26 Cdo 545/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky
Moudré ve věci žalobce Bytového družstva N. proti žalované L. Z., zastoupené
advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 4 C 979/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002, č. j. 20 Co 120/2002-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002, č.
j. 20 Co 120/2002-57, a rozsudek Okresního soudu v
Mělníku ze dne 18. září 2001, č. j. 4 C 979/98-34, se zrušují a věc se
vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, č. j. 4 C
979/98-34, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu o velikosti 2+kk, I.
kategorie, v „N., ulice B. 1185/23“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil,
že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil „žalované
společně se všemi, kdo s ní v bytě bydlí“ povinnost byt vyklidit a vyklizený
žalobci předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se
předmětný byt nachází, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu na základě
nájemní smlouvy ze dne 24. 8. 1993, uzavřené na dobu určitou (do
31. 12. 1998), že předchozí žaloba na vyklizení předmětného bytu žalovanou byla
zamítnuta s odůvodněním, že nájemní poměr žalované se obnovil na dobu do 31.
12. 2001, že žalovaná neplatí nájemné za dobu delší než tři měsíce (dluh na
nájemném činil k 31. 3. 1998 částku 20. 072.- Kč), že je invalidní
důchodkyní, a že její zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý. Dospěl k
závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., uplatněný ve
výpovědi dané žalované je naplněn; povinnost k vyklizení vázal s poukazem na
zdravotní stav žalované na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2002,
č. j. 20 Co 120/2002-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
„žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15 dnů po
zajištění náhradního ubytování“; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, z přednesu žalované u odvolacího jednání a z přehledu plateb
nájemného, dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, neboť žalovaná nezaplatila
nájemné za dobu delší než tři měsíce, a nadále řádně nájemné neplatí. Vyjádřil
názor, že podle ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. má žalovaná nárok na
poskytnutí přístřeší, neboť se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, a nelze
proto použít ustanovení § 712 odst. 5 větu druhou obč. zák. Vzhledem ke
zdravotnímu stavu žalované však považoval její vyklizení do přístřeší za
odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto shledal, že má právo
na náhradní ubytování, nikoliv – vzhledem k dlouhodobému neplacení nájemného,
které trvá i po podání výpovědi – na náhradní byt. Z těchto důvodů (uvedl
odvolací soud) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn „ve výroku o bytové
náhradě tak, že podle § 3 odst. 1 o. z. je žalovaná povinna byt vyklidit poté,
kdy jí bude zajištěno náhradní ubytování“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena
advokátem) dovolání, které poté doplnila podáním sepsaným jí ustanoveným
advokátem; přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci) a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci); z obsahu dovolání přitom vyplývá, že
dovolatelka nenapadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o přivolení k výpovědi, o
výpovědní lhůtě a o uložení povinnosti žalované k vyklizení bytu. Naplnění
prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatelka v tom, že soud
prvního stupně tím, že převzal (bytˇs formulační změnou) do výroku rozsudku
žalobní návrh, podle něhož „žalovaná a ti, kdo s ní v bytě bydlí, jsou povinni“
byt vyklidit, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť žaloba byla v této části neprojednatelná a rozsudek
vydaný na jejím základě byl v tomto rozsahu nevykonatelný. Odvolací soud
(uvádí se dále v dovolání) namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně
zrušil, změnil jej tak, že (toliko) žalované uložil povinnost předmětný byt
vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, a z výroku rozsudku soudu
prvního stupně vypustil slova „společně se všemi, kdo s ní v bytě bydlí“,
ačkoliv žalobce se takové změny rozhodnutí okresního soudu nedomáhal.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v
posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (závěr odvolacího
soudu, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení § 712 odst. 5 větu druhou obč.
zák. nezpochybňuje). Žalovaná uvádí, že se „neztotožňuje s právním posouzením
věci odvolacím soudem, že v daném případě nelze aplikovat ust. § 3 odst. 1
občanského zákoníku, neboť její vystěhování do přístřeší není v rozporu s
dobrými mravy“; má zato, že její případ je výjimečný, a že vzhledem k důvodům,
pro které neplatila nájemné (její zdravotní a sociální situace), jakož i
vzhledem k situaci na trhu s byty, není „stav, nastolený rozhodnutím odvolacího
soudu, v souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby byl zrušen i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně učinila návrh
na odklad vykonatelnosti rozsudků soudů obou stupňů.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu - směřuje pouze proti výroku,
kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
bytové náhrady při vyklizení bytu. Ode dne 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 509/1991 Sb., jímž byl mj. novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen \"obč. zák.\"), je
rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k
plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V
řízení se proto uplatní ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (dovolací
soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky), neboť toto ustanovení
platí i ve věcech přivolení k výpovědi z nájmu bytu (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod
pořadovým číslem 16 – dále jen „R 16/1998“).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, kterou
dovolatelka napadá, rozhodnutím, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, a dovolání proti němu je tedy v tomto rozsahu přípustné (§
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka
obsahově vymezila; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) je
přitom povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§ 242 odst.
3 věta druhá o. s. ř.). Z nedělitelnosti rozhodnutí odvolacího soudu zároveň
vyplývá, že případný závěr o důvodnosti dovolání, tj. závěr, že napadený
(přezkoumávaný) výrok nelze z hlediska uplatněných dovolacích důvodů či
některého z nich považovat za správný, musí vést nejen ke zrušení
přezkoumávaného výroku o bytové náhradě, ale i ke zrušení té části odvolacího
rozsudku, jež se týká samotné povinnosti byt vyklidit (srov. opět R 16/1998).
Obligatorně posuzované vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebyly v dovolání tvrzeny a
jejich existence se z obsahu spisu nepodává; jinak je tomu ohledně tzv. jiných
vad řízení.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, spatřuje-li existenci tzv. jiné
vady řízení v postupu soudu prvního stupně, který převzal (bytˇs formulační
změnou) do výroku rozsudku žalobní návrh, podle něhož „žalovaná a ti, kdo s ní
v bytě bydlí jsou povinni“ byt vyklidit.
V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1054/99, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 14, podle kterého převzal-li
soud žalobní návrh a vedle žalovaného uložil povinnost byt vyklidit i „všem,
kdo s ním v bytě bydlí“, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. V této části byla žaloba zjevně neprojednatelná a
rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Výrok
rozsudku je totiž dle ustanovení § 159 odst. 2 o.s.ř. (nyní § 159 odst. 2 věty
první před středníkem o. s. ř.) závazný pro účastníky řízení, nikoli pro
osoby, s nimiž soud v nalézacím řízení jako s účastníky nejednal a jež v
enunciátu rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku)
označil povšechně a zcela nedostatečně jako „všechny, kdo se
žalovaným v bytě bydlí“. Takto formulovaná část výroku nemá v nalézacím řízení
místa a je v rozporu s platným procesním právem.
O takový případ jde i v projednávané věci, kdy se žalobce domáhal
uložení povinnosti k vyklizení bytu – vedle žalované – též vůči „těm, kdo s ní
v bytě bydlí“, a kdy soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 9. 2001,
č. j. 4 C 979/98-34, uložil žalované, a společně s ní „všem, kdo s ní v bytě
bydlí“, povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění
náhradního bytu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
„žalovaná“ je povinna byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního
ubytování; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho
rozsudku se přitom nepodává, že by shledal v postupu soudu prvního stupně
existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.). Rovněž tak nelze z
odůvodnění (ani z výroku) rozsudku odvolacího soudu učinit závěr, že by
vypuštění části výroku rozsudku soudu prvního stupně – ve vztahu k „těm, kdo se
žalovanou bydlí“ - bylo důsledkem procesního úkonu žalobce (§ 95, § 96 o. s.
ř.), nebo zda je v dotčené části výrok rozsudku odvolacího soudu výrokem
měnícím nebo potvrzujícím; v tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelné.
V důsledku toho je i řízení před odvolacím soudem postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), k níž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyla v
dovolání uplatněna.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
obsahově konkretizovaný v dovolání, je třeba především uvést, že odvolacímu
soudu nelze vytýkat nesprávnost jeho právního posouzení v tom směru, že „v
daném případě nelze aplikovat ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť její
vystěhování (rozuměno vystěhování žalované) do přístřeší není v rozporu s
dobrými mravy“ (jak uvádí dovolatelka), neboť z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu takovýto právní závěr nevyplývá. Odvolací soud naopak za
použití citovaného ustanovení podmínil vyklizovací povinnost žalované
zajištěním bytové náhrady, byť na rozdíl od soudu prvního stupně nižší formy –
zajištěním náhradního ubytování.
Dovolatelka dále namítá, že „stav nastolený rozhodnutím odvolacího
soudu není v souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák.“; zpochybňuje tedy právní posouzení věci (nárok žalované na bytovou
náhradu) z hlediska citovaného ustanovení.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízení o
přivolení k výpovědi má své místo úvaha, zda výkon práva pronajímatele dát
nájemci výpověď z nájmu bytu je v souladu s dobrými mravy; ustanovení § 3 odst.
1 obč. zák. se tedy uplatní při posouzení, zda lze vyhovět žalobě pronajímatele
na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že je dán uplatněný výpovědní
důvod (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43,
dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo
513/2001, a ze dne 30. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001). Nejvyšší
soud rovněž dovodil, že za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., může soud
- přivoluje-li k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. – odepřít nájemci právo na zákonnou formu bytové náhrady, tj. na
přístřeší, je-li výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru (z něhož
ostatně vychází i citovaná rozhodnutí), že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
lze aplikovat na výkon existujícího práva (povinnosti); názor, že aktem
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující
povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze
jím výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopisu Soudní
judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, stejně jako v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999 – III. díl, pod
poř. č. 110. K uvedenému názoru se přihlásilo i rozhodnutí velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002,
sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2002,
pod poř. č. 208).
Se zřetelem k uvedenému nelze tedy – na základě aplikace ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. – založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi
ukládána povinnost k vyklizení (dosud neexistující), právo na bytovou náhradu;
ostatně speciální úprava tohoto práva obsažená v ustanovení § 712 odst. 5 obč.
zák. je úpravou kogentní.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud na základě ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. přiznal žalované právo na vyšší formu bytové náhrady,
než tu, která vyplývá ze zákona (§ 712 odst. 5 věta první o. s. ř.), není jeho
právní posouzení věci správné. Okolnosti, které jej k tomuto postupu vedly,
bylo možno zohlednit (jak bylo výše uvedeno) v rámci úvahy, zda lze žalobě na
přivolení k výpovědi vyhovět.
S přihlédnutím k tomu, že při rozhodování o bytové náhradě jde o
případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi
účastníky, lze odvolacímu soudu vytknout nesprávnost (neúplnost) právního
posouzení i v tom směru, že nezohlednil (vycházel-li z toho, že nájemní poměr
žalované dosud trvá) ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 102/1992 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem
o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k nedělitelnosti
jednotlivých částí rozsudečného výroku ve věcech přivolení k výpovědi, určení
výpovědní lhůty a uložení povinnosti k vyklizení, bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu jako celek, nikoliv jenom v části dovoláním napadeného
(přezkoumávaného) výroku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i
toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1, § 226 o. s. ř.). V dalším řízení soud
nepřehlédne rozpor mezi označením adresy bydliště (ulice) žalované v záhlaví
rozsudku a ve výroku rozsudku, jímž bylo k výpovědi přivoleno.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu