, zda její chování není spojeno s jejím zdravotním stavem
a zda přivolení k výpovědi není s ohledem na její zdravotní stav v rozporu s
dobrými mravy, stejně jako rozhodnutí o náhradním bydlení ve formě přístřeší a
rozhodnutí o nákladech řízení. Dle názoru dovolatelky mělo být řízení přerušeno
do skončení řízení o její způsobilosti k právním úkonům, jehož součástí je i
vypracování znaleckého posudku na zdravotní stav nájemkyně. Mělo tak být
zjištěno, zda chování nájemkyně bylo ovlivněno jejím zdravotním stavem, zda
bylo vědomé, zda případný narušený zdravotní stav je trvalého, dlouhodobého či
krátkodobého charakteru a posouzeno, zda byla schopna chápat obsah výstrahy
pronajímatele a zda jí bylo možné v závadném chování zabránit, kdyby jí ze
strany pronajímatele byla zajištěna lékařská pomoc nebo kdyby pronajímatel
upozornil na chování nájemkyně i její příbuzné, či opatrovníka žijícího v
tomtéž domě a uvědomil je o výstraze zaslané nájemkyni. Dle dovolatelky je
nesporným mravním náhledem společnosti, že starým, nemocným lidem by mělo být
umožněno žít co nejzdravěji a zvolený způsob života nemůže být sankcionován
tak, že občan by byl zbaven svého práva užívání bytu. Z uvedených důvodů
navrhla nájemkyně, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku
a poté zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především neshledal podmínky pro odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o.s.ř.
Dovolací soud dále po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Výroky rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení a o
nákladech řízení, nejsou rozhodnutím ve věci samé, přípustnost dovolání proti
těmto výrokům, které neztrácejí povahu usnesení, tedy nemůže být založena
ustanovením § 237 o.s.ř. Jelikož taková usnesení nejsou uvedena ani ve
výčtu obsaženém v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., nezbývá než
uzavřít, že dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům o věci samé je třeba zvažovat z hlediska
ustanovení § 237 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě při
vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov.
rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993,
pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto
o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění
přístřeší, rozhodnutím, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé, proti němuž je tedy dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
přípustné.
Ve výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě byl rozsudek
soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen, a rozhodnutí soudů obou stupňů
se v této části i po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků byla v této části předmětu řízení posouzena stejně).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy
nelze z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovodit.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku by bylo přípustné za podmínek uvedených v §
237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávaný dovoláním napadeným rozsudkem
odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Jedinou dovolací námitkou týkající se právního posouzení věci, a podřaditelnou
tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je
výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy, tedy s
ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací námitka je především nepřesná potud, že vytýká rozpor s
dobrými mravy samotnému soudnímu rozhodnutí, ačkoli z ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. vyplývá, že soud při rozhodování zvažuje, zda výkon práv a povinností
účastníků není v rozporu s dobrými mravy, a pokud takový rozpor shledá, odepře
účastníku ochranu.
Soudní praxe je ustálena potud, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení
výpovědi z nájmu bytu, má zde však své místo i úvaha, zda výpověď z nájmu bytu
není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
12.1.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým č. 43). Rozhodovací praxe soudů přitom
vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, pod poř. č.
5, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon
473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, pod
poř. č. 16), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu
ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, pod poř. č. 14, který za dobré mravy
považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo
v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Z ustálené
judikatury konečně vyplývá, že ani v případě, že důvod výpovědi z nájmu
bytu je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a
to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon
práv i povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy; úvaha soudu tu však musí být podložena konkrétními
zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem nejen na straně nájemce, ale i
pronajímatele (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1994, sp.
zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1996, pod pořadovým č. 36). Okolnosti, které by soud vedly k úvaze o možné
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., však musí být v řízení před soudem prvního
stupně či soudem odvolacím alespoň tvrzeny, či jinak musejí vyjít najevo.
Pokud se tedy dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci omezuje na výtku vadné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., ve vztahu
k potvrzujícímu výroku ve věci samé, je třeba konstatovat, že v projednávané
věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl na základě
dovoláním nezpochybnitelného skutkového stavu k právnímu závěru, že uplatněný
výpovědní důvod dle ustanovení § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. byl ke dni
doručení výpovědi žalované naplněn, a podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu
bytu jsou tedy splněny, což dovolatelka ani nezpochybňuje. Jestliže pak sám
výpovědní důvod spočívá v tom, že jednání žalované je v rozporu s dobrými
mravy, a jestliže oba soudy zvažovaly okolnosti na straně žalované i na straně
žalobce a správně uvážily, že zájmy žalované nelze jednostranně upřednostňovat
před zájmy žalobce, přihlédly i k zájmům nájemců dalších bytů v témže domě, a
neshledaly ani jiné okolnosti, jež by dávaly podklad k úvaze, že postup žalobce
je v rozporu s dobrými mravy, nelze přisvědčit názoru, že by napadené
rozhodnutí, pokud jde o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., bylo v
rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu tak není přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Pokud jde o namítaný rozpor s dobrými mravy ve vztahu k měnícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě, vychází ustálená judikatura z
názoru, že aktem aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud
neexistující právo vyklizované osoby, ani dosud neexistující povinnost
vlastníka, nýbrž lze jím výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy,
pouze odepřít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Cdon
131/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170,
nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.8.1999, sp. zn. IV. ÚS
114/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 15, pod poř. č. 110). Se
zřetelem k uvedenému nelze tedy na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi ukládána povinnost k
vyklizení bytu dosud neexistující právo na bytovou náhradu, respektive
kvalitativně vyšší formu bytové náhrady, než stanoví kogentní právní úprava
obsažená v § 712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003). Pokud tedy odvolací soud v souladu s
ustanovením § 712 odst. 5 věty prvé obč. zák. vázal vyklizení bytu žalovanou na
poskytnutí přístřeší, je jeho rozhodnutí správné, a námitkám uplatněným v
dovolání nelze přiznat opodstatnění.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3 o.s.ř (k nimž by bylo třeba v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné,
přihlédnout, aniž by byly namítány) nebyly v dovolání uplatněny a ze spisu
nebyly zjištěny. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud rovněž v případě přípustného dovolání
soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.), nebyly rovněž shledány. Je totiž třeba zdůraznit, že jestliže je
dovolání přípustné pouze ve vztahu k měnícímu výroku o bytové náhradě, mohou
být uvedené vady relevantní jedině tehdy, pokud mohly vyvolat nesprávnost právě
tohoto výroku (nikoli pouze výroků jiných, dovolacímu přezkumu
nepodléhajících). Pokud tedy dovolatelka vytýká soudu prvého popřípadě druhého
stupně, že neprovedl jednání na místě samém a na základě vlastního pozorování
si neučinil posudek o tom, zda bydlení nájemkyně je možno posuzovat jako
jednání hrubě narušující dobré mravy, nebo k posouzení věci nepřizval bytového
znalce, že vzal za prokázané pouze ze zprostředkovaných informací, že byt je
zastlán hořlavým materiálem, především novinami, hadry a jiným odpadem, že
nezjistil, zda je byt skutečně zaplísněn, zda se skutečně jedná o závadný odpad
a zda se v něm vyskytuje hmyz, že vycházel pouze z domněnky, že je to
pravděpodobné, a že zde tudíž hrozí riziko infekce, že se nezabýval otázkou,
zda již první výstrahu pronajímatele byla žalovaná schopna správně vnímat a zda
její chování není spojeno s jejím zdravotním stavem, jde vesměs o námitky
vztahující se k otázce, zda byl dán důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu, a
řešení této otázky dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Pokud dále dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou, jež měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tuto vadu spatřuje v tom, že řízení
nebylo přerušeno do skončení řízení o způsobilosti žalované k právním úkonům,
nelze tuto námitku považovat za důvodnou, neboť dovolací soud souhlasí se
soudem odvolacím, který v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že nebyly
dány podmínky pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a/ o.s.ř,
neboť žalovaná je zastoupena v řízení opatrovníkem ustanoveným podle § 29 odst.
3 o.s.ř., takže nebyla zkrácena ve svých procesních právech.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání směřující proti měnícímu výroku
napadeného rozsudku o bytové náhradě jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty
před středníkem o.s.ř. zamítl, jinak dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a vyplývá ze
skutečnosti, že úspěšnému žalobci nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl
vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne l2. března 2004
Doc. JUDr. Věra
Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu