23 Cdo 3203/2020-194
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně VAPES
CE s. r. o., se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, PSČ 735 35, identifikační
číslo 25888595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné-
Fryštát, K. Sliwky 34, proti žalované S-Profit Opava s. r. o., se sídlem v
Jindřichově, č. p. 88, PSČ 793 83, identifikační číslo 61943649, zastoupené
JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, o
zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 208 C 52/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, č. j. 15 Co 241/2019-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, č. j. 15 Co
241/2019-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení
částky 780 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jakožto kupní ceny podle kupní
smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 7. 5. 2014, na jejímž základě dodala
žalované 150 tun sladovnického ječmene. Žalovaná založila svou procesní obranu
na tvrzení, že kupní smlouvu neuzavřela s žalobkyní, nýbrž se S. S., jenž
jednal svým jménem, nikoliv jako zmocněnec žalobkyně.
2. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 208 C
52/2017-131, řízení co do částky 60 800 Kč s úrokem z prodlení z důvodu
částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I), rozhodl o vrácení části
zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok II), žalobu na zaplacení částky
719 200 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok III) a uložil žalobkyni nahradit
žalované náklady řízení (výrok IV).
3. Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 2. 4. 2019
žalobkyně uvedla, že od kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2014 z důvodu nezaplacení
kupní ceny odstupuje, a v návaznosti na to mění žalobu tak, že se domáhá vydání
sladovnického ječmene Malz v množství 141 t a in eventum, nebylo-li by to
možné, zaplacení hodnoty tohoto zboží ve výši 719 200 Kč. Soud prvního stupně
rozhodl tak, že změna žaloby se nepřipouští, s odůvodněním, že výsledky
dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu a v
řízení o změněném návrhu by musely být provedeny další důkazy, což je v rozporu
s § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Zamítavé rozhodnutí o věci samé pak
opřel v prvé řadě o závěr, že kupní smlouvu, o kterou žalobkyně opírá uplatněný
nárok na zaplacení kupní ceny, neuzavřela s žalovanou ona, nýbrž S. S., a
žalobkyně tudíž postrádá aktivní věcnou legitimaci. Podpůrně pak dovodil, že
žalovaná důvodně namítla promlčení.
4. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně do výroku III a IV v
záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku
o věci samé potvrdil (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil
(druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud především zdůraznil, že předmětem řízení je žalobou
uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny sladového ječmene dodaného žalované na
základě kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2014, pročež domáhá-li se žalobkyně následně
vydání 141 tun sladového ječmene za situace, kdy nebyla mezi účastníky kupní
smlouva ze dne 7. 5. 2014 uzavřena, jedná se o jiné vymezení skutkového děje,
na jehož základě by měl soud rozhodnout, a soud prvního stupně správně dovodil,
že jde o změnu žaloby, o níž je třeba rozhodnout. Vyjádřil zároveň názor, že je
rozhodnutím soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby vázán, přičemž
odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000,
uveřejněné pod číslem 22/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
dovozený názor, že není-li proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby dle § 202
odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné odvolání, nelze dospět k závěru, že by snad
byl rozhodnutí prvostupňového soudu o nepřipuštění změny žaloby oprávněn
přezkoumat soud odvolací.
6. Co se týče věci samé, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho závěrem o nedostatku aktivní
věcné legitimace žalobkyně. Závěr o promlčení uplatněného nároku odvolacímu
přezkumu nepodrobil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé podala
žalobkyně dovolání.
8. Přípustnost dovolání opírá dovolatelka předně o otázku, kterou
pokládá za dosud v rozhodovací praxi neřešenou, totiž „zda při skutkovém závěru
o tom, že účastníci řízení kupní smlouvu vůbec neuzavřeli, je nově formulovaný
požadavek na vrácení dodaného plnění (zde ječmene), in eventum zaplacení jeho
hodnoty změnou žaloby, či zda soud má automaticky z úřední povinnosti posuzovat
nárok z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by takový požadavek (oproti
původnímu požadavku na zaplacení kupní ceny) považoval za změnu žaloby“.
9. Dovolatelka k tomu poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle
které platí, že shledá-li soud smlouvu, z níž účastník dovozuje nárok na
plnění, neplatnou, automaticky posuzuje nárok podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení. Prosazuje názor, že obdobné řešení je namístě zvolit i v předmětné
věci, neboť nehraje přeci roli, zda smlouva byla uzavřena neplatně, či nebyla
uzavřena vůbec. O změnu žaloby tudíž podle jejího přesvědčení nejde.
10. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje též v závěru odvolacího
soudu, že není oprávněn přezkoumávat správnost procesního postupu nalézacího
soudu spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby, neboť má za to, že takový
závěr je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně se
stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 43/16,
jakož i judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudky ze dne 19. 7.
2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, a
ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018 (které jsou, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na stránkách Nejvyššího
soudu).
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že
procesní postup soudů nižších stupňů byl bezchybný, a navrhuje, aby dovolání
bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
12. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka procesního práva vymezená dovolatelkou jako v pořadí první k
závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť nejde o otázku, na niž nelze najít
odpověď v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a odvolací soud se při
řešení této otázky od příslušné ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
15. Nejvyšší soud oproti mínění dovolatelky výslovně řešil též situaci,
v níž soud dospěl k závěru, že smlouva, o niž žalobce opírá uplatněný nárok na
peněžité plnění, uzavřena nebyla. Dovodil např. v rozsudku ze dne 23. 11. 2004,
sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3142, a v rozsudku ze dne
22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, že byl-li žalobou uplatněn nárok na
peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal
žalobce předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže
podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě
smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový
stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení
požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též
v rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, v němž posoudil
obdobně situaci, v níž příslušná smlouva zanikla odstoupením.
16. Ve zde souzené věci jde však o situaci odlišnou od té, na kterou
míří citovaná judikatura, z jiného důvodu. Nejvyšší soud zdůraznil ve své
rozhodovací praxi, na kterou odkazuje např. ve shora citovaném rozsudku sp. zn.
32 Cdo 4778/2010, že podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy
účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy,
jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního
předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení
ovládaném dispoziční zásadou je tedy soud, až na zákonem stanovené výjimky,
vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný
žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok
dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní
kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby a je-li
přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu
zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza
odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle
této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce.
Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného
plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na
základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem
dokazování. Na těchto argumentech je založen názor přijatý v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod
číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že je-li žalobou
uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na
základě smlouvy o nájmu nebytových prostor žalovaná užívala nebytové prostory,
avšak žalobci za to od ní neobdrželi smluvené protiplnění (nájemné), avšak
podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není
tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok
žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících
nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
17. V uvedených případech je tak žalobci přiznáno požadované peněžní
plnění, ne sice na základě smlouvy, leč z titulu bezdůvodného obohacení;
předmět řízení vymezený žalobou tu není překročen, neboť je respektován jak
právní důvod uplatněného nároku, tak žalobní návrh. V projednávané věci však
jde o situaci kvalitativně jinou, neboť žalobkyně, která se žalobou domáhala
peněžního plnění, mění své žalobní žádání tak, že primárně požaduje vydání
věci. Jde tu, jak ostatně sama dovolatelka původně reflektovala v příslušném
svém procesním přednesu (srov. č. l. 106 spisu), o změnu žaloby, neboť jí má
být přisouzeno něco jiného, než čeho se původně domáhala, tj. mění se žalobní
petit. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že o změnu žaloby jde (mimo jiné) též tehdy, domáhá-li se žalobce
něčeho jiného než v původní žalobě.
18. Kdyby tedy soud prvního stupně rozhodnutím o věci samé požadavku
dovolatelky na vydání věci vyhověl, aniž rozhodl o připuštění změny žaloby,
překročil by předmět řízení a porušil by tak dispoziční zásadu, která je jednou
ze základních zásad ovládajících civilní řízení sporné.
19. Jestliže tedy odvolací soud shledal procesně korektním postup soudu
prvního stupně v tom, že rozhodl o změně žaloby, pak řešil příslušnou otázku
procesního práva v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na tom nic
nemění skutečnost, že samotná úvaha, jejímž prostřednictvím ke správnému závěru
dospěl, nebyla přesná (oproti jeho názoru nebyl problém v totožnosti skutku,
nýbrž v totožnosti petitu).
20. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení druhé
otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení skutečně od ustálené
rozhodovací praxe odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
21. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou rozhodovací
praxi při řešení otázky, pro něž shledal dovolání přípustným, měnit, je
dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže
by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném
návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní
moci usnesení.
23. Ustanovení § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. stanoví, že odvolání není
přípustné proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu.
24. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 43/16, uveřejněném pod číslem 394/2016 Sb., formuloval a odůvodnil závěr,
podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského
soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti
rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o.
s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění
relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o
nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.
25. Názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 179/2000, o
který se opřel odvolací soud, byl tedy shora citovaným plenárním stanoviskem
překonán.
26. Nejvyšší soud přijal shodný závěr (právě s odkazem na citované
stanovisko pléna Ústavního soudu) např. v rozsudcích ze dne 19. 7. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 18.
6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo
1209/2018.
27. Odmítl-li tedy odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé provést přezkum správnosti procesního
rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, ačkoliv byl k tomu
na základě uplatněné odvolací námitky povinen (srov. odvolání žalobkyně na č.
l. 143 spisu), postupoval v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí, a jeho
rozhodnutí nemůže již z tohoto důvodu obstát.
28. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není ze
shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší
soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího
řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu