26 Cdo 2654/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a/ J. V. a b/ R. V., zastoupených Mgr. Simonou Šulcovou,
advokátkou se sídlem Praha 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1154/6, proti žalované R.
L., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o
určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného a o vzájemném návrhu
žalované na určení obvyklé výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 16 C 1/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. října 2009, č. j. 19 Co 251/2009-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č. j. 19 Co
251/2009-107, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. února 2009, č.
j. 16 C 1/2007-74, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti
jednostranného zvýšení nájemného a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc
se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 /soudu
prvního stupně/ dne 29. prosince 2006) určení, že je neplatné jednostranné
zvýšení nájemného z „bytu o velikosti 2+1, nacházejícího se ve IV. nadzemním
podlaží domu číslo popisné 1561, katastrální území V.,“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), učiněné dopisem žalované ze dne 22. září
2006 (dále též jen „Oznámení“). Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala určení,
že žalobci jsou povinni platit jí nájemné z bytu v měsíční výši 14.595,- Kč
„počínaje dnem následujícím po právní moci rozsudku“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. 16 C 1/2007-74,
zamítl žalobu o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného (výrok I.)
i vzájemný návrh žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.
října 2009, č. j. 19 Co 251/2009-107, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně v napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo
jiné za zjištěno, že dopisem ze dne 22. září 2006 žalovaná (vlastnice
předmětného domu a pronajímatelka bytu) oznámila žalobcům (manželům – společným
nájemcům předmětného bytu), že jim zvyšuje nájemné z bytu na částku 14.595,- Kč
měsíčně a že povinnost platit takto stanovené nájemné jim vzniká od prvního dne
kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců ode dne,
kdy jim bylo Oznámení doručeno, že Oznámení doručovala zvlášť každému z žalobců
na adresu předmětného bytu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
(pošty), že zásilky obsahující Oznámení byly po neúspěšném pokusu o doručení
žalobcům uloženy na poště dne 26. září 2006 (zásilka určená žalobci), resp. dne
27. září 2006 (zásilka určená žalobkyni), a že žalobci si zásilky na poště
vyzvedli dne 27. září 2006 (žalobce), resp. dne 3. října 2006 (žalobkyně).
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného je vůči jeho
adresátu účinné od okamžiku, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má
objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit (§ 45 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. –
dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004. V návaznosti
na to konstatoval, že Oznámení tak bylo žalobcům účinně doručeno dne 27. září
2006, kdy měli na základě oznámení pošty objektivně možnost si zásilky
obsahující toto oznámení vyzvednout. Poté rovněž dovodil, že žalobu na určení
neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného z bytu je třeba podat u soudu ve
lhůtě stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování
nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“).
Zde uvedl, že tato lhůta je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní, počíná běžet ode
dne doručení oznámení o jednostranném zvýšení nájemného nájemci bytu a činí tři
měsíce. Dodal, že konec uvedené (hmotněprávní) lhůty je zapotřebí určit podle §
122 odst. 2 obč. zák. a připadá proto na den, který se pojmenováním nebo číslem
shoduje se dnem, na nějž připadá událost, od níž lhůta počíná. Vycházeje z
uvedených právních názorů uzavřel, že byla-li žaloba na určení neplatnosti
jednostranného zvýšení nájemného podána u soudu prvního stupně dne 29. prosince
2006, stalo se tak po marném uplynutí lhůty stanovené v § 3 odst. 6 zákona č.
107/2006 Sb., jejíž běh v daném případě skončil ve středu 27. prosince 2006
(tj. po třech měsících od doručení Oznámení žalobcům). Současně přisvědčil
názoru soudu prvního stupně, že při opožděném podání žaloby na určení
neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného se – vzhledem k prekluzivnímu
charakteru lhůty podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. – již nelze zabývat
zvýšením nájemného po stránce věcné a tudíž ani přezkoumávat platnost Oznámení.
Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku I. a
v souvisejícím nákladovém výroku III.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ (správně zřejmě písm. c/) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání především namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil
běh lhůty, v níž mohli jednostranné zvýšení nájemného napadnout u soudu. Měli
za to, že žalobu v dané věci podali včas, neboť hovoří-li ustanovení § 3 odst.
6 zákona č. 107/2006 Sb. o lhůtě tří „kalendářních“ měsíců, má být tato lhůta
počítána od prvního dne měsíce následujícího po doručení oznámení pronajímatele
o zvýšení nájemného nájemci. V této souvislosti rovněž namítli, že žalobkyně se
v době, kdy jí byla doručována zásilka obsahující Oznámení, nezdržovala v místě
svého bydliště a že tudíž možnost seznámit se s obsahem Oznámení měla „až po …
návratu do trvalého bydliště“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích
námitek, přičemž ve vztahu ke lhůtě upravené v ustanovení § 3 odst. 6 zákona č.
107/2006 Sb. poukázala na důvodovou zprávu k citovanému zákonu, v níž se mimo
jiné konstatuje, že „situaci, kdy nájemce s navrženým zvýšením nájemného
nesouhlasí nebo kdy zvýšené nájemné neplní, lze řešit prostřednictvím soudní
žaloby, která musí být podána do 3 měsíců od doručení oznámení o zvýšení
nájemného“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
dovolatelé použili vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili
proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění významná pro
posouzení otázky doručení oznámení o jednostranném zvýšení nájemného společným
nájemcům bytu /v daném případě dovolatelům/). Zde je jejich výtka nesprávného
právního posouzení věci nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění.
Napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je založen především na právním
názoru, že žaloba na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného (§ 3
odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.) byla v daném případě podána po marném uplynutí
lhůty tří měsíců od doručení Oznámení dovolatelům a tudíž opožděně. Správnost
tohoto právního názoru dovolatelé zpochybnili námitkou (podřaditelnou pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že lhůta tří kalendářních
měsíců uvedená v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. má být počítána od prvního
dne měsíce následujícího po doručení oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného
nájemci a že za této situace podali žalobu včas. Dovolací soud dospěl k závěru,
že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro
řešení právní otázky počátku a konce běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost
jednostranného zvýšení nájemného (§ 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.); uvedená
otázka totiž nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li
podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné,
stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné
vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních
měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu
k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že mezi obecně uznávané právní
principy patří pravidla pro počítání času (pro oblast občanského práva hmotného
jsou tato pravidla obsažena v ustanovení § 122 obč. zák.). Je ovšem v dispozici
zákonodárce postupovat i jinak (upravit otázku počítání času odlišně od úpravy
obsažené v citovaném ustanovení), avšak v takovém případě je povinen tento
postup v právním předpisu výslovně stanovit (tudíž učinit součástí konkrétního
právního předpisu speciální úpravu počítání času). Tuto možnost připustil ve
své rozhodovací praxi i Ústavní soud České republiky (srov. např. nález ze dne
25. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněný pod č. 108 ve svazku 12 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže tak zákonodárce postupoval (jako v
daném případě – viz ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.), obecná
pravidla o počítání času (pro oblast občanského práva hmotného pravidla
obsažená v ustanovení § 122 obč. zák.) se neuplatní.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že lhůta k podání žaloby na
neplatnost jednostranného zvýšení nájemného (§ 3 odst. 6 zákona č. 107/2006
Sb.) je lhůtou hmotněprávní prekluzivní (jejím marným uplynutím vzniká /ze
zákona/ nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a žalobu na určení neplatnosti
jednostranného zvýšení nájemného podanou po uplynutí této prekluzívní lhůty
soud zamítne, aniž se zabývá věcí samou, tj. otázkou platnosti jednostranného
zvýšení nájemného). Ostatně ke stejnému právnímu závěru ohledně povahy této
lhůty dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 10. března
2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009.
Jde-li o lhůtu hmotněprávní (prekluzivní), pak tato lhůta je zachována, je-li
žaloba podána u soudu před tím, než její běh skončí a než – na základě
písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného – vznikne nájemci
povinnost platit v tomto oznámení stanovené (zvýšené) nájemné. Nájemce, jemuž
bylo doručeno oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, je tudíž oprávněn
podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného do dne, který je jako den
vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné uveden v oznámení o zvýšení nájemného.
Není-li v oznámení o zvýšení nájemného uveden pozdější den, od něhož je nájemce
povinen platit zvýšené nájemné, pak běh lhůty pro podání žaloby na určení
neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného nemůže skončit před prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od
doručení oznámení o zvýšení nájemného nájemci (§ 3 odst. 6 věta první zákona č.
107/2006 Sb.). Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že v citovaném ustanovení
jde vskutku o kalendářní měsíce, jak správně namítli dovolatelé (nikoli o
/prosté/ měsíce např. ve smyslu počítání lhůt podle § 122 odst. 2 a 3 obč.
zák.); s tím ostatně nakonec koresponduje i to, že povinnost platit zvýšené
nájemné z bytu, které se platí za kalendářní měsíc (o tom nevznikají žádné
pochybnosti v soudní praxi – viz rovněž ustanovení § 13 již zrušené vyhlášky č.
176/1993 Sb. – a ani v laické veřejnosti), vzniká nájemci zásadně prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od
doručení oznámení o zvýšení nájemného nájemci.
Zmíněné teze se v poměrech posuzovaného případu prosadí následovně.
Neobsahovalo-li písemné oznámení žalované o zvýšení nájemného (dále opět jen
„Oznámení“), které bylo – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu (v
daném případě nezpochybnitelnému prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř.) – doručeno dovolatelům dne 27. září 2006, pozdější datum vzniku
jejich povinnosti platit zvýšené nájemné, nemohla dovolatelům lhůta pro podání
žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného uplynout před 31.
prosincem 2006 (neboť povinnost platit takto zvýšené nájemné, nepodá-li nájemce
v uvedené lhůtě žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného, mu
vzniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří
kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného – v daném případě
dnem 1. ledna 2007). Poslední den lhůty k podání žaloby na neplatnost
jednostranného zvýšení nájemného u soudu tak v daném případě připadl na 31.
prosinec 2006 (na den bezprostředně předcházející dni vzniku povinnosti nájemce
platit zvýšené nájemné), a to bez ohledu na to, že v tomto případě šlo o
neděli. Jestliže tedy dovolatelé v souzené věci podali žalobu na určení
neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného u soudu dne 29. prosince 2006,
byla lhůta ve smyslu ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. zachována.
Jejich žalobu proto nelze pokládat za opožděně podanou, jak oba soudy nesprávně
dovodily.
Pro úplnost zbývá dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit poukaz
žalované na důvodovou zprávu k návrhu zákona o jednostranném zvyšování
nájemného z bytu a o změně občanského zákoníku, v níž se mimo jiné uvádí, že
„situaci, kdy nájemce s navrženým zvýšením nájemného nesouhlasí nebo kdy
zvýšené nájemné neplní, lze řešit prostřednictvím soudní žaloby, která musí být
podána do 3 měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného“ (srov. sněmovní
tisk č. 107/0, dostupný např. v právním informačním systému ASPI pod
identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT25715CZ). Právní teorie i soudní praxe jsou
totiž zajedno v názoru, že výklad práva je objektivní interpretací v tom
smyslu, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech,
nikoli v subjektivní představě jejich autorů (srov. Weinberger, O. Norma a
instituce /Úvod do teorie práva/. Přeložil Pavel Hungr. Brno: Masarykova
univerzita, 1995. s. 163, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.
února 2011, sp. zn. 1 Afs 91/2010, uveřejněný pod č. 2292 ve svazku č. 6 z roku
2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Není tedy rozhodné, co
zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona
vyčíst (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 171, a dále
např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. 2
Cdon 1911/97). Z tohoto pohledu je tedy rozhodující to, co zákonodárce ve
skutečnosti vyjádřil v textu ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Z řečeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat
za správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a
věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst.
3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu