26 Cdo 2799/2023-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně BONVER WIN, a.s., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 32/25, IČO 25899651, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 394/12, proti žalované TTP Pankrác s.r.o., se sídlem v Praze 1, Thunovská 183/18, IČO 06475965, zastoupené Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze, Ladova 2044/3, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 3 868 743 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 231/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 53 Co 363/2022-239, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 977 Kč k rukám JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze, Pobřežní 394/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 14 C 231/2019-192, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000 000 Kč od 16. 5. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 3 868 743 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 510 527 Kč od 20. 2. 2018 do zaplacení, z částky 510 527 Kč od 20. 3. 2018 do zaplacení, z částky 510 527 Kč od 19. 4. 2018 do zaplacení a z částky 389 527 Kč od 28. 5. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 19. 7. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok II) a náhradu nákladů řízení (výrok III)
2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 53 Co 363/2022-239, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že v částce 3 868 743 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z tam uvedených částek od 16. 5. 2019 do zaplacení vzájemný návrh zamítl, jinak tento výrok potvrdil – ohledně úroku z prodlení z jednotlivých plateb nájemného za období od 20. 2. 2018 do 15. 5. 2019 – (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých dne 15. 9. 2010 uzavřela žalobkyně jako nájemkyně s žalovanou jako pronajímatelkou nájemní smlouvu (se třemi dodatky), jejímž předmětem byla v žalobě specifikovaná nemovitost v obci Praha (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“). Nájemní vztah trval do 31. 10. 2018, kdy skončil uplynutím výpovědní doby. Za trvání nájemního vztahu provedla žalobkyně se souhlasem žalované investice do předmětu nájmu, přičemž zhodnocení nemovitosti stanovil znalec částkou 21 048 049 Kč. V článku 6.7 smlouvy ve znění dle čl. 4.1 dodatku č. 3 z 28. 6. 2014 si strany sjednaly, že „Pronajímatel souhlasí s tím, že jakákoli technická zhodnocení předmětu nájmu provedená nájemcem se souhlasem pronajímatele dle čl. 6.6 této smlouvy je oprávněn pro daňové účely odepisovat nájemce, pokud se tak rozhodne. Smluvní strany se dohodly, že při skončení nájmu není nájemce povinen odstranit z předmětu nájmu jakákoli technická zhodnocení předmětu nájmu provedená nájemcem po dobu trvání nájmu dle této smlouvy. Smluvní strany se dohodly, že při skončení nájmu se pronajímatel s nájemcem vyrovná podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu, pokud se smluvní strany kdykoli v budoucnu písemně nedohodnou jinak.“ Z dodatku č. 3 (čl. 3.3) se dále podává, že „Pronajímatel se zavazuje, že nájemci uhradí část nákladů, které nájemce vynaložil na provedení stavebních úprav předmětu nájmu, a to v celkové výši 2 400 000 Kč + příslušná DPH“, a to v době trvání nájemního vztahu. Mezi stranami nebyla sporná celková výše dlužného nájemného 3 898 743 Kč.
4. Po právní stránce se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a jeho posouzením věci shledávaje nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky odůvodněným. K technickému zhodnocení předmětu nájmu došlo v souladu s čl. 6.6 smlouvy se souhlasem žalované. I když se strany dodatkem č. 3 dohodly na úhradě části nákladů, které žalobkyně vynaložila na provedení stavebních úprav, současně byl tímto dodatkem změněn i čl. 6. 7 nájemní smlouvy, a to tak, že při skončení nájmu se pronajímatel s nájemcem vyrovná podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu, pokud se smluvní strany kdykoliv v budoucnu písemně nedohodnou jinak. Ani jedna z účastnic netvrdila, natož prokazovala, že by se po uzavření dodatku takto dohodly jinak. Touto dohodou pak nepochybně nemůže být samotný dodatek č. 3, jelikož se hovoří o dohodě v budoucnu. Ze znění dodatku č. 3 je tak zjevné, že dohoda smluvních stran o úhradě části nákladů během trvání nájmu, které měly být uhrazeny v souladu s pravidly v dodatku č. 3 nastavenými, nikterak nevylučuje současnou dohodu o tom, že při skončení nájmu se pronajímatel s nájemcem vypořádá podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu. Tyto nároky jsou tak na sobě zcela nezávislé.
5. Co do vzájemného nároku žalované na úhradu dlužného nájemného doplnil odvolací soud dokazování listinou ze dne 7. 6. 2022, kterou žalobkyně provedla v odvolacím řízení opětovný zápočet na vzájemný nárok žalované. Tento zápočet měl (oproti zápočtu uplatněnému v průběhu řízení před soudem prvního stupně) za dostatečně určitý, neboť žalobkyně podrobně specifikovala, na které jednotlivé platby dlužného nájemného svou pohledávku z titulu zhodnocení nemovitosti započítává. Odvolací soud rovněž nepovažoval s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu pohledávku uplatněnou k započtení za nekompenzabilní podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. V projednávané věci obě pohledávky, jak pasivní pohledávka žalované na úhradu dlužného nájemného, tak i aktivní pohledávka uplatněná žalobkyní k započtení spočívající ve zhodnocení nemovitosti, vychází z totožného právního vztahu založeného nájemní smlouvou.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů.
7. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám především nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z ustálené soudní praxe rovněž vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka uplatnila i nezpůsobilé důvody, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku č. 1067/129/2018 ze dne 18. 12. 2018 zpracovaného znaleckým ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o. – dále jen „znalecký posudek“), z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr o zhodnocení předmětu nájmu. Jde o skutkové námitky, jimiž se pokouší zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku, resp. znaleckým ústavem použitou metodu ocenění. I její volba je však součástí znaleckého zkoumání a soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019). Nad rámec řečeného lze dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno.
8. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila dovolatelka rovněž námitkou, kterou odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil (co do určení výše zhodnocení předmětu nájmu). Není-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.), nemůže dovolací soud k vadám řízení přihlédnout, a to i kdyby byly dány – o takovou situaci ostatně v dané věci ani nejde. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevykazuje vady, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost.
9. K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze uvést následující.
10. Aplikace ustanovení § 2220 o. z. na žalobkyní uplatněný dílčí nárok za zhodnocení předmětu nájmu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soudní praxe se již za předchozí právní úpravy (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.") ustálila v názoru, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, či ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012). V rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019, pak Nejvyšší soud uzavřel, že ze znění ustanovení § 2220 odst. 1 o. z. je zřejmé, že je stejně jako ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. ustanovením dispozitivním, proto závěry formulované a odůvodněné dosavadní soudní praxí o možnosti smluvních stran ujednat si práva a povinnosti odlišným způsobem se přiměřeně uplatní i v poměrech o. z.
11. Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že dovolatelce svědčilo právo žádat vypořádání za zhodnocení předmětu nájmu v souladu se smluvními ujednáními. V projednávané věci se podle zjištěného skutkového stavu (v dovolacím řízení nezpochybnitelného) v nájemní smlouvě žalovaná zavázala, že se s nájemcem vyrovná podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu. Jestliže zákon nevylučuje, aby se v průběhu nájemního vztahu strany dohodly, že některé náklady na zhodnocení předmětu nájmu pronajímatel uhradí nájemci již před ukončením nájemního vztahu a některé při jeho skončení, je taková dohoda výrazem smluvní volnosti účastníků upravit si možnosti vyrovnání nad rámec zákona.
12. K dovolatelkou kladené otázce vztahující se k odvolacím soudem přijatému závěru o kompenzabilitě pohledávky žalobkyně se zřetelem k ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. lze odkázat na komplexní výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na jehož závěry poukázal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí). Ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je „nejistou nebo neurčitou“ (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace.
13. Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Jde přitom z pohledu judikatorního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3379/2021).
14. V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
15. Na další předložené otázce, zda „je míra zhodnocení předmětu nájmu ve smyslu ustanovení § 2220 o. z., resp. ve smyslu smluvního ujednání pronajímatele s nájemcem o vzájemném vyrovnání podle míry zhodnocení předmětu nájmu odvislá od výše technického zhodnocení předmětu nájmu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů“ napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel při stanovení výše zhodnocení předmětu nájmu ze znaleckého posudku, kterým byla míra zhodnocení předmětu nájmu určena majetkovou metodou, a to jako cena obvyklá, resp. tržní hodnota (čl. 3 znaleckého posudku). Jelikož na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) založit nemůže [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1810/2013, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 28. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15)].
16. Dovolání tak není přípustné.
17. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 8. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu