26 Cdo 2720/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra v právní věci žalobce V. Š., zast. advokátkou, proti žalované A. Š., o
vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 157/2003,
k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.6. 2004, čj.
13 Co 148/2004-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, čj. 13 Co 148/2004-75
změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 2003, čj. 16 C
157/2003-56, jímž tento soud uložil žalované vyklidit byt č. 21 o velikosti 4+1
s příslušenstvím, v 7. nadzemním podlaží budovy čp. 1216 v P., K. 21, a to do
15 dnů od zajištění náhradního ubytování, tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že nájemkyní
sporného bytu byla od roku 1994 matka účastníků D. Š. a od roku 2002 se stala
vlastnicí předmětného bytu. Žalovaná žila se svojí matkou v uvedeném bytě ve
společné domácnosti a její právo v bytě bydlet bylo odvozováno od vůle její
matky. D. Š. darovala předmětný byt (bytovou jednotku) v březnu 2002 žalobci
(synovi) s tím, že v její prospěch bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného
užívání celého bytu po dobu 50 let.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že oprávněný z
věcného břemene, jemuž svědčí právo užívat byt, má stejná práva jako vlastník
(§ 130 odst. 2 obč. zákoníku). Má mj. právo umožnit užívání bytu manželovi,
event. i jiným členům své rodiny, pokud tím nedojde k nedovolenému rozšíření
jeho práv ve prospěch dalších osob. Po darování bytu žalobci a zřízením věcného
břemene ve prospěch dárkyně (matky účastníků) se na jejím právu užívat byt nic
nezměnilo a totéž platí i o žalované, neboť z výpovědi matky účastníků nebylo
možné dovodit, že by svůj souhlas s bydlením žalované v předmětném bytě
odvolala; taktéž žalobce, užívá-li předmětný byt, neužívá jej z titulu svého
vlastnictví, ale pouze na základě souhlasu své matky.
Vzhledem k uvedenému rozhodl odvolací soud tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 13. 10. 2004 napadl žalobce výše uvedený rozsudek
odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a podává ho z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., neboť podle jeho názoru dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce především uvedl, že podle jeho názoru
odvolací soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace na straně
vlastníka (žalobce), s čímž žalobce nesouhlasí.
Odvolací soud zejména dovodil, že oprávněný z věcného břemene má shodná
práva jako vlastník (§ 130 odst. 2 obč. zákoníku). Má proto právo si uspořádat
bytové poměry ve vztahu k dalším členům své rodiny, aniž by vlastník mohl
jakýmkoliv způsobem výkon práva věcného břemene napadat. Domáhat se vyklizení
bytu ve vztahu k žalované by proto měla matka účastníků.
Žalobce se domnívá, že tímto závěrem odvolací soud zpochybňuje institut
vlastnického práva a jeho obsah podle ust. § 123 obč. zákoníku. Právo nakládat
s předmětem vlastnictví by tak bylo odvolacím soudem popřeno. S ohledem na
omezení dané smlouvou o zřízení věcného břemene by se žalobce nemohl domáhat
vyklizení bytu vůči své matce, vůči jiným osobám však nemohl svá práva, která
vlastnické právo obsahuje, ztratit.
Dále žalobce v dovolání uvedl, že nesouhlasí s argumentací odvolacího
soudu, podle níž nebylo zřejmé, že by matka účastníků svůj souhlas k tomu, aby
žalovaná nadále bydlela v bytě, odvolala. Do protokolu o výslechu matka
účastníků dne 31. 10. 2003 mj. uvedla, že „po uzavření smlouvy (darovací) se
se žalovanou domlouvali, aby se přestěhovala do druhého pokoje, ona
nechtěla….Já sama jsem žalované sehnala i nový byt“. Z dalšího obsahu výpovědi
vyplývá, že matka neměla nic proti tomu, aby žalovaná v bytě bydlela, ale v
jiném pokoji. Dovolatel má za to, že žalovaná nemůže odvozovat své právo na
bydlení od práva své matky, protože mezi nimi není shoda o tom, jak bytovou
potřebu uspokojovat. Tímto rozporem se odvolací soud nezabýval. Dovolatel má za
to, že žalovaná svůj právní titul k bydlení ztratila.
S ohledem na uvedené proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil
výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobu, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§
240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního ve věci samé
tak, že žalobu zamítl.
V dovolání dovolatel uvedl, že dovolání podal z důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. proto, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu
vytknout, že posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání především vyplývá, že dovolatel je toho právního
názoru, že odvolací soud zamítl žalobu z důvodu nedostatku aktivní legitimace
na jeho straně, tj. nesouhlasí s názorem, že jako vlastník bytu by se nemohl
domáhat jeho vyklizení žalovanou, která odvozuje právo bydlení v předmětném
bytě od práva matky, jíž svědčí právo užívání na základě smlouvy o zřízení
věcného břemene a od jejího souhlasu s užíváním bytu žalovanou.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že D. Š.,
matce účastníků, svědčí v důsledku zřízení věcného břemene v její prospěch,
poté co předmětný byt, který byl v jejím vlastnictví, darovala žalobci, právo
užívat bezplatně celý předmětný byt. Na základě toho je oprávněna umožnit
užívání bytu např. i jiným členům rodiny, v tomto případě své dceři (žalované),
která odvozuje své právo užívání bytu od souhlasu své matky s tímto užíváním.
Podle § 126 odst. 1 obč. zákoníku má vlastník právo na ochranu proti
tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může
domáhat vydání věci na tom, kdo ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu
má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§ 126 odst. 2 obč. zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že nositelem uvedeného oprávnění je vlastník, a v
případě držby (§ 129 obč. zákoníku), popř. detence i držitel či detentor
(nájemce, uživatel).
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání
zpochybněna, vyplývá, že D. Š. užívá předmětný byt na základě věcného břemene
spočívajícího v bezplatném užívání celého bytu po dobu 50 let a tato doba dosud
neuplynula.
Žalovaná v předmětném bytě bydlí na základě souhlasu D. Š., která je
její matkou; v řízení nebylo prokázáno, že by tento souhlas byl odvolán, popř.
že by žalovaná užívala byt nad rozsah vymezený věcným břemenem. Za odvolání
souhlasu s užíváním bytu nelze pokládat dovolatelem tvrzené neshody D. Š. a
žalované o tom, který pokoj bude v bytě žalovaná nadále užívat.
Na základě tohoto skutkového stavu je zřejmé, že aktivní věcná
legitimace v řízení o žalobě na vyklizení žalované z předmětného bytu svědčí
uživatelce bytu D. Š., které na základě zřízeného věcného břemene přísluší
užívat byt, a nikoliv vlastníku bytu, tj. žalobci (k tomu viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000). V rámci užívání
bytu na základě věcného břemene je D. Š. též oprávněna umožnit užívání bytu
např. členům své rodiny, v daném případě zletilé dceři.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud
posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobce správně a proto není naplněn
dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněný dovolatelem.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že
dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5 věty první o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému podle spisu žádné náklady
nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu