26 Cdo 2759/2024-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 1075/5, proti žalovaným 1) Pitter Gesellschaft m.b.H., se sídlem v Hartbergu, Raimund-Obendrauf-Strasse 30, Rakousko, registrační číslo společnosti FN 69537k, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, a 2) NAJACHTU s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Seifertova 682/81, IČO 24253286, zastoupené Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, o zaplacení částky 2 080 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 EVC 3/2019, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, č. j. 22 Co 53/2024-219, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, č. j. 22 Co 53/2024-219, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 12. 2023, č. j. 36 EVC 3/2019-205, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
1. Žalobce se změněným návrhem na vydání evropského platebního rozkazu, došlým v původním znění dne 15. 3. 2019 Okresnímu soudu Praha-východ (soudu prvního stupně), domáhal, aby první žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 080 EUR s úroky z prodlení z titulu slevy na nájemném z důvodu opakovaných vad, jež se vyskytly v období od 4. 7. 2017 do 10. 7. 2017 na předmětu nájmu – lodi (jachtě) provozované v Chorvatsku, kterou si od ní pronajal na dobu od 1. 7. 2017 do 15. 7. 2017 prostřednictvím druhé žalované nájemní smlouvou ze dne 15. 2. 2017 (viz podání žalobce na č. l. 3-10 a 166 spisu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2023, č. j. 36 EVC 3/2019-185).
2. Podáním došlým soudu prvního stupně dne 15. 11. 2023 (viz č. l. 202-203 spisu) žalobce navrhl přistoupení společnosti NAJACHTU s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Seifertova 682/81, IČO 24253286 (dále též jen „jmenovaná společnost“, resp. „druhá žalovaná“), jako další účastnice řízení na straně žalované (dále jen „Návrh“) s tím, že má za to, že „za škodu v předmětné věci může odpovídat žalovaná (míněna první žalovaná) a/nebo NAJACHTU jako nepřikázaný jednatel“. V návrhu současně uvedl, že „případně by měla být v předmětné věci (…) uložena solidární úhrada žalované částky žalované (míněna opět první žalovaná) a NAJACHTU ve smyslu ust. § 1872 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník“.
3. Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 36 EVC 3/2019-205, Návrhu vyhověl a připustil, aby na straně žalované přistoupila do řízení jmenovaná společnost jako další účastnice.
4. K odvolání jmenované společnosti pak Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 8. 4. 2024, č. j. 22 Co 53/2024-219, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5. Měl za to, že byly naplněny podmínky pro přistoupení druhé žalované do řízení podle § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a konstatoval, že usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení slouží k vymezení okruhu účastníků řízení a nikterak nepředjímá řešení otázky věcné legitimace účastníků, kterou soud s konečnou platností posuzuje až v rozhodnutí o věci samé. Podle něj proto nejsou způsobilé zpochybnit správnost usnesení soudu prvního stupně námitky druhé žalované, jimiž zpochybňovala svoji pasivní věcnou legitimaci v daném sporu, stejně jako jí vznášená námitka promlčení, jejíž zkoumání je rovněž vyhrazeno až rozhodnutí o věci samé.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 o. s. ř. S odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (specifikovanou v dovolání) odvolacímu soudu vytýkala, že se při rozhodování o Návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. nijak nevypořádal s otázkou zachování procesní ekonomie řízení, ačkoli jde o nezbytnou podmínku pro připuštění návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, a obsáhle argumentovala, proč se v dané věci napadené rozhodnutí uvedené zásadě protiví. Dále zdůrazňovala, že žalovaný nárok je ve vztahu k ní promlčen, a návazně formulovala otázku, jež podle ní nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, zda v nynější fázi řízení, za daného skutkového stavu a při vznesení námitky promlčení uplatněného nároku z její strany (tj. ze strany nově přistoupivšího účastníka) by neměla být při úvaze o přípustnosti postupu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. v zájmu zachování procesní ekonomie zcela výjimečně posouzena a zohledněna i otázka promlčení žalovaného nároku. Navrhla, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky, zda v tomto případě byly naplněny podmínky pro přistoupení dovolatelky (druhé žalované) do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., zejména pak podmínka zachování procesní ekonomie postupu podle citovaného ustanovení, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
9. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nehospodárnost připuštění dalšího účastníka do řízení je pak dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004).
10. Odvolací soud se při posouzení Návrhu omezil na konstatování, že podmínky pro přistoupení druhé žalované do řízení podle § 92 o. s. ř. byly splněny, aniž zkoumal, zda nejde o zjevně procesně neekonomický postup. Z výše
uvedených důvodů je takové právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné.
11. Z obsahu spisu se přitom podává, že řízení ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo již déle než pět let (ke dni rozhodování soudu prvního stupně šlo o bezmála čtyři a tři čtvrtě roku), dosud proběhla čtyři ústní jednání před soudem prvního stupně, při nichž byly prováděny nejen listinné důkazy, ale i výslechy (tří) svědků a účastníka řízení (žalobce). Vzhledem k tomu, že pro účastníka, který do řízení přistupuje podle § 92 odst. 1 o. s. ř., neplatí (jako je tomu u postupu podle § 107a o. s.
ř.), že by musel přijmout stav řízení, jaký je tu v době jeho nástupu do řízení (srov. dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3013/2020), a že připuštění dovolatelky do řízení na straně žalované bude mít za následek vznik „jen“ samostatného společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., měl se odvolací soud zabývat tím, zda vyhovění Návrhu vyvolá potřebu opakování (již provedeného) dokazování a zda pravděpodobně povede i k potřebě provádění dalšího (ve vztahu k první žalované nadbytečného) dokazování a ve svých důsledcích i k oddálení rozhodnutí ve věci mezi dosavadními účastníky.
12. Nadto z obsahu žalobcova Návrhu není zřejmé, čeho přesně se ve vztahu k dovolatelce míní v řízení domáhat. Je zřejmé, že se domáhá zaplacení žalované částky, nelze z něj však – spolehlivě – zjistit, zda požaduje její uhrazení po obou žalovaných solidárně, tedy společně a nerozdílně, nebo tak, aby povinnost k zaplacení žalované částky byla uložena (buď) první žalované, nebo (nebude-li v daném sporu pasivně věcně legitimovaná) druhé žalované (nově přistoupivší účastnici). Návrh byl tedy z hlediska ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. neurčitý, a tudíž vadný, a soud mu mohl vyhovět jen za podmínky, že by předtím na jeho výzvu žalobce své podání doplnil a určitě a srozumitelně uvedl, čeho se – po přistoupení další účastnice na žalovanou stranu – po žalovaných domáhá. Tato podmínka však v projednávané věci splněna nebyla.
13. Z vyložených důvodů proto neobstojí právní závěr, že byly naplněny podmínky pro přistoupení druhé žalované do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř.
14. Pro úplnost lze jen dodat (k námitkám týkajícím se promlčení žalované pohledávky), že při hodnocení, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro přistoupení dovolatelky (druhé žalované) do řízení, dovolací soud neposuzoval a návazně ani nezohledňoval řešení otázky případného promlčení uplatněného nároku vůči dovolatelce. Stejně jako soud při rozhodování o návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. neřeší otázku věcné legitimace účastníka, který má do řízení přistoupit, nezabývá se ani námitkou promlčení uplatněného nároku, neboť i ta má hmotněprávní charakter, a proto je třeba ji řešit až v konečném rozhodnutí ve věci (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura pod č. 18/2006).
15. Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo připuštěno přistoupení dovolatelky do řízení na žalovanou stranu, není správné, Nejvyšší soud ho, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu