26 Cdo 2787/2023-968
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Petry Kubáčové v právní věci žalobkyně V. D., zastoupené JUDr. Nikolou Jílkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Drobného 324/72, proti žalovaným 1. XY, bytové družstvo, v likvidaci, zastoupenému JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hostinského 2282/4, 2. Š. S., zastoupené Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, 3. O. K., zastoupené Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Republiky 1608/20, o určení nájemce bytu a neplatnost kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 134/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 51/2021-780, takto:
Výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 51/2021-780, a výroky I, II, III a VII rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, č. j. 30 C 134/2016-644, ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2020, č. j. 30 C 134/2016-668, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 30 C 134/2016-644, ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2020, č. j. 30 C 134/2016-668, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně byla ke dni 14. 9. 2006 (výrok I) a ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) výlučnou nájemkyní „bytové jednotky č. 76/13, způsob využití: byt, vymezené v budově č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, pro k. ú. XY, obec XY, na LV č. XY (dle tehdejší evidence bytu č. 14, IV. kategorie, s počtem místností 2 ve 4. podlaží domu č. p. XY v ulici XY č. orientační XY)“, dále též jen „Byt“, a na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 4. 2016 o převodu Bytu, uzavřené mezi 2. žalovanou jako prodávající a 3. žalovanou jako kupující (výrok III),
2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 51/2021-780, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a VII (dále též jen „potvrzující výrok“), zrušil ho ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky IV–VI) a v tomto rozsahu ho vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobkyně se (po změně žaloby připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 30 C 134/2016-141), domáhala určení, že - byla ke dni 14. 9. 2006 výlučnou nájemkyní Bytu a je jí nadále i ke dni vydání rozsudku (bod I) - smlouva o převodu Bytu uzavřená dne 9. 12. 2009 mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou je neplatná (bod II) - kupní smlouva ohledně Bytu uzavřená dne 21. 4. 2016 mezi 2. žalovanou jako prodávající a 3. žalovanou jako kupující je neplatná (bod III) - vlastníkem Bytu je 1. žalovaný (bod IV).
4. Podáním ze dne 9. 12. 2019 označeným jako „úprava žalobního návrhu“ (č. l. 572 spisu) vzala žalobkyně zpět žalobu v části týkající se petitu pod bodem II a IV a současně (vedle dosavadních bodů I a III) se (nově) domáhala i určení, že Byt nabývá do svého vlastnictví a že je povinna uhradit 2. žalované částku 220.383 Kč. U jednání dne 6. 2. 2020 uplatnila dále eventuální petit, kterým se domáhala, aby jí byla uložena povinnost zaplatit 3. žalované 1.450.000 Kč (pro případ, že kupní smlouva bude shledána platnou).
5. Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 30 C 134/2016-604, s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, s nímž žalovaní souhlasili, řízení částečně zastavil (v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva o převodu Bytu ze dne 9. 12. 2009 uzavřená mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou je neplatná a že vlastníkem Bytu je 1. žalovaný). Usnesením z téhož dne (jež bylo vyhlášeno u jednání, kterému byli přítomni všichni účastníci, a nebylo proto vyhotovováno) pak nepřipustil změnu žaloby (tj. rozšíření o další žalobní nároky), jíž se domáhala žalobkyně.
6. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl o všech žalobních petitech žalobkyně, vyčerpal celý předmět řízení, provedl všechny
důkazy významné pro právní posouzení věci. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že žalobkyně nemá ani na jednom ze tří požadovaných určení naléhavý právní zájem – v probíhajícím řízení o vyklizení Bytu se musí soud zabývat i tím, zda je jeho nájemkyní, bude tedy tuto otázku posuzovat jako otázku předběžnou; po částečném zpětvzetí žaloby zůstal v řízení jen nárok, že kupní smlouva mezi 2. a 3. žalovanou je neplatná, vyhovění této části žaloby by žalobkyni nepřineslo žádné řešení nastalé sporné situace, a lze-li žalovat na určení vlastnictví, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy.
7. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýkala odvolacímu soudu, že posoudil-li její procesní úkony (zejména dispozitivní úkon ze dne 10. 12. 2019, kterým její zástupce navrhl změnu žaloby) jen podle jejich označení, nikoliv podle jejich obsahu, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou konkretizovala). Soud prvního stupně v rozporu s § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), její úkon posoudil jako samostatné částečné zpětvzetí žaloby a samostatný návrh na rozšíření žaloby, aniž by postupoval podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Namítala, že v rozporu s dispozitivní zásadou občanského soudního řízení považoval postup soudu prvního stupně, který nejprve řízení částečně zastavil a posléze překvapivě zamítl návrh na rozšíření žaloby, za správný, ačkoliv v jeho důsledku soud rozhodl pouze o 3 výrocích, nikoliv o 5, jak požadovala. Nově (nesprávně) zúžené petity pak již postrádaly naplnění zákonného požadavku u určovacích žalob na existenci naléhavého právního zájmu, což vedlo soud k zamítnutí její žaloby. Nápravu (přes uplatněné odvolací námitky) nesjednal ani odvolací soud. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že řízení zatížil také vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se nevypořádal s jejím návrhem na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení o kárném provinění jejího předcházejícího právního zástupce, který ji (i změnou petitu) vědomě poškozoval. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2022, č. j. 26 Cdo 2144/2022-878, dovolání odmítl (měl za to, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou otázku procesního práva, ale jen vytkla vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem). Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 451/23, neboť dospěl k závěru, že dovolatelka řádně vymezila jak přípustnost dovolání, tak otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; Nejvyšší soud měl proto dovolatelce vysvětlit, zda odvolací soud (soud prvního stupně) s jejím procesním úkonem naložil v souladu s jeho judikaturou. Dovolací soud (vázán právním názorem Ústavního soudu) se proto znovu zabýval dovoláním žalobkyně.
9. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
10. Dovolání není přípustné pro řešení otázky posouzení obsahu procesního úkonu žalobkyně ze dne 9. 12. 2019 ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř., neboť ji odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
11. Podáním ze dne 9. 12. 2019 označeným jako „úprava žalobního návrhu“ (č. l. 572 spisu) vzala žalobkyně částečně zpět žalobu (v části, jíž se domáhala určení neplatnosti smlouvy o převodu Bytu uzavřené dne 9. 12. 2009 mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou a určení, že vlastníkem Bytu je 1. žalovaný; tedy body II a IV své žaloby), současně se (nově) domáhala také určení, že Byt nabývá do svého vlastnictví a že je povinna uhradit 2. žalované částku 220.383 Kč. U jednání dne 6. 2. 2020 její právní zástupce k dotazu soudu výslovně potvrdil, že tímto podáním (v části IV) vzala žalobkyně částečně žalobu zpět (v rozsahu bodů II a IV) a v další části podání (část V) žalobu rozšířila, zároveň rozšíření žaloby doplnila ještě o eventuální petit, kterým se domáhala, aby jí (bude-li kupní smlouva shledána platnou, neboť v takovém případě by jí svědčilo předkupní právo vůči 3. žalované) byla uložena povinnost zaplatit 3. žalované 1.450.000 Kč.
12. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů (§ 41 odst. 1, 2 o. s. ř.) vyplývá, že soud je posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil, a ani to, jaký obsah jim přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, na které odkazovala i dovolatelka, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 594/2019, uveřejněný pod číslem 2/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019).
13. V soudní praxi také není pochyb, že částečné zpětvzetí žaloby (omezení žalobního nároku o část původně žalovaného nároku) není změnou žaloby podle § 95 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Nejen z výslovného označení a vyjádření dovolatelky (jejího právního zástupce), ale i z obsahu jejího podání je zřejmé, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o části žaloby vymezené ve zpětvzetí bylo věcně rozhodnuto, lze tak uzavřít, že dovolatelka vzala žalobu částečně zpět (ohledně dvou nároků, které původně požadovala) a současně rozšířila žalobu o další dva nároky. Obsah tohoto procesního úkonu byl určitý a srozumitelný a lze z něj učinit závěr, k němuž dospěl odvolací soud (soud prvního stupně), tedy, že se jedná o částečné zpětvzetí a změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření. I když podání nebylo neurčité či rozporné, a nebyl proto důvod jej postupem podle § 43 o. s. ř. doplňovat nebo opravovat, „ujistil“ se navíc soud prvního stupně u jednání, co žalobkyně (její právní zástupce) svým podáním zamýšlela.
15. Zastavil-li soud prvního stupně s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, s nímž žalovaní souhlasili, usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 30 C 134/2016-604 (vyhlášeným u jednání), řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva o převodu Bytu ze dne 9. 12. 2009 uzavřená mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou je neplatná a že vlastníkem Bytu je 1. žalovaný, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
16. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je odvolací soud vázán usnesením o nepřipuštění změny žaloby a zda je oprávněn takové rozhodnutí v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumat, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
17. Podle § 95 odst. 1 věta první o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu. Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2 o. s. ř.).
18. Soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobkyně navrhla podáním ze dne 9. 12. 2019 a doplnila u jednání dne 6. 2. 2020, spočívající v rozšíření o další žalobní nároky, neboť měl za to (viz bod 5 odůvodnění jeho rozsudku), že se jedná o nový návrh, který byl učiněn v podstatě na konci dokazování a v dosud provedeném dokazování nemá zčásti oporu. U nově uplatněných nároků by musel zkoumat, zda byly porušeny podmínky předkupního práva žalobkyně. Poukázal na to, že původně se žalobkyně domáhala jen určení, že smlouva o převodu vlastnictví mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou je neplatná, posléze žalobu s jeho souhlasem rozšířila o určení, že je výlučnou nájemkyní Bytu a že jí byla i k 14. 9. 2006, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi 2. a 3. žalovanou a že vlastníkem Bytu je 1. žalovaný. K tomu provedl rozsáhlé dokazování, proto, když žalobkyně znovu změnila žalobu a domáhala se určení úplně jiné skutečnosti, nebyly podmínky pro připuštění změny žaloby. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí uzavřel, že námitky žalobkyně vztahující se k rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, částečném zastavení řízení a s tím souvisejícím (ne)rozhodnutí o celém předmětu řízení, neobstojí, neboť za situace, kdy soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby a současně (pro zpětvzetí žaloby) řízení částečně zastavil, rozhodl o celém předmětu řízení a na určení (které zůstalo předmětem řízení) nemá žalobkyně naléhavý právní zájem.
19. Ústavní i Nejvyšší soud (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněné pod číslem 394/2016 Sb., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3203/2020, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017) ve svých rozhodnutích formulovaly a odůvodnily závěr, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, respektive v případě uplatnění relevantní námitky povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.
20. Těmito závěry se odvolací soud neřídil a správností rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby se nezabýval, ačkoliv je žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zpochybňovala a v konečném důsledku mělo vliv na meritorní rozhodnutí (po dispozici s předmětem řízení soud neshledal naléhavý právní zájem na určení, které zůstalo předmětem sporu).
21. Přitom závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně změnou žaloby uplatnila zcela nový nárok nemající oporu v dosavadním dokazování (ostatně podle soudu prvního stupně jen částečně – aniž by bylo zřejmé, které části nově uplatněného nároku se to týká), neodpovídá obsahu spisu. Žalobní tvrzení od počátku řízení míří ke skutečnosti, že bylo porušeno předkupní právo žalobkyně k Bytu, další otázky, které v řízení byly (měly být) řešeny – zda byla nájemkyní Bytu, zda kupní smlouvy, které byly k Bytu uzavřeny (ať již mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou nebo mezi 2. a 3. žalovanou) jsou platné, kdo je nyní vlastníkem Bytu, zda by měla být kupní smlouva uzavřena s žalobkyní – jsou otázkami, které s touto skutečností souvisí, popř. jsou pro její řešení nezbytné nebo vyplývají z jejího řešení. Soud prvního stupně (ještě před návrhem na rozšíření žaloby) provedl poměrně rozsáhlé dokazování, a to jak ve vztahu k (ne)existenci nájemního poměru žalobkyně k Bytu, tak také k otázce platnosti kupní smlouvy o převodu Bytu na 3. žalovanou (s ohledem na tvrzený rozpor s dobrými mravy) znaleckým posudkem ohledně obvyklé ceny v době převodu. Není tak zřejmé, proč by nároky, které žalobkyně (společně s částečným zpětvzetím) uplatnila a které opět souvisí s tvrzeným porušením jejího předkupního práva k Bytu, měly být zcela nové (popř. v jakém rozsahu), a důkazy, které do té doby soud provedl, se k nim nijak nevztahovaly.
22. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný a nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Pro nadbytečnost se dovolací soud již nezabýval námitkami dovolatelky, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu na přerušení řízení).
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu